Jeden druh příjmení a o jednom způsobu kolektivního označení příslušníků rodiny

Josef Beneš

[Články]

(pdf)

-

Příjmení s příponou -ský anebo -ovský nacházíme v knize Antonína Kotíka „Naše příjmení“ ve čtyřech skupinách. První a nejčetnější skupinou jsou příjmení odvozená ze jmen osad, na př. Kladenský, [183]Hudlický (str. 134—144), druhou příjmení utvořená od názvů bydlišť vůbec (str. 148—150), na př. Stránský, původně ‚kdo bydlí na stráni‘ (ovšem jsou i vsi a čtvrti obcí zvané Stránka), ve třetí skupině jsou jména označující příslušnost k nějakému řemeslu, na př. příjmení Pekařský, Kupecký, Sladkovský (str. 125). Ve čtvrté skupině, již chci v svém článku objasnit, jsou jména jako Jandovský, Mikšovský, Nácovský, Švagrovský (str. 144—145), značící podle Kotíka nějaké příslušenství k rodině; takových příjmení, utvořených z jiných příjmení, není zdaleka tolik jako jmen od názvů sídlišť.

Kotík na uvedeném místě praví, že se tak asi původně označoval podruh nebo baráčník, jenž se usadil na zboží Jandově, Mikšově, Nácově, švagrově, neboť míst Jandov, Mikšov, Nácov, Švagrov není. K tomu poznamenávám, že mnohé takové jméno může být utvořeno i ze jména samoty.

Archivní památky ukazují, že velkou část takových příjmení je třeba vyložit jinak, než jak je vykládal Kotík. V „Dějinách města Nového Strašecí“ (1930, autor není uveden) čteme: „Dům… pozůstalý po Danieli Veselém prodali poručníci Veselských sirotků r. 1744 Petru Huňkovi, kováři.“ Na Purkyňově výstavě je otevřena libochovická Kniha purkrechtní na místě, kde bylo napsáno 17. března 1750: „Zápis Kašparovi a Františce manželům Purkyňovským (Purgkinowskym) na dům malcovský.“ Matěj Dušek, pekař na Kladně, začal r. 1855 žalobu na Františka Chadimu takto: „Tak jak Josef a Anna Kocurovský manžele od Františka a Marie Chadimovských manželů… domek koupili, tak i já Matěj a Marie Duškovský manžele od Kocurovských manželů ten samý domek sme koupili.“ Z této žaloby a z žádosti o zápis koupě domku do pozemkových knih — obě listiny jsou v kladenském museu — vyplývá (z podpisů a pod.), že příslušná příjmení zněla Dušek, Chadima, Kocur.

Z mých dokladů je vidět na první pohled, že se přídavnými jmény utvořenými od příjmení příponami -ský a -ovský kolektivně označovali příslušníci rodiny; Purkyňovští znamená tedy tolik jako Purkyňovi, Purkyňů, Purkyňovic. Jména Mikšovský, Švagrovský a t. d. vznikla podle toho podobně jako příjmení Čenkovic, Šafářovic, Martinů, Kubů a podobná. Zdá se, že se tento způsob označování příslušnosti k rodině vyskytoval i mimo střední Čechy; nejvýznamnější člen soběslavského rodu Marků, syn Václava Marka, psal se Zachariáš Marek Markovský (na př. r. 1666) nebo Z. Markovský (r. 1626 a 1666).[1]

[184]Mé mínění snad potvrzují i jiné případy, kde adjektivum utvořené z příjmení příponou -ský nebo -ovský soutěží s přídavným jménem přisvojovacím a s genitivem přivlastňovacím. Dům pozůstalý po Jankovi, nebožci Olbramovic, slul duom olbramovský (r. 1430; Naše řeč V, 261, citát z Tomka); v jednom vlastivědném sborníku[2] byla zmínka o živnosti kafkovské. Podobných případů, zvláště pokud jde o označení domů, je dosti. Zdá se, že se tak přivlastňovalo majiteli celkovému, na př. rodině. Dnes se tomuto způsobu spisovný jazyk vyhýbá a nářečí česká také; snad se tak přivlastňuje jen šlechtickým rodinám (lobkovické panství, thunovský palác, schwarzenberský pivovar).Nemusíme však vycházet jen z přivlastňovacího významu takových přídavných jmen; je snad možný ještě jiný výklad tohoto způsobu označování příslušníků rodiny. V žádosti, o níž jsem se výše zmínil, „Matěj a Maria Dušek pekař… prosejí“…, aby jim byl v pozemkové knize připsán „od Josefa a Anny Kocura koupený domek“. Tento způsob označování manželů a p. singulárem býval dost běžný, tu a tam se s ním shledáváme i dnes, zejména, je-li příjmení adjektivem vzoru dobrý, a nemusí to být vlivem němčiny. Uvědomíme-li si, že se vedle obvyklého „k velikému rybníku Jordánu“ říkalo i „k velikému rybníku jordánskému“ (Winter, Výbor ze spisů VII, str. 300), vedle „na hradě Příběnicích“ i „na příběnickém hradě“[3] (Jirásek, Proti všem, kap. XX), že místo „v městě Olomouci“ píše Bílovský „v Holomouckým městě“ (r. 1703, citováno v Českosl. vlastivědě, svazek „Spisovný jazyk český a slovenský“, str. 71), napadá nás, že způsob, vyjadřovat příslušníky rodiny adjektivem s příponou -ský nebo -ovský, mohl vzniknout i ze snahy, vyjádřit přívlastek — Jordán je zde přívlastkem k podst. jménu rybník — adjektivem.

---

[1] Podle materiálu z brožury Jana Lintnera „Hřbitovní kostel sv. Marka v Soběslavi,“ hlavně na str. 9—15.

[2] Staré i nové zvěsti ze Soběslavě a okolí, 1934, str. 26. Obyčejně se psává takovéto adjektivum s velkým začátečním písmenem, správný způsob je však s malým písmenem. (Způsob označování domů a usedlostí, o kterém tu autor mluví, byl v starší době vskutku zcela běžný. Ze starodávných listin a z historických spisů, na př. z Tomkových Základů starého místopisu pražského a z Dějepisu města Prahy, bylo by lze uvésti mnoho dokladů. A že to byl způsob obecný patrně na celém území českého jazyka, ukazuje vedle dokladů Benešových i tento doklad z r. 1789, vypsaný z dědické smlouvy Jana Škody, držitele gruntu v Libotenicích na Podřipsku, a jeho syna Václava: „Grunt od starodávna škodíkovský jmenovaný“, t. j. grunt Škodíkův, Škodův. R.)

[3] I v takových případech bývá skoro vždy psáno velké začáteční písmeno u adjektiva (Jirásek!), ač by bylo správné psáti malé.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 7, s. 182-184

Předchozí Miloslav Wajs: Čeština vývěsních štítů a reklamních nápisů

Následující Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého