Z našich časopisů

V. Š.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Zlonice

„Vlastivědný sborník školního okresu slánského a kladenského“ uveřejnil v 5. čísle svého XIV. ročníku článek „Pokus o výklad některých místních jmen. b) Zlonice“, v němž autor filolog vykládá toto:

Jméno Zlonic by se dalo vyložiti z osobního jména Zloň, Zloňa a tuto možnost nelze vyloučiti; ale možno je pokládati též za starou složeninu. O tento výklad se autor pokouší s použitím jinoslovanských slovníků a podle zásady, že nynější tvar samohlásek nemusí zachovávati úplně starou podobu, ale souhláskový stav že asi trvá beze změny. — Nice znamená v srbocharvátštině „rub tkaniva“; základem je slovo „nit“, s čímž souvisí i „nítiti“; z nedokonale spálené látky byl troud, znamenalo tedy nice „níticí materiál“; v prvé části je ruské slovo zola, „popel“. — Znamenalo by tedy slovo zlonice „popelové vzněcovadlo“. Zlonice leží asi na den cesty od Prahy, a protože byla Praha od nepaměti obchodním střediskem Čech, lze se domnívati, že na místě dnešních Zlonic bývalo tábořiště karavan, které zanechávaly pod vrstvou popela žhavé uhlíky, jichž mohla další karavana použíti k rozdělání ohně (jako se to dělá v pouštích).

Nejsme právě rozmazleni odbornou úrovní filologických příspěvků v našich vlastivědných sbornících, ale přece se nepamatujeme, že by se bylo některému autoru podařilo vměstnati do jedné stránky textu [107]tolik základních omylů, jako je tomu v citovaném článku. Uvádíme aspoň toto:

1. Odvození jména Zlonice z osobního jména Zloň je zcela nepochybné; ukazuje na to jméno Zlonín a zcela souběžná dvojice Dobroň (v nekrologu Podlažickém) — Dobronice. — Typ jmen na -oň odvozených z adjektiv byl v staré češtině velmi rozšířen (Hněvoň, Hrdoň, Miloň, Mladoň, Radoň, Skoroň, Svatoň atd.).

2. Mezi slovy nice, nit a nítiti není nijaké etymologické souvislosti. Nice „líc“ (toto slovo není jen srbocharvátské, ale i slovenské a polské) souvisí se známým slovem nicí „tváří k zemi obrácený“, jehož základem je ni-, objevující se i v slově nízký. Nit je zcela jiné slovo všeslovanské (nit’), jehož příbuzenstvo je i v jazycích baltských (litevské dvinytis „cvilich“). A nítiti je slovo třetí, vzniklé se staršího nietiti; to je pokračováním slovanského gnětiti, jak je máme uchováno ještě v staré slověnštině. Že í v dnešním slově není původní, poznáváme i bez historických znalostí z odvozených slov podnět, zánět.

3. Slovo zola netřeba hledati až v ruštině, protože je známo i z dialektů moravských, ze slovenštiny i polštiny atd.

4. Vůdčí zásada autorova, že konsonanty zůstávají, ale vokály se mění, je zcela libovolná. Vývojem se mění jak samohlásky, tak souhlásky, ale mění se ne libovolně, nýbrž v jistých mezích, a určitým směrem, zákonitě, jak říkáme.

A podle této zákonitosti je zcela nemožné, aby se o v první slabice bylo prostě ztratilo.

5. V jazyku je však nejen zákonitost hláskoslovná, nýbrž i zákonitost slovotvorná. A zase podle této zákonitosti je nemožné, aby se spojila dvě substantiva syntaktického poměru „níce v zole“ v složeninu „Zolonice“.

6. I kdyby podkladem našeho jména bylo ohniště (avšak sotva lze přenášeti způsoby z arabské bezvodé pouště do vlhkých lesů našeho pravěku — zde by žhavý popel dlouho nevydržel), jmenovalo by se ono místo asi Ohniště; pojmenování „jiskry v popele“ je poetičtější, než bývají místní jména.

7. A ani historický předpoklad, že zlonickým údolím šla „karavanní cesta“ do Saska, není správný. — Jedna ze starých cest, jak zjistil v své knize „Die historische Geographie Böhmens“ Wilh. Friedrich, šla přes Slaný na Postoloprty, druhá přecházela na levý břeh Vltavy za Veltrusy a šla dále k Doksanům. Zlonice leží uprostřed mezi nimi, ale na žádné z nich.

Je tedy, jak vidět, celý výklad čirou a neužitečnou fantasií.

[108]Účast našich filologů ve vlastivědných sbornících není taková, jak bychom čekali (zvláště v Čechách; na Moravě jsou poměry, pokud vím, lepší), ani není, jak vidíme, vždy na prospěch sborníku. Prvotním zlem je, že se filologičtí pracovníci pouštějí se zálibou do problémů nejzavilejších, do výkladů vlastních jmen. V tomto oboru je zapotřebí nejen velkých znalostí jazykových, historických, často i zeměpisných a archeologických, ale i speciální erudice v spojování výsledků dosažených v těchto oborech. Zvláště se pak vyžaduje ledová střízlivost a hadí opatrnost: podněty jmen jsou v obrovské většině velmi prosaické a tvoření je hodně jednotvárné, takže každý romantismus vede nutně na scestí; protože pak podnět pojmenování (vlastní význam) není u žádného vlastního jména předem jasný, je nebezpečí zbloudění větší než při výkladech jmen obecných.

Proto v zásadě musíme varovati před vykládáním vlastních jmen, třeba víme, že je tu silným podnětem obecný zájem laiků o ně. Zato tím více pozornosti mělo by se věnovati oborům, pro něž jsou filologicky vzdělaní pracovníci předurčeni: popisu dialektů, sbírkám slovníkovým (terminologii rolnické, řemeslnické), sbírání jmen místních a rodinných, dnešních i starých (z katastrálních map, z matrik, z archivů), studiu archivnímu atd.

To jsou práce, při nichž vychází badateli mnohem méně lvů v cestu než při etymologisování, a jsou to práce, které pro rozvoj vědecký mají větší cenu než výklady jmen; zvláště jsou-li to výklady takové, jaké jsme viděli v citovaném článku.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 4, pp. 106-108

Previous r.: Vrah mezi námi

Next Datum v dopisech