Časopis Naše řeč
en cz

Vrah mezi námi

r.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Franta Kocourek, Vrah mezi námi. Detektivní román. 668. svazek edice Nové cíle. Sfinx, Bohumil Janda v Praze. 1935.

V tomto svém díle se spisovatel Franta Kocourek, známý také jako výborný reporter a žurnalista, pokusil napsati kriminalistický román vyšší literární úrovně. Napínavý detektivní příběh zasadil do širokého rámce dnešního pražského života a prohloubil jej psychologickým i sociologickým zřetelem k osobám románu a k pohnutkám jejich jednání. Své reporterské nadání uplatnil zvláště v bystrém pozorování pražského prostředí a v dovednosti, s kterou z něho vytvořil zcela svérázné pozadí děje. V hlavním proudu vypravování střídá autor rychle a často bez přechodu motivy dějové i statické a dosahuje tak v komposici neobyčejné plynulosti a šíře. Drobné, často zdánlivě nesouvislé motivy co chvíli přerušují základní linii a působí někdy dokonce dojmem disonance; ale autor je v zápětí spíná v sourodý celek tím, že odhalí jejich společný prvek, jako když se různé zlomky uvádějí na společného jmenovatele. S rychlým střídáním motivů se mění i dějiště, takže se zdá, že autor ustavičně pracuje s celou šíří svého thematu a s celým souborem svých osob a že čtenáři podává stále simultánní obraz celého děje se všemi jeho současnými složkami. Tak jsou i prvky po stránce dějové indiferentní zapjaty přímo do vlastního vypravování, místo aby byly pouhým technickým prostředkem k oddalování rozuzlení a k stupňování napětí. Vypravování samo pak tím nabylo neutuchající po[103]hyblivosti a rušnosti. Za toto stylistické úsilí sluší autorovi uznání, i když snad místy nedosáhlo zamýšleného účinu.

Tato snaha o plynulost a simultánnost komposice má obdoby i v jazykové stránce Kocourkova románu. Tak na př. pausy mezi výrazy ruší autor vynecháním interpunkce: Bázeň hrůza úžas okouzlení rozkoš se střídaly a mísily v té tváři (23). Že je podivín jsem věděl (154). Nebude ticho ani kdyby sis uši zacpal (152) a j. Jindy nahrazuje tečky čárkou a začáteční velká písmena malými, aby zdůraznil kontinuitu a rychlé střídání vět, na př.:

„Že vona do toho spadne, jsem nemyslela,“ povídá Lola,
„začali sme spolu, vona byla dycky nafoukaná,“ povídá Ela,
„s tebou začínala každá, i Mata Hari,“ ušklíbla se Mája,
„dyž ti říkám, menuju se Kadlecová,“ přisvědčuje Ela,
„koukejte, támhle se šine Alois,“ povídá Boža,
„co se to stalo s Cintěrou?“
„Sejček mu vlít do rayonu,“
„holky, to není dobrý znamení.“ (Str. 210—211.)

Někdy zase současnost nebo rychlou posloupnost motivů vystihuje autor parataktickým řaděním vět, na př.: Modré zelené červené a žluté tváře kolem, pane vrchní ještě jednu navrch, ne chlapče to není tabarin (204). — Schodištěm stoupá namáhavě paní — „prosím vás kde bych našla svůj deštník, zapomněla jsem ho v autobusu“. Proti ní muž žalostné tváře, přišel ohlásit nezvěstnost čtrnáctileté dcery. Přes nádvoří zní křik jakési ženy. Je to Růžena Nosková, sestra Zlatého Sýčka, „pusťte mě na svobodu, já nic nevím (234)!“ — Ale čas od času přijde i Ilona na přetřes, dnes napsal Klier do Demokrata, že nebyla dosud ani chemickým rozborem objevena stopa žádného jedu, a vyslovil názor, že by mohlo jít o vraždu vzduchovou embolií, stačí vpravit maličký sloupec vzduchu do cévy injekční stříkačkou a srdce se zastaví jako porouchaná pumpa, Ilono, obhajobu vraha Jana Ryby vulgo Honzy Blondýna, který vytrvale zapírá, převzal JUDr. Arnošt Benda, k sensačnímu procesu dojde v zimním porotním období, ještě před vánocemi… (329). — Galantní reportér Otto, zdvořilý, ale pořád myslí na své noviny a věčně se omlouvá a chodí jistě pozdě, je horší než Vláďa (177). K témuž cíli užívá autor také polysyndetického spojování výrazů, na př.: Parket je plný jejích rukou a nohou a ňader a samolibého úsměvu (255). Dobrý vkus autorův se jeví v tom, že těchto prostředků nezneužívá, t. j. neužívá jich napořád, nýbrž sahá k nim jen tam, kde se hodí k rázu vypravování a kde vskutku mohou přispěti k osvěžení a oživení skladby.

Ani v slovním výrazu se Kocourek nespokojuje jen běžnými prostředky vyjadřovacími, nýbrž hledá způsob svůj; projevuje při tom [104]značnou vynalézavost a nachází originální, často vtipná a výrazná spojení slov, na př.: Odešli, valíce před sebou balvan dávného sporu (7). — Muž v raglánu otevřel skříň a prolistoval šaty visící na ramínkách (200). — Limousina, jež se připlížila před půlnocí k domu a čekala tam bez hnutí s přimhouřenými světly (227). — „Nevěřme nikomu na světě širém“, zarecitoval pán s monoklem a zdvihl sklenku vstříc dámě, „hlavně ne ženám, neboť život je pes a žena je milenka satanova“ (252). Přece však, patrně vlivem jazyka novinářského, překvapí tu a tam v slohu jinak pečlivém a dobře promyšleném obrat triviální, výraz plochý a bez vtipu, připomínající primitivní vyjadřovací způsob novin, na př.: Neměl hlad ani žízeň, ačkoliv dosud nevečeřel, což se mu stávalo vždycky, když byl silně myšlenkově zaměstnán. Vstoupil sem bez určité myšlenky, nebereme-li v úvahu tu, již jsme už nazvali „neodbytnou“ (13). — Všichni (fanoušci atd.) se vyznačují nějakým rysem komiky, jsou-li pozorováni průměrným střízlivým člověkem, který ovšem neexistuje. Srovnáván s výše vzpomenutými, byl Zachariáš Vladimír tvor výjimečně hodný politování (15). Takováto místa silně připomínají chvatný a nepropracovaný sloh reportážní; na štěstí není jich mnoho a některá z nich třeba patrně přičísti na vrub autorově snaze o charakterisaci osob a prostředí.

Rozhovory jsou psány živým jazykem konversačním, někdy realisticky přihroublým a podle potřeby zpestřovaným výrazy argotickými („Blondýn ho zatím zblejsknul, byl na druhým chodníku, přišly do toho dvě tramvaje za sebou a von zatím zmizel, skočil asi do taxíku.“ 160. — „Nevidělas tady fajn dámu s černýma vlasama a prima poprsím?“ „Jo, tu sem viděla, šla s takovým nakadeřeným hezounem, vopravdu štramanda, bóže, dyž si zpomenu, že sem byla taky taková, než sem začala, —“ 163. — „Se mi zdá, že vidíš konkurenci v každej sukni, která se mihne na Václaváku.“ 164. — „Rozum, že ne, to bych šla hned s barvou ven jako dycky pane Hanousek —“ 164, atd.).

Proti zásadám správné češtiny chybuje Kocourek celkem zřídka, nepočítáme-li případy, kde klade nespisovný výraz (hovorový germanismus, nesprávný tvar a pod.) do úst osobě románu proto, aby byl její jazyk ve shodě s jejím společenským prostředím. Tak bylo lze vyhnouti se na př. těmto nedopatřením lexikálním: (Záliby) přicházejí někdy nenápadně, jindy naléhavě a často i proti vůli člověka se prosadí. Říčanský případ se u Zacha prosadil všemi vyznačenými způsoby (14). — Zeď činžáku, jež představovala vyhlídku z jeho úřadovny (15). — Teprve potom vyzdvihla hlavu a vykřikla (23, m. zdvihla). — Jak vidno, měl Zach pádné důvody (45). Při jazykových odchylkách v dialozích někdy autor zjevně naznačuje, [105]že jich užívá úmyslně, na př.: Ta záležitost by mu, jak se to řekne česky — přivodila větší popularitu, než má dosud (66). — Hned se můžete dopustit něčeho, co do té doby — ehm — bylo vyloučeno, prostě co bylo nemožné (70).

V oboru skladby třeba upozorniti na to, že autor někdy na újmu zřetelnosti pomíjí opakování předložky, na př.: Proti své vůli jste stahováni do předehry k rozchodu, nebo doslovu k tragedii (7) m. nebo do doslovu k tragedii. — Způsob, jehož lidé používají, když si nepřejí setkání s věřitelem nebo dámou příliš vyvinuté výmluvnosti (24) m. s dámou. — Jakou reformou by si stát mohl pomoci k penězům bez inflace nebo zvyšování daní nebo snižování platů (44) a pod. Místo ničeho neudělal (114) bylo třeba napsati nic neudělal. Výraz „věděti si rady“ (39, 177) je mechanickou obdobou záporného výrazu „nevěděti si rady“ (s genitivem záporovým) a v jazyce spisovném je lépe vyhýbati se mu. Nesprávně vynechává autor někdy ukazovací zájmeno nebo nějaký jiný výraz vyjadřující determinaci, na př.: Šesti kroky dostihl Zach pokraje pasáže, aby se podíval za sympatickou osůbkou (24) m. za tou sympatickou osůbkou (předtím právě o ní byla řeč, a je tedy míněna určitá osoba). — Nikde není psáno, že by se záležitost nemohla uskutečnit do písmene tak (113) m. ta (ona) záležitost. — Lešení, na němž se ve všední den hemžili zedníci, zaměstnaní prací příznačnou pro dobu (93) m. pro tuto (onu) dobu, pro naši dobu, pro současnou dobu a pod. podle toho, co tu chtěl autor vyjádřiti. Bez jakékoli determinace se takto klade i slovo věc, jak je v dnešním jazyce vůbec zvykem, na př.: Jeho společník vzal věc hned od konce (44) m. tu věc n. to.

Pořádek slov řídí autor usem hovorovým, a proto v něm neshledáváme chyb jinde běžných. Jen výjimkou tu čteme nečesky sestavenou větu „Jde o velice pro policii interesantní sdělení“ (44).

V tvarosloví se autor odchyluje od spisovné normy většinou jen v odstavcích dialogických. Snahou vystihnouti lidovou výslovnost si vysvětlujeme na př. tvary u mně (49), (67) m. mne, na mě (69), pro mě (116, 179), že se tak vo mně staráš (209) a j., vesměs v přímé řeči. Téhož rázu jsou i tvary z něj (81) m. z něho, ho (239) m. jej, cinknul (8) m. cinkl, ušklíbnul se (199) m. ušklíbl se atd. Místo povznešeným hlasem (29) mělo stát povzneseným hlasem. Ve výraze „v očích Zachariáše“ (25) bylo lépe užíti místo genitivu příd. jména přivlastňovacího (v očích Zachariášových). Ani v pravopise této knihy není vážnějších nedostatků. Jen ve psaní dlouhých a krátkých samohlásek pozorujeme nejistotu, na př. stihání (6) m. stíhání, křižovkář (15) m. křížovkář, zdvihali (143, 166), vypínač (32, 200) m. vypinač, nestíhatelná myšlenka (149) m. nestihatelná, po [106]čtyřech létech (181) m. letech, slovníkář (208) m. slovnikář, portrét (15) m. portret (ale na str. 104 se píše portretista), konkrétní (44) m. konkretní, reportér (53, 143 a j.) m. reporter a j. Příslovce po druhé (18), po prvé (71, 197), na štěstí (19) píšeme podle zásad Pravidel odděleně (tak psáno po prvé na př. na str. 313). Naopak od předložkového výrazu na krátko třeba rozlišovati příslovce nakrátko; ve větě „Stačilo by, popustit rostlinstvu na krátko uzdu, zanedbat péči o přistřihování, omezování — a brzo by přešla vegetace k útoku, do deseti let by zaplavila kamení vysokou zelenou vlnou“ (21) mělo zřejmě státi příslovce nakrátko (t. j. na krátkou dobu), nikoli výraz na krátko (t. j. na malou délku, vzdálenost).

Poslední kniha Kocourkova působí tedy příjemným dojmem a s potěšením si ji přečte jak čtenář dychtící po vzrušení ze čtení, tak i čtenář s náročnějším vkusem.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 4, s. 102-106

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující V. Š.: Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1