Jak jsme prožívali snahy o čistotu jazyka

F. Zábranský

[Articles]

(pdf)

-

V letech devadesátých, kdy jsme studovali na gymnasiu, obrážely se ve vyučování jazyka mateřského dvě jazykové školy: starší Hattalova a mladší Gebaurova. Starší učitelé, vychovaní na universitě hlavně Hattalou, byli horlivými stoupenci jazykových brusů a pečovali proto také o jazykovou čistotu, jak ji hlásal Matiční brus a Hattalův Brus jazyka českého. Byli nesmiřitelnými odpůrci některých slov, vazeb a rčení, a běda studentovi, který by byl napsal, že přešel na ulici »s jedné strany na druhou« místo »se strany na stranu«, který psal »kdežto« místo »ale« nebo »avšak« a pod. Některá slova byla v klatbě, jako »stav, prostředek, náhled, následek, postrádati, museti« a j., když se vyskytovala v rozličných rčeních a významech, shodných s němčinou.

Ale již tehdy vznikaly v nás pochybnosti o některých chybách proti duchu jazyka, když jsme takové zavrhované výrazy našli na př. v Gebaurových Etymologických počátcích řeči (z r. 1868), které jsme si se zájmem přečtli. Vždyť to byl universitní profesor českého jazyka, jehož jméno pronikalo již do širší veřejnosti a jehož učebnice (z r. 1890 a 1891) se pomalu zaváděly na střední školy. Osvojili jsme si sice názor, že brusy mají ušlechtilý cíl, ale zároveň jsme cítili, že pozbýváme jistoty ve vyjadřování a často si nevíme rady. Teprve časem jsme si uvědomili, že je třeba pečlivě si všímati vedle gramatické stránky také významové pla[352]nosti slov a zejména jejich metaforického užívání podle povahy českého jazyka. V tom směru měla býti poučením hlavně mluva lidová. Byla pokládána za normu pro čistotu jazyka hlavně po stránce frazeologické. Zvyk, ustálenost, tradice, obecná srozumitelnost a domácí původ takových rčení jako »z bláta do louže« místo »z deště pod okap«, »máš u mne vroubek« proti přejatým »mám smůlu, beru si k srdci« a j. byly důležité známky jazykové správnosti a třeba jich užívati v jazyce spisovném. Na tom stanovisku budoval svou theorii mluvnickou hlavně Bartoš, největší znalec a sběratel lidového umění po Erbenovi. — Jeho »Skladba jazyka českého«, z které jsme se učili ve III. tř., působila na nás velmi vydatně právě pečlivým výběrem českých rčení lidových. Byla založena na víře, že lid zachoval mnohem více neporušený jazyk nežli mluva spisovná, která podléhala hojněji vlivům jazyků cizích, hlavně ovšem vlivu jazyka německého. Že cizí jazyk může přispěti také k rozvoji našeho spisovného jazyka, jako na př. jazyky klasické v době humanismu, na to se jaksi zapomínalo. Avšak sami jsme si tuto věc uvědomovali na př. při překládání ze spisů klasických. Tu jsme viděli, že lidová řeč na všechny úkoly jazyka nestačí, ježto spisovný jazyk slouží také mnohým vyšším potřebám, které se nenaskýtají při užívání jazyka lidového. Jazykem lidovým lze pěkně zobraziti na příklad v povídce život na vesnici, ale nevystačí se s ním při podání nějaké filosofické rozpravy. Neobsahuje vůbec odborného názvosloví, zvláště abstraktního, pro rozmanité nauky atd.

Pro mnohé z nás, kteří jsme se potom věnovali povolání učitelskému a zvolili si mateřský jazyk za hlavní obor a při tom si oblíbili právě studium jazykozpytné, byl dojem ze srovnávací a historické jazykovědy prostě ohromující. Jak zajímavá to byla věda! Získávali jsme tímto studiem dalekosáhlé výhledy do vývoje jazyka, poznávali jsme zákony jazykového dění a v práci Gebaurově jsme mohli studovati mateřskou řeč v souvislosti s ostatními jazyky slovanskými a také se vzdálenějšími jazyky indoevropskými. Při tom nás vedlo studium historické mluvnice dějinami mateřštiny od nejstarší doby až do přítomnosti. Všude byly tu jen problémy genetické, všude jsme sledovali vývojovou souvislost jevů hláskových, tvarových a syntaktických a uvědomovali si tak život jazyka v celých stoletích, ba tisíciletích. Jazykové studium utvářelo i náš názor světový, bylo pro nás nejbezpečnějším a nejvydatnějším poznáním o dějinách lidského ducha a jeho výrazu v řeči. Není divu, že jsme se potom dívali na brusičské snahy jaksi spatra, [353]pokládajíce je za vedlejší a celkem nepodstatné a někdy i malicherné osobní libůstky proti tomu velkolepému divadlu, jaké nám otvírala srovnávací a historická jazykověda. — Pokud šlo o jazykovou praxi a později o školní vyučování, řídili jsme se arci normami, jak je stanovil přesně vědecky Gebauer ve svých mluvnicích, šetříce jinak po příkladu Gebaurově svobody ve vyjadřování.

Co je to duch jazyka, uvědomili jsme si vydatněji teprve studiem psychologie řeči. V XIX. století a na počátku stol. XX. objevovaly se některé studie, které uváděly problémy jazykozpytné v souvislost s problémy psychologickými, jako byly Paulovy Prinzipien der Sprachgeschichte a později Wundtova Völkerpsychologie jako pokračování dřívějších studií Steinthalových. I u Slovanů se takové práce objevovaly. Tak zejména jazykozpytec Potebňa ve svých »Zápiscích o ruské gramatice« začal své výklady rozborem slovního významu. Jeho práci pochválil Jagić, uznaná nejvěhlasnější osobnost ve věcech slovanského jazykozpytu. Gebauer sám v mladších letech, nežli se věnoval úplně historii českého jazyka, měl o tyto otázky živý zájem, jak svědčí některé rozpravy z mladších let, a ve svém semináři se o těch snahách vyslovil nejednou uznale a sympaticky. Nová hlediska na jazyk, která se tu uplatňovala, měla přispěti ještě vydatněji k osvětlení vývojových zákonů jazyka, a jak svědčí název Prinzipien, měla zjistit zejména ony tvořivé síly základní, jež působí nepřetržitě v celém vývoji jazykovém. Anebo zase šlo o to, odvoditi z jevů jazykozpytem zjištěných základní these o psychologickém vývoji národního ducha, odkudž právě název Völkerpsychologie. I zde všude hlavní byly problémy genetické. Pro mnohé z nás byly i tyto studie pramenem velkých vědeckých požitků.

Do tohoto stavu jazykovědných studií, které se vyvíjely obdobně jak v Německu, tak také ve Francii, přichází založení Naší řeči r. 1916. Přijali jsme s velikým zájmem nový časopis, který si vytkl za cíl péči o český jazyk spisovný, a byli jsme přesvědčeni, že nepůjde po stopách starých brusů, nýbrž že bude řešiti praktické otázky užívání jazyka spisovného na základě přísně vědeckém. Z prací Ertlových o větě bylo vidět, že si všímá i psychologie řeči, a sám Zubatý se také rád obíral otázkou o původu a pravděpodobném vývoji věty, jak svědčí jeho srovnávací syntax, kterou nás několik na universitě poslouchalo. Prof. Smetánka byl pak pro nás zárukou, že se bude pokračovati v slavné tradici Gebaurově. A skutečně mnohé články, zejména prof. Zubatého, byly vlastně kritikou starých brusů, jež vedla zpravidla k výsledkům potírajícím brusičské předpisy.

[354]Do těchto počátků ovšem rušivě zasahovala válka, která mnohé z nás odvedla od školní práce a odborných studií k vojenské službě a také mladého nástupce Gebaurova prof. Smetánku odtrhla na dlouhou dobu od vědecké práce. — Zato po válce se vytvořily nové a mnohem příznivější podmínky pro všestranný rozvoj našeho národního života a tím i pro rozvoj jazyka, který se mohl nyní mnohem vydatněji uplatňovati ve všech oborech samostatného státního života. Tehdy měla hojné žně také Naše řeč, jejímž programem bylo postaviti hráze překotným změnám v jazyce spisovném a sloužiti veřejnosti poučením o jazykové správnosti a čistotě. O tom by mohl vydati nejlepší svědectví prof. Smetánka, jak bylo třeba brániti se ukvapeným novotám a jak aktuální potřeby jazykového tvoření v různých oborech veřejné správy dolehly na odborníky, aby svými znalostmi je pomohli uspokojiti. — Trvale se však autorita Naší řeči ve věcech jazykových bez boje neudržela. Na bývalého redaktora prof. Ertla se ovšem nikdo neodvážil. Ale když se po jeho smrti ujal redakce Naší řeči mladý kolega dr. Haller, prožívali jsme novou vojnu o čistotu češtiny. Hlavní její příčinou byla nespokojenost členů Pražského linguistického kroužku a mínění, že činností Naší řeči jest omezována a ohrožována svoboda projevu našich vědců a básníků po stránce jazykové. Ve jménu této svobody a na její obhájení vydali r. 1932 spis »Spisovná čeština a jazyková kultura« v němž podrobně vyložili své názory na úkoly jazyka spisovného v odborné praxi, ve vědě a v umění básnickém. — Kdo sledoval vývoj studií jazykově psychologických, tomu je zřejmo, že se t. zv. funkční jazykověda, kterou pěstuje Pražský ling. kroužek, vyvinula organicky z psychologických studií řeči, o nichž jsem se zmínil, a to tím, že se od problémů genetických postupně přešlo k otázkám praktickým, k teleologickému pojetí jazyka. Tím se přirozeně měnil ráz těch studií a z genetické nauky psychologické se vyvinula nauka normativní, hodnotící jazyk netoliko podle zřetelů gramatických, ale také logických a estetických. Jazykový projev se posuzuje nejen podle toho, jak vyhovuje pravidlům praktické mluvnice, ale také podle toho, jak výstižně a dokonale vyjádří to, co spisovatel má v úmyslu vysloviti (Brunot). V duchu těchto názorů se postavili členové Pražského ling. kroužku proti některým námitkám Naší řeči. Vycházejí z názoru, že každá tvořivá práce vnáší ve významovou oblast jazyka nové prvky představové, citové a volní a vtiskuje tím slovům i větám pečeť nových významů a významových odstínů. Zřetel na nejrozmanitější účely vyjádření vede [355]k rozlišování jazyka hovorového, prakticky odborného, vědeckého a básnického, jenž po stránce gramatické je sice stále jedním jazykem, ale pokud se týče semantiky — toho, co se jím vyjadřuje — vyvíjí se a mění i přizpůsobuje rozmanitým účelům vyjádření. Protože duševní život národa jest ustavičný proud a bohatství představ a myšlenek neskonale větší nežli zásoba hotových významů a výrazů, kterými se jazyk snaží postihnouti a vyjádřiti duševní dění, je tu stálá potřeba nového tvoření jazykového v oblasti jazykové semantiky a také i ve výrazových prostředcích. — Funkční jazykověda uplatnila nové hledisko na jazykovou normu také tím, že položila důraz na jazyk spisovatelů z posledních padesáti let, kteří jsou přímými účastníky tohoto duchovního proudění a jeho vyjadřování. Ve jménu těchto zásad se postavila příkře proti Naší řeči, když se zdálo, že Naše řeč nedbá těchto skutečností a chápe jazyk jako něco ustrnulého a nehybného. Na nejkrajnější křídlo odpůrců brusičství se postavil Jakobson, který odmítl brusičství vůbec a nazval je reakční jazykovou politikou, která se tváří vědecky, ale s jazykovědou nemá nic společného. — Zatím se však mnohé poučení Naší řeči dostalo na př. Mašínovou mluvnicí na střední školu, čímž se mu dalo úřední schválení. Ale také členové Pražského linguistického kroužku se pustili do učebnic (zatím I. a II. díl) a tak se přenáší ozvěna toho zápasu i do školských učebnic ovšem nikoliv jako látka k nějakým sporům, ale jako dvojí směr jazykového vzdělání. Věcně nejsou obě stanoviska tak odlišná, aby z nich bylo lze vyvozovati nějaký neblahý důsledek pro vývoj spisovného jazyka.

Řeč je velmi složitý úkon, který můžeme posuzovati a hodnotit s mnoha stránek. Od jazyka spisovného musíme žádati, aby vyhovoval přesnému myšlení logickému, aby poskytoval látku pro názorné a umělecké zobrazení, aby dovedl podati jasné sdělení při největší úspoře, aby vyhovoval potřebě dorozumění v nejširších vrstvách národa a přizpůsobil se psychologii řeči lidové, aby zachovával tradici a šetřil starobylých slov, vazeb, rčení, aby si zachoval svéráznost a nenapodobil otrocky jazyků cizích, ale také aby byl pružný a tvořivý a vyvíjel se podle potřeby vzdělanosti. Život národa není děj uzavřený v hranicích jeho sídel, podmaňují si jej a působí naň také všechny ideové síly světové: věda, umění, náboženství, filosofie, výchova, hospodářství, jež jsou z velké části projevem ducha kosmopolitického — světového, obsahují hodnoty všelidské, které nemají národních hranic. Správné poznání o pěstování jazyka má na zřeteli [356]všechny uvedené možnosti. — Ovšem nejlepším brusem českého jazyka spisovného jsou podle našeho názoru hodnotné spisy, které národ duchovně a mravně povznášejí, po stránce jazykové pak rozvíjejí schopnost jazyka k výrazovému bohatství, zachovávajíce jeho osobitost, jak se historicky vyvinula. Vzpomeňme jen na význam Kralické bible pro generaci Komenského! A to je umění, které není shůry dáno, které je zpravidla výsledkem pečlivého jazykového vzdělání.

Ti, kdo se o ně starají a jsou postaveni na místa vedoucí, mají, jak je vidět z těch vzpomínek, úkol velmi nesnadný a také velmi odpovědný. To si uvědomujeme při vzpomínce na šedesátiny prof. dra Smetánky, který s námi prožíval všechny tyto jazykové boje a zápasy a v pohnutých dobách, které jsme prožili, stál na nejpřednější stráži a na nejvýznačnějším místě jako profesor českého jazyka na Karlově universitě. Jako učitelé českého jazyka na střední škole a tedy jeho spolupracovníci na poli jazykového vzdělání přejeme mu dobrého zdraví v další desítce jeho života.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 6-7, pp. 351-356

Previous Miloš Weingart: Individuální slovník hovorové češtiny

Next Alois Získal: K otázce třídění podstatného jména a slovesa v novočeském tvarosloví