Tři osobnosti

Pavel Váša

[Articles]

(pdf)

-

Podstatnou složkou v osobě a činnosti Emila Smetánky je jeho evangelictví. Nejen proto, že je syn evang. reform. faráře v Německém na Moravě, který dal čes. národu tři neobyčejně nadané syny, ale i proto, že uvědomělé evangelictví určovalo do značné míry jeho celou činnost. Emil Smetánka nebyl v Kolíně jen žákem filologa Matěje Opatrného, ale také evangelického faráře Čeňka Duška, a Duškův vliv pokračoval a spíše ještě sílel v Praze skrze akademický spolek Jeronym. Do Jeronyma, spolku evang. akademiků, bývala jedna z prvních cest uvědomělého evang. akademika po příchodu do Prahy. Jeronym působil na akademiky už jistou noblesností svého veřejného vystupování. Pořádal své schůze tehdy v letech devadesátých — Smetánka přišel do Prahy na podzim r. 1893 — skoro výhradně u Choděry, nejčastěji v t. zv. rytířském sále, kde novým akademikům právě příchozím do Prahy býval učitelem v debatérství vášnivý debatér Jan z Krajců, vydavatel Časopisu pokrokového studentstva a později vydavatel Jednoty, časopisu Žilkovy skupiny evang. theologů. Kromě svých měsíčních schůzí pořádal Jeronym každý rok několik veřejných přednášek a nejvítanějším řečníkem na nich býval Čeněk Dušek. Jeho vliv na evang. studenty jistě tenkrát převyšoval vliv T. G. Masaryka. Sláva řečníka je podobna slávě herce: žije jen v paměti jeho posluchačů. Tenkrát nebylo ještě kinematografie, která dnes zachycuje podobu i hlas významné osobnosti. Je těžko po čtyřicíti letech vypsati plně kouzlo osobnosti Čeňka Duška, ale bylo jedinečné. Byl úchvatným řečníkem, ačkoli jeho hlas byl tehdy už jako rozbitý a často sípal úplně ochraptělý. A přece držel takřka v hrsti srdce svých posluchačů od prvního slova až do konce své řeči a často po posledním jeho slovu nastala chvíle hlubokého ticha lidí nadobro uchvácených, než zaburácel potlesk.

Tři z jeho projevů nám utkvěly trvale v paměti: nadšená obrana liberalismu, dnes bychom řekli peroutkovská nebo čapkovská, v době, kdy se stávalo módou liberalismem po hrdat, uznání práce jesuitů a kritika náboženského stanoviska Fr. Palackého. O protireformaci poctivě přiznal, že nezvítězila jen násilím, ale také prací, a zejména o činnosti jesuitů u nás před bitvou na Bílé hoře zdůraznil, že pronikali a dosahovali úspěchů v zemi z devíti desítin protestantské především tuhou prací, železnou kázní a trpělivým snášením ústrků a pohrdání nepřátelského prostředí. Proto varoval před podceňováním katolictví.

[333]Ve velké řeči o Palackém na evangelické jubilejní slavnosti r. 1898 ve vinohradském Národním domě Čeněk Dušek, vzdav všecku chválu národní a vědecké činnosti Palackého, setrval, třebas v mírnější formě, na stanovisku svého článku v Hlasech ze Siona r. 1873 »Český bratr na processí«, v kterém ostře osvětlil známý rozpor v životě Palackého, jistě i samému Palackému bolestný: vyhlašovati, že »dával a dává vždy přední chválu někdejší jednotě Bratří českých« (Palacký, »Několik slov o náboženství a víře«, Pokrok 1873), a při tom dopustiti, aby rodina (syn a dcera) byla vychována katolicky.

Duškův vliv to také byl, že evangeličtí akademici chodili v Praze do kostela spíše na Vinohrady než ke Klimentu. Na obou těch místech nebylo tenkrát zvlášť výmluvných kazatelů. Klimentský farář Benjamin Košut byl tekrát už vetchý kmet, který po prudkých bojích se stoupenci reformovaného směru elberfeldského (nizozemského) a se »skotáky« (faráři odchovanými ve skotském Edinburghu) omezoval se na jediné thema: Synáčkové, milujte se vespolek. Na Vinohradech byl farářem Blahoslav obnovené církve české L. B. Kašpar, který tenkrát již byl nemocen a jen s námahou vykonával svůj úřad. Přece ve své nesmírné laskavosti vyučoval několik měsíců evangelické akademiky zdarma angličině.

Že jsme se Smetánkou časem přece docházeli do klimentského sboru, byla dvojí příčina. Jednak byly naše dívky Klimenťanky, jednak na evang. studenty počal mocně působiti nový vikář u Klimenta Fr. Urbánek. Působil už svým jímavým zjevem i zvláštní niternou výmluvností: bledé tváře (přestál nedávno předtím těžkou nemoc) byly v ostrém kontrastu s černými vlasy a s černýma pronikavýma očima, a co kázal, vše bylo skutečným svědectvím o osobní náboženské zkušenosti. Vliv kázání byl později doplněn účinkem intimnějších biblických hodin, které pořádal ve svém bytě v Dlouhé ulici. Tu se ovšem náboženské dojmy družily k milostným, neboť naše dívky seděly mezi posluchačkami a někdy jsme s nimi (a ovšem s jejich maminkami) ještě zašli do kavárny. Fr. Urbánek tehdy již opustil liberální theologii, pod jejímž vlivem byl, když psával do Krajcovy Jednoty, a křesťanství chápal a hlásal v duchu Jana Karafiáta, reformovaného faráře na moravské Hrubé Lhotě.

Jan Karafiát, slavný autor Broučků, byla třetí náboženská osobnost, pod jejímž vlivem se vyvíjel filolog Emil Smetánka. Karafiát přišel na podzim r. 1895 na Vinohrady zastupovat nemocného L. B. Kašpara. Od prvního mocného kázání dne 27. října na Izaiášova slova: Neboj se, červíčku [334]Jákobův, hrstko Izraelova… se proud evangelických studentů zase obrátil na Vinohrady. Tuším, že jsme nevynechali ani jediného Karafiátova kázání, a přímo jsme vychutnávali zvláštní jeho výmluvnost, ke které náležel i potlačovaný pláč a kterou stavěl proti sobě znovu a znovu lidskou hříšnost a boží milost. Karafiát zval potom akademiky i k sobě do bytu na Smetánku, učil je gentlemanskému chování, sledoval jejich úspěchy ve studiu a zvláštní radost působilo tenkrát padesátiletému starému mládenci hostit dvojici mladých lidí, o kterých věděl, že se mají rádi. Jim pak po dobré večeři zahrál na dokonalé piano mistrovsky některého svého oblíbeného klasika. Mile působila i prostomyslná Karafiátova dětinnost, s kterou žádal, abychom odříkávali nedělní Zlatý text (jádro výkladu v nedělní škole), za který nás odměňoval bonbonem. Při tom všem si podmaňoval své hosty opravdovým gentlemanstvím.

Taková byla v Praze evangelická léta devadesátá.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 6-7, pp. 332-334

Previous Josef Vachek: České předložky a struktura češtiny

Next Miloš Weingart: Individuální slovník hovorové češtiny