Asymetrický dualismus jazykových jednotek

Vladimír Skalička

[Articles]

(pdf)

-

O mluvnickém systému kteréhokoli jazyka dovedeme mluvit jen s velkou nejistotou. Máme sice plno tradičních termínů, jako slovo, věta, podstatné jméno, rod, ale — jak známo — málokterý z nich úplně vyhovuje.

Na př. slovo je poměrně velmi jasný útvar. Obyčejně — na př. v češtině — dovedeme bez nesnází rozdělit souvislou řeč na řadu slov. Ale přece nedovedeme říci, co to vlastně slovo je. Je pravda, že podklad slovního útvaru je v jeho pojmenovacím významu. Slovem obyčejně pojmenováváme: dům, oko, zvíře atd. Ale někdy jsou dvě slova tam, kde bychom podle významu očekávali jedno: vraní oko, volské oko. Proto se v Travaux du Cercle linguistique de Prague I, str. 11 říká: slovo je výrazem činnosti pojmenovací. Proto se také zavádí nový termín, pojmenování, srov. níže.

Podobně výraz věta je celkem jasný. A přece definice věty je dosud věc sporná. Je mnoho útvarů, o nichž se jazykozpytci nemohou shodnout, jsou-li větou čili ne, nebo jsou-li jakousi větou nedokonalou. Sem patří zvláště rozličné t. zv. věty jednočlenné, jako Prší, Oheň! Hm!, atd.

Podstatné jméno je charakterisováno rodem, číslem, nedostatkem stupňování a časování, v slovanských jazycích též zvláštním skloněním (proti adjektivům). Jeho základ je v něčem, čemu se může říci substance. Ale je hodně substantiv, která neznačí substanci: pití, přízeň, skok.

Rod podstatných jmen je dán především pohlavím: kocour — kočka, učitel — učitelka. Ale je i tam, kde se o pohlaví nedá mluvit, srov. stůl — židle, šálek — číše. Zde je zvykem rozeznávat rod přirozený a gramatický.

Tak bychom mohli pokračovat i u dalších termínů. Ale snad i tak je jasno, že mnoho gramatických termínů trpí velkou nepřesností.

Je otázka, co si máme s našimi nepřesnými termíny počít? Myslím, že nám mnoho pomůže, půjdeme-li až na samou podstatu řeči.

Na jednotlivém znaku stejně jako na celém jazyce pozorujeme dvě stránky: to, co je označováno, a to, co označuje. Už de Saussure ukázal (Cours de linguistique générale, str. 97, 155), že vztah těchto dvou částí není tak jednoduchý, [297]jak snad vypadá. To, co je označováno, má svou existenci jen tím, že má, co je označuje. A naopak se to, co označuje, stává sebou samým jen tím, že něco označuje. Užijeme-li slov forma a význam, můžeme podle toho říci, že význam musí mít svou formu, tak jako forma je nemožná bez významu. Tím ovšem není ještě rozřešen poměr formy a funkce v jazyce. Je však možno, že uvedená zvláštnost jejich poměru nám pomůže k přesnějšímu vymezení gramatických termínů.

Velkou důležitost pro osvětlení poměru významu a formy má t. zv. homonymie a homosemie (užíváme slova homosemie = různé vyjádření téhož, na př. v koncovkách nes-u, kupuj-i, dělá-m, na rozdíl od synonymie, významové příbuznosti znaků, na př. bída, nouze, nedostatek).

Znak je jednotka homosemická, t. j. má vždy stejný význam. Bývá vyjádřen jednotkou homonymickou, t. j. mívá vždy stejné jméno. Hranice homonymické jednotky se obyčejně kryjí s hranicemi jednotky homosemické. Ale někdy tomu tak není. Rozsah homonymické jednotky je někdy větší než rozsah jednotky homosemické. Tak vzniká homonymie a homonymický svazek. V opačném případě, je-li rozsah homosemické jednotky větší, vzniká homosemie a homosemický svazek.

Homonymický svazek má základ formální, homosemický významový. Zdálo by se, že se zde autonomnost formy a významu jeví zvlášť jasně. Ale právě zde se ukazuje, jak jsou pevně spojeny.

Homonymická jsou na př. slova Bauer v němčině ve významu ‚sedlák‘ a ‚klec‘. Sama o sobě vypadají totožně. Ale spojení s různými morfémy a slovy (hlavně s členem), tedy prostředky i formální i významové, ukazují, že jde o slova různá. Podmínkou homonymie je vzájemná výlučnost. Části homonymického svazku se doplňují. Vzájemná výlučnost dovoluje jejich formální identitu při významové odlišnosti (kdyby jich mohlo být užito ve stejné situaci, nastal by dvojsmysl).

Homosemické jsou na př. koncovky -i, -m ve tvarech kupuj-i, dělá-m. Samy o osobě vypadají naprosto odlišné. Ale spojení s morfémy, tedy prostředky i formální i významové, ukazují, že tu jde o něco blízkého. Podmínkou homosemie je opět vzájemná výlučnost částí homosemického svazku. Částí homosemického svazku jsou podobny fonologickým variantám, vzájemně se doplňujícím. Vzájemná výlučnost umožňuje jejich významovou identitu při formální odlišnosti.

Podle toho všeho forma a význam nebo spíše formální a [298]významový základ znaku nejsou vždy souměrné. Této nesouměrnosti, která se projevuje i jinak, než jsme uvedli, říká S. Karcevskij asymetrický dualismus jazykového znaku (Srov. Karcevskij, Du dualisme asymétrique du signe linguistique, Travaux du cercle linguistique de Prague I, str. 88 násl.).

Asymetrický dualismus homonymické a homosemické jednotky působí v jazykovém systému jisté zdržení a komplikaci. Proto se mu jazyky — různé v různé síle — vyhýbají. Turečtina je velmi konsekventní, méně už finština a maďarština. Čeština je příkladem jazyka s vyvinutým asymetrickým dualismem. Zde dostává asymetrický dualismus důležitou funkci. Mezi kořeny je homonymie a homosemie velmi řídká (na př. míti — mýti, jdu — šel jsem, naproti tomu je hojná u koncovek: had-a, žen-a, měst-a, nes-a, atd., dá-m, nes-u, kupuj-i, atd.) To znamená, že homonymie a homosemie mají funkci charakterisovat koncovky jakožto koncovky.

Tak se pojem asymetrického dualismu ukázal plodným při jazykovém znaku. S tím přistupujeme k vyšetřování jazykových jednotek.

Nejnižší jazykovou jednotkou, která má ještě význam, je séma. Nemůže být děleno na menší části mající význam. Na př. ve slově zub-at-ý je 5 sémat: zub- ‚dens‘, -at- ‚adj. přípona‘, -ý obsahuje 3 sémata: 1. nominativ, 2. singulár, 3. mužský rod.

Séma je obyčejně vyjádřeno nepřerušenou řadou fonématickou, to znamená, je zároveň i sématem i morfémem (morfém = séma nebo spojení sémat, která jsou totálně nebo s pomocí jiných morfémů vyjádřena nepřerušenou řadou fonémů). Ale není tomu tak vždy. V uvedeném slově byla z pěti pouze dvě sémata vyjádřena samostatným morfémem, ostatní tři byla sdružena v jednom morfému.

Tak tu máme zase dvě jednotky, sobě velmi blízké, které se z největší části kryjí. Morfém má základ formální, séma má základ významový. Morfém, obsahuje-li více sémat, podobá se homonymickému svazku. Že obsahuje více sémat, poznáváme srovnáním s jinými morfémy, tedy prostředky i formálními i významovými. Tak na př. poslední morfém slova zub-at-ý je trojsématický, jak ukazuje srovnání s jinými morfémy, kde příslušná sémata vystupují společně s jinými sématy: zub-at-ého (gen. sg. mask.), zub-at-í (nom. pl. mask.), zub-at-á (nom. sg. fem.).

Opačný případ, analogický homosemii, je poměrně řídký. Je — třebaže ne ve formě zcela čisté — na př. v slově zub-at-í. Sémata nominativu, plurálu a maskulina jsou vyjádřena jed[299]nak posledním morfémem, jednak morfémem předcházejícím. Že se oba morfémy spojují k vyjádření určité skupiny sémat, poznáváme srovnáním s jinými morfémy a sématy, kde tatáž nebo podobná sémata se vyjadřují jednoduchých morfémem: lesn-í (nom. pl. mask.), zub-at-ých, atd.

Myslíme, že můžeme říci, že také zde jde o zjev asymetrického dualismu jazyka.

Také nesymetričnost dualismu sématu a morfému působí v jazyce určité zdržení a komplikaci. Opět se jí jazyky — různé v různé síle — vyhýbají. Turečtina je tu zase nejkonsekventnější, více nesouměrnosti připouští maďarština a ještě více finština, nejvíce pak čeština. Funkce dualismu sématu a morfému je stejná jako funkce dualismu homonymie a homosemie. Vyskytuje se skoro výhradně v koncovkách a tím je odlišuje od ostatních sémat a morfémat.

Je zajímavé ještě poznamenat, že také akusticko-motorická stránka jazyka má svou jednotku, stojící na rovině séma — morfém, t. j. slabiku. Séma i morfém odpovídají nejčastěji jedné slabice. Kde jednotlivé slabiky neodpovídají jednotlivým sématům a morfémům, má to vždy svou funkci. Tak se stává slabika důležitou gramatickou jednotkou.

Tak se na př. v mnohých jazycích rozeznávají sémantémy a formémy (formémy = »formální« sémata, t. j. odvozovací přípony, koncovky, předložky, spojky, zájmena atd.) počtem slabik. Sémantémy jsou na př. v maďarštině 1—3 slabičné (had, kemény, babona), formémy 0—2slabičné (éj-t, éj-nek, fáj-dalom). V češtině jsou sémantémy 0—3slabičné, formémy 0—2slabičné (dn-e, den-0, sever-0, krahujec-0: nés-t, kost-mi, žen-ami). Jinde se takto rozeznávají odvozovací přípony od koncovek. Ve finštině jsou odvozovací přípony 1—2slabičné, koncovky 0—lslab. (via-ton, via-ttoma-n ‚nevinný‘, ‚nevinného‘ — saa-n, saa-da ‚dostávám‘, ‚dostati‘.

Vedle toho má slabika svou důležitost i pro rozlišení morfému a slova. Hranice morfému často slabiky dělí, kdežto hranice slov je skoro vždy též hranicí slabiky, srov. -že-n-a-mi-.

Sémata a morfémy se sdružují ve vyšší jednotky, v slova a pojmenování. Výrazu pojmenování tu užíváme podle prof. Mathesia (srov. na př. Slovo a slovesnost I, str. 134). Pojmenování je pojmenovací jednotka jazyka. Nemůže být dále děleno na menší části, mající pojmenovací význam, srov. na př. oko, vraní oko.

Jedno pojmenování je vyjádřeno nejčastěji samostatnou přízvučnou jednotkou, charakterisovanou někdy i jinak, t. j. je vyjádřeno slovem. Ale není tomu vždy. Výraz vraní oko [300]obsahuje dvě slova, ale jedno pojmenování (při čemž zatím opomíjíme koncovky).

Jde tu zase o zjev asymetrického dualismu, a to analogického homosemii (jednotka se základem významovým má větší rozsah než jednotka se základem formálním). Že jde o jedno pojmenování, poznáváme srovnáním s jinými slovy a pojmenováními, vraní oko — pampeliška, kuří oko — mozol, atd. Tento asymetrický dualismus se vyskytuje jen zřídka, porůznu, a proto nemá velké důležitosti v struktuře jazyka.

Zdálo by se, že opačný případ je na př. v slově ok-o. To vyjadřuje nejen pojmenování ‚oculus‘, ale i nominativ i singulár. Ale zde je situace komplikovanější. V běžné řeči přistupují k pojmenování různá sémata, která pojmenování blíže určují (sem patří na př. číslo, čas, způsob, deminutivní přípony atd.). Vedle toho se pojmenování neváží nikdy na sebe prostě, t. j. pomáhají tu další sémata (sem patří sémata pádů, sémata koncovky přísudku a j.).

Všechna tato pomocná sémata tvoří se svým pojmenováním jedno slovo, srov. na př. ruka ruku myje. Ale není tomu tak vždy. Tak na př. v češtině koncovky pádů jsou nesamostatné, ale příbuzná sémata předložek mají zvláštní slova, u sloves se vztahy k osobám vyjadřují koncovkami, u substantiv samostatnými slovy, srov. věřím, ale moje víra. vedle maď. hiszek a hitem.

Máme tu opět dvě jednotky sobě velmi blízké, které se z velké části kryjí. Slovo má základ formální, pojmenování s příslušnými sématy základ významový. V uvedených případech jako moje víra jde o asymetrický dualismus analogický homosemii. Že jde o jedno pojmenování s příslušenstvím, poznáváme srovnáním s jinými slovy, jako věřím.

Asymetrický dualismus pojmenování s příslušenstvím a slova působí zase jakési komplikace. Opět se mu jazyky — ač v menší síle — vyhýbají. Opět turečtina, finština a maďarština mají slabší asymetrii, čeština pak silnější. Také tento dualismus má svoji funkci. Jméno se odlišuje od slovesa mimo jiné také tím, že se osobní vztahy vyjadřují u jména zvláštním slovem, u slovesa koncovkou, srov. moje víra — věřím. Nebo se tak rozlišují pádové koncovky od předložek, srov. lesa — z lesa.

Také akusticko-motorická stránka jazyka má svou jednotku na rovině pojmenování — slovo, t. j. takt. Takt obyčejně odpovídá slovu a pojmenování. Kde tomu tak není (při enklitikách), musí být vyjádřeno jiným způsobem, že jde o jiné slovo (připojením enklitika k jinému slovu, než ke kterému [301]patří, fonologické vyjádření slovního rozhraní a p.). Funkcí této »asymetrie« je určiti enklitika jako zvláštní druh slov.

Slovo je velmi důležitá jazyková jednotka. Proto se mezi slovy vytváří mnoho důležitých protikladů. Mezi ně patří především protiklady t. zv. slovních druhů. Otázka slovních druhů je starý obtížný problém.

Bylo poukázáno na to (Paul, Prinzipien der Sprachgeschichte ⁵, p. 352), že slovní druhy mají trojí základ: 1. významový; substantivum je výrazem něčeho, co můžeme nazvati substancí, verbum výrazem děje nebo stavu, atd., 2. morfologický; substantivum přijímá koncovky pádové, verbum koncovky osobní a časové, atd., 3. syntaktický; substantivum může být subjektem nebo objektem, verbum predikátem, atd. Poslední dvě věty snad můžeme spojit dohromady. Neznáme útvaru, který by byl »morfologicky« substantivem a »syntakticky« slovesem a p.

Jinak je tomu se základy významovými. Podstatné jméno znamená obyčejně něco, co můžeme nazvat substancí, j. dům, otec, noha, koncovka atd. Ponecháváme stranou pochybné případy jako hlad, láska, spalničky. Ale jsou případy, kdy verbálnost substantiva je zřejmá, srov. na př. pití, přízeň, skok.

Tak tu máme jednotky dvojího druhu, které si z největší části odpovídají: substantivum a verbum s jedné strany a substantivum a verbum s hlediska významového s druhé strany. Hranice prvních dvou jsou odkloněny od hranic druhých dvou směrem k verbům. Že substantiva jako pití, přízeň, skok jsou významem verba, poznáváme srovnáním s verby píti, přáti, skákati.

Je tu tedy patrně nový příklad asymetrického dualismu.

Protiklad substantiva a verba je v podstatě protiklad differenciační, t. j. je to protiklad nepárovaných skupin. Citovaná slova dům, otec, noha, koncovka nemají svůj protějšek mezi verby, stejně jako slova píti, přáti, skákati mezi substantivy (podle významu). Ale asymetrický dualismus ruší tento obraz. Slova se párují, jsou korrelována. Zvláštní séma vyjadřuje, že nejde o sloveso, nýbrž o substantivum.

Funkce tohoto asymetrického dualismu je vyjádřiti tentýž děj nebo stav jednou jako verbum, jednou jako substantivum. Tím je umožněno užíti »verba« jako podmětu, předmětu atd.

Jiný důležitý protiklad slov tvoří substantivní rody. Zde se rozeznává t. zv. rod přirozený a gramatický.

»Přirozený« rod znamená významové rozlišení jednak podle pohlaví (rod mužský a ženský), jednak podle dospělosti [302](mužský a ženský rod — střední rod). Protiklad tento je korrelací, t. j. protiklad párovaných skupin (vlk — vlčice — vlče a p.).

»Gramatický« rod rozšiřuje rozdílnost rodovou na všechna substantiva. Má formální základ. Spojitost s významem ukazují jen substantiva s přirozeným rodem a adjektiva a zájména v atributu. Protiklad rodů »gramatických« je differenciační, je to protiklad nepárovaných skupin.

Zdá se, že také zde jde o asymetrický dualismus formy a významu. Také tento dualismus má svoji funkci: shoda atributu se substantivem na základě rodů dostatečně určuje vztah adjektiva a substantiva a tím umožňuje volnější slovosled.

Slova a pojmenování se sdružují ve vyšší jednotky, ve věty. Věta je nejnižší jazyková jednotka, která obsahuje nějaké zaujetí stanoviska (reakci) k něčemu.

Věta je vyjádřena obyčejně t. zv. větním klišé. V každém jazyce jsou určité závazné typy větní stavby (větní klišé). Na př. v češtině platí větní klišé jméno (zájmeno) + sloveso: Strom roste, sloveso + koncovka: píši, v maďarštině vedle toho klišé jméno + jméno: fiú szegény ‚hoch je chudý‘. Věta je tedy obyčejně vyjádřena větním klišé. Ale není tomu tak vždy. Ve výrazu jako Oheň! pouhé substantivum nahrazuje útvar jako Tam je oheň.

Myslíme, že také zde jde o zjev asymetrického dualismu. Věta má základ významový, větší klišé formální. Že útvar Oheň! je věta stejně jako útvar Tam je oheň, poznáváme větní intonací.

Opačný případ, analogický homosemii, je při souvětí, ať podřadném či souřadném, kde připadají na jednu větu aspoň dvě klišé.

Také asymetrický dualismus věty a jejího klišé má v jazyce svou funkci. Věty s porušeným klišé slouží k vyjádření emocionálního stilu. Vedlejších vět užívají různé jazyky různě. Rozdíly jsou podobné jako v předcházejících případech asymetrického dualismu. Turečtina má nejméně vedlejších vět, kdežto hojnější jsou ve finštině, maďarštině a češtině. Funkce tohoto dualismu je vyjádřiti části věty analogicky k základu celé věty, čímž se stavba věty stává pohodlnější.

Také na rovině věta — větní klišé je zvláštní jednotka akusticko-motorická, t. j. větní intonace. Téměř vždy odpovídá větě — nikoli však větnímu klišé. Kde větní klišé opouští větu, přejímá větní intonace úkol charakterisovat větu jako větu.

Věty se organisují v promluvách. Promluvy jsou nejvyšší [303]jednotkou v řeči. Od nejblíže nižší jednotky, věty, jsou charakterisovány větním klišé a j. Proto také nepotřebují nějaké zvláštní formální charakteristiky. A proto tu také není příležitosti k vytvoření nějakého asymetrického dualismu.

Řekli jsme s počátku, že naše tradiční gramatické pojmy jsou velmi nepřesné. Doufáme, že jsme ukázali, že pojem asymetrického dualismu nám může pomoci na cestě k termínům přesnějším a bezpečnějším.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 6-7, pp. 296-303

Previous Jan V. Sedlák: Prof. E. Smetánka v národní obraně

Next Ferdinand Strejček: České názvosloví společenských her