O plzeňském „zpívání“

Stanislav Petřík

[Articles]

(pdf)

-

Často se mluví a píše o plzeňském »zpívání«, aniž se, pokud vím, přesněji udává, v čem tato nápadná větná melodie záleží. Záleží v tom, že se v některých případech tón na slabice před větným přízvukem zvedne, na slabice s větným přízvukem o jistý interval, větší nebo menší podle síly emoce, proti slabice předcházející klesne a na této výši zůstane až skoro na samý konec výpovědi; teprve ke konci poslední slabiky tón klesne ještě více. Poslední slabika bývá často protažena a dostává někdy zřetelný vedlejší přízvuk; též slabika před větným přízvukem dostává někdy lehce zesílený přízvuk. Tak na př.: Vúbec ňic smè nevidělí (mladík): větný přízvuk na ne, slabika sme měla tónové zvýšení a lehký vedlejší přízvuk; slabiky nevidě a první část slabiky [197]lí měly rovný, dosti nízký tón, ke konci slabiky lí nastalo klesnutí; kromě toho dostala slabika lí zřetelný vedlejší přízvuk. To je tvar plně rozvinutý; často vedlejší přízvuky scházejí a poslední slabika nebývá tolik protažena, ale i jinak melodický tvar zůstává, jak byl výše popsán.

Tento intonační tvar se vyskytuje nejen v oznamovacích větách, nýbrž i ve větách tázacích, uvedených slovem tázacím, i v rozkazech. Ve větě tázací částečné[1]: Copak ste si koupilá (žena k druhé): větný přízvuk na kou, sí a lá měly vedlejší přízvuk, slabika ste měla tónové zvýšení, slabiky koupi a první část protažené slabiky lá měly rovný, dosti nízký tón, a ten ke konci slabiky lá ještě klesal. Věta rozkazovací: Přiť na tèn kondzèrt (mladík k děvčeti): větný přízvuk na slabice kon, vedlejší přízvuky na slabikách tèn a dzèrt (na dzèrt byl ovšem dost slabý, poněvadž předcházel přízvuk větný, ale byl přece zřetelný); slabika ten zvýšena, kon a první část slabiky dzèrt měly rovný tón, o nevelký interval nižší než ten, na konci slabiky dzèrt bylo klesnutí.

Bude ovšem zapotřebí ještě zjistiti všecky aktuální platnosti tohoto intonačního tvaru a vyvoditi z nich společné funkční jádro. Studium to bude hodně obtížné, protože je třeba hleděti k rozdílům mezi rozličnými společenskými vrstvami. Vrstvy vzdělanější užívají tohoto intonačního tvaru méně a v podobě zpravidla nerozvinuté (bez protahování poslední slabiky a bez vedlejších přízvuků), vrstvy polovzdělané a nevzdělané přiměřeně častěji. Bude asi také rozdíl mezi městem a venkovem; na venkově bude tento tvar častější než v městě. Jinými slovy: v městě a zejména u vrstev vzdělanějších, zvláště pak u lidí, kteří pobyli delší dobu mimo plzeňský kraj, má naše intonace menší počet aktuálních funkcí; ten se při dlouholetém pobytu mimo rodný kraj stále zmenšuje, až se zmenší na nulu, t. j. osoba odloží svou rodnou intonaci. Prakticky se to jeví tak, že v hovoru měšťáka je tento tvar asi v rovnováze se středočeskou intonací, nebo je dokonce v menšině proti ní, kdežto u vrstev méně vzdělaných je tato intonace v převaze, často ve veliké, proti tvaru středočeskému. Metoda pak, kterou bude třeba postupovati při zkoumání platností popsané intonace, bude se lišiti podle společenských vrstev, resp. bude jiná v městě a jiná na venkově. U vrstev, kde popsaná intonace je na ústupu před intonací středočeskou, bude nejvýhodnější všímati si nejprve případů, kde se vy[198]skytuje, a potom těch, kde se nevyskytuje. U vrstev, kde je ještě v převaze proti intonaci středočeské, bude výhodnější prozkoumat nejdříve případy, kdy se »zpívání« nevyskytuje. Pozoroval jsem rok výslovnost kolegy nefilologa z vesnice u Klatov, u něhož bylo toto »zpívání« pravidlem. Došel jsem k poznání, že nemá speciálních platností, na rozdíl od »zpívání« žilinského, které se s ním v tvaru shoduje, nýbrž že je znakem klidné výpovědi. Tvar středočeský (klesání melodie více méně strmé) má u něho platnost energie a nebývá spojen s protahováním.

Ale ještě jednu věc je třeba objasnit. Výše popsaná intonace je, pokud jsem se mohl přesvědčiti, jednou z mála nápadných odchylek od intonace středočeské. Potom je tu ještě jeden typ, který není v češtině střední; slyšíme často volat takto: Marijé (děvče volá na druhé): první dvě slabiky mají tón asi rovný, nevysoký, slabika poslední má tón vysoký a též rovný, ani ke konci nebylo klesání. Pod. Nelži (hoch praví druhému): slabika ži měla rovný tón vysoký a (jako výše slabika je) zřetelný silný přízvuk. Nebo: A: Už du domu! B: Eště je brzi!; slabika zi má vysoký tón, mnohem vyšší než slabiky předešlé, a přízvuk. Všecky tři příklady jsou z Domažlic; v obou posledních měla tato melodie funkci odporování, nesouhlasu, kárání. Z Plzně mám tyto doklady: Tak ať si jí nechá (hoch; totiž čepici, kterou mu jiný vzal): slabika chá měla přízvuk a vysoký, úplně rovný tón. — Von mi to dá, vidžé! (hoch): slabika žé měla tvar jako výše slab. chá. — Kolik takových odchylných intonací (některé možná budou méně nápadné) tyto dialekty mají, to ukáže podrobnější studium. Jinak mají tato nářečí snad všecky typy, které jsou v češtině střední, a jsou nadto aspoň o typy uvedené bohatší, poněvadž těch v stř. Čechách není. Tedy Středočech bude v kraji plzeňsko-domažlickém překvapen oněmi odchylnými typy, ale Plzeňan v stř. Čechách asi nezpozoruje podstatného rozdílu proti svému nářečí, poněvadž, jak se zdá, všecky typy středočeské mu budou z jeho nářečí známé (snad kromě onoho koncového protahování). Zatím mám tuto apriorní úvahu potvrzenu od dvou rodáků z plzeňského kraje. Možná ovšem, že podrobnější studium objeví přece některé typy středočeské, kterých na Plzeňsku není.

Nyní uvedu některé příklady plzeňsko-domažlického »zpívání« a pokusím se určiti některé jeho funkce. Není to věc lehká, protože je pozorovatel odkázán při tom na vnější okolnosti, t. j. na smysl výrazu, situaci, gesto, mimiku a p., a z nich si má vyvoditi funkci intonace. Nepokládám proto [199]níže uvedený výpočet funkcí za definitivní; jde mi jen o to, abych upozornil odborníky na tuto věc. Své pozorování omezuji na střední vrstvy městské.

Otázka částečná, Plzeň

Copak ste si koupilá? (dáma k jiné, srov. výše); zdálo se, že je to otázka docela klidná. — Jak tó? (muž, asi řemeslník, nechápe a zároveň nesouhlasí s tvrzením jiného); obě slabiky mají rovný, nevysoký tón, ke konci slabiky tó klesnutí. — Gdepak si to nechál? (hoch k druhému, šlo o nějakou hračku, otázka se mi zdála klidná); na slabice to je zvýšení, ne a první část slabiky chál má rovný tón nehluboký, ke konci slab. chál klesnutí. — Gdopak vám to slíbil? (muž, dost živě); na slabice to je zvýšení, slovo slíbil má tvar jako výše slovo nechál. — Dále budeme naznačovati už jenom přízvuky, ostatní tvar si vyvodí čtenář sám (na velikosti intervalů tu stejně nezáleží, nesouvisí asi s funkcí tónu, nýbrž jen s kvantitou citu). — Copak si dal za ňej (bez protažení; za něj = za nůž; muž, klidně). — Gdopak ti namláťil (matka k děcku v kočárku, kterému matčin známý žertem nabil; zdálo se, že je to otázka laskavá). — Gdepak máte pána? (žena k blížící se jiné ženě; smysl: Kde je váš manžel?); zdálo se, že tato otázka je pronesena s údivem; tempo rychlé a tón celé věty dosti vysoký. — Gde je tó? (hoch hledá plechovou krabičku), celá věta měla rovný, nevysoký tón, na konci slabiky tó bylo klesnutí. — Kolik je hodin? (hoch asi šestiletý při hře »na hodiny«; melodický tvar jako v předešlém případě). — Gde je Fijalá (hoch); slova gde je měla vysoký, rovný tón, na slabice Fi lehké klesnutí, které trvá skoro do konce věty; na konci slab. lá klesnutí. — Gdepak se tu beréš — prosim ťé? (mladík, silný údiv); slovo tu mělo zvýšení, slovo beréš mělo tvar už nám známý; výraz připojený po pause měl tvar jako bereš. — Kampak si dala tamtó? (hoch k děvčeti, dosti netrpělivě); celá věta měla rovný tón, dost nízký, jen na konci slabiky tó bylo ještě klesnutí; věta se začínala slabikou s větným přízvukem.

Vedle tohoto tvaru nalézáme v otázce částečné i středočeskou melodii »varovací« s funkcí zvědavosti: Kolik je hoďin? (slabika ko má tón nízký, lik vysoký, je a ho nízký, ďin má stoupnutí ke konci); hoch při hře »na hodiny«, srov. výše stejnou větu s melodií »plzeňskou«). — Jindy je tu přízvuk na slově tázacím a melodie klesá ke konci věty jako [200]v stř. češtině: Kolik jich tam bilo? (sirek v škatulce; hoch, mluvící jinak »zpěvavě«, dost živě); tempo rychlé, silný přízvuk na ko. Nebo: Vi ste šli f kolik domu? (mladík); na slabice ko intonační vrchol věty, odtud linie intonační klesá. Bude třeba zkoumati funkci »středočeského« tvaru částečné otázky (s klesáním intonace od větného přízvuku); je možné, že má jinou funkci než u nás nebo nějakou platnost speciální, na př. užívá se ho snad v otázce energické a pod.

Někdy je »plzeňská« melodie přerušena stoupnutím tónu po slabice s větným přízvukem: Copak ste do ňí dál (hoch při hře: A. Vařil jsem polífku, B. Copak ste do ňí dál?): větný přízvuk na co, na slabice pak vysoký tón, slabiky co ste do ňí a část slabiky dál měly rovný, nevysoký tón, na konci slabiky dál tón klesal.

Věta oznamovací a zvolací, Plzeň

Mi sme sťěhovali mandl (muž, odpověď na otázku: Co ste ďelali dneska?): slabika li měla zvýšení a zcela zřetelný vedlejší přízvuk, slabika man a část slabiky dl nevysoký, rovný tón, ke konci slabiky dl tón klesl. — Von má jenom ťisíc korún! (týž muž, asi řemeslník); možná, že bylo implikováno nějaké »přece«, následovala totiž věta: Copak muže ďelat gdiš má takovej malej plat. — To je fúk, lhostejnost (muž). — Dělník vypravuje, jak byl u lékaře; lékař prý řekl: Co to tu máte (otázka měla tvar »plzeňský«), dělník na to: To je vot pivá. — Mladík vypravuje o ješitné ženě: Vona řekla já sem jako Gréto Garbo (plzeňský tvar) — já mislel že se zblázňim. — Kartář vypráví: Gdiš tam bil velkej lágr — tak sem tam jednu hodíl. — Voňi že bi sem šli spátki to pochibujú (mladík). — Vúbec ňic sme neviďeli — a deme po mosťe (mladík): slova sme neviďeli měla tvar zpěvavý, deme po mosťe tvar »středočeský«; tu máme tedy v jedné výpovědi oba tvary vedle sebe. Bylo zřejmé, že výraz po mosťe je zdůrazněn, vytčen (silný přízvuk a výška na slabice po). — A. Já bich to (= látku) chťela vidět (žena, »středočeský« tvar), B. No dobře! (žena, tvar zpěvavý) — to vám ukáže maminka — to mi nevobjednáváme (zpěvavě). — Dítě k vychovatelce nebo matce uraženě: Já s tebou nemluvím (zpěv.) — A. Ti dež domu? B. (muž): Vono je tři štvrťe na dvanáct (snad implikováno »vždyť«). — A. Budeme kopat (dítě, »středočesky«; t. kopat míč), B. Tadi je mokro! (dítě, zpěvavě; snad implikováno »přece«, »vždyť« n. p.). — Diť ťi to kape na zem! (hoch). — Nechoť tam — tam jede auto! [201](matka k dítěti; v zápětí pronesla touž větu s melodií varovací). — Diť je to proto! (dítě odporuje matce, která nechce, aby si zamazalo krabičku, kterou si nese). — Domlouvání: Nech toho chlapečka zakutálet! (chůva k dítěti, které si hraje s míčem). — A. Ti si blbec! (hoch, středočesky); B. (hoch, odporuje) Ti si vječí blbéc! (zpěvavě). — Tak já nehrajú! (kluk uraženě, když mu nebylo vyhověno). — A. (hoch, při hře »na hodiny«): Kolik je hoďin? B. (hoch): Deset velkejch dopředú. — Hrozba: Já ťe dám! (hoch): na slabice ťe stoupnutí, slabika dám měla na začátku rovný tón, o nevelký interval nižší, potom tón klesl. — Já si mužu na chvíli sednout! (hoch využívá pausy mezi hrou; snad obsaženo »tedy«). — Já se ho nebojím! (hoch, odporuje, namítá). — A. Tohle sem čet! (hoch, středočesky), B. To že si čet? A. Diť sme to mňeli domá! (namítání, »vždyť«). — Budeme si hrát — to bude psiná! (hoch radostně). — A. (hoch, středočesky): Ti ešťe nepudeš domu? B. Kdepák! Teť sem přišel (zpěvavě, snad je obsaženo »přece«). — Mňe je to jednó (hoch, lhostejnost). — A. Že se vám chce jít do kína (středočesky, hoch), B. (druhý hoch): Já to mam zadarmo! (zpěvavě, snad je implikováno »vždyť«). — A. Diť je horko, (zpěvavě), B. Horkó odporování, smysl: Jaképak horko!; slabika hor a část slabiky kó s rovným nízkým tónem nesouhlasu, na slabice kó klesnutí). — A. To bi ťi musel plaťit (středočesky), B. To je jednó — tak ať to zaplaťí (zpěvavě; z hovoru mužů). — Hoch při loučení s druhými: Deme domu (středočesky) — tak holt až zejtra (plzeňsky). — Lhostejné připouštění: To je možné (žena). — A. Ti si bil vožralej (střč.), B. Diť sem celou noc ňic nepil (plzeňsky; muži).

(Ostatek příště)

---

[1] Větou tázací částečnou autor rozumí tázací větu, kterou školní mluvnice Gebaurova-Ertlova jmenuje otázkou doplňovací.

Naše řeč, volume 20 (1936), issue 8, pp. 196-201

Previous Josef Bečka: Adjektiva polodějová

Next Václav Machek: Ještě jednou dareba s darebou