Časopis Naše řeč
en cz

Adjektiva polodějová

Josef Bečka

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek.)

A nyní si všimněme přípon samých! Vedle přípon -avý, -ivý, které můžeme nazvati základními, objevují se i přípony kombinované: -livý, -lavý, -nlivý, -čivý. Jaký je rozdíl mezi těmito příponami a příponami základními? Na první pohled se nám zdá, že žádný. Skutečně v mnoha případech se tu projevuje ona hýřivost jazyka, kterou dobře známe i odjinud, a jakási tvořivá nevyzpytatelnost, jíž se jazyk brání proti uniformitě svých slov a jejich tvaru. Ale všimneme-li si polodějových adjektiv blíž, nemůže nám ujíti, že vedle oné nevyzpytatelné hýřivosti tu působí i příčiny hlubší. Nemusíme se tedy spokojovat pouhým konstatováním tvořivé bohatosti, můžeme se pokusit také ji vyložit.

Nechme stranou adjektiva od sloves 1. a 2. třídy, neboť ta se tvoří jen ojediněle a nejsou kategorií o sobě. Zdá se, jako by jazyk zkoušel rozličné prostředky, ale po každém takovém marném pokuse jako by se jich zase vzdával. Prohlédněme si však adjektiva od sloves 4. a 5. třídy, která již takové kategorie vytvořila, a adjektiva od sloves 3. třídy (s 5. tř. 1b), kde je při tvoření také jistá pravidelnost, a srovnejme s nimi ta adjektiva, která se této pravidelnosti tvoření vyhnula! V mnoha případech se nám podaří najíti v odchylném tvoření jistou účelnost. Tak od slovesa snášeti by bylo pravidelnější tvoření adjektiva snášivý; ale toto adjektivum by příliš zapadlo do kategorie adjektiv na -ivý (mizivý, míjivý, otáčivý); základ snášeti však zde není v svém normálním významu konkretním (na př. snášeti dříví), nýbrž v sekundárním významu abstraktním (snášeti, t. j. trpěti cizí názory, cizí mínění). Méně obvyklý způsob tvoření (snášenlivý) má za úkol na to upozornit a vyjmout tak adjektivum ze vnitřku kategorie a postavit je na její okraj. Podobně méně běžným způsobem tvoření bylo odlišeno adj. [190]popudlivý, aby byl naznačen jeho pasivní význam (popudlivý je ten, koho snadno každý popudí); normálnější tvoření popouzivý má význam příliš aktivní a je reservováno pro ten případ, že by jazyk chtěl označovat adjektivem člověka, který sám rád jiné lidi popouzí k zlosti. Kuřlavý je adjektivum tvořené velmi neobvykle; ale obvyklé tvoření kouřivý by nevystihlo tak ostře pasivní význam tohoto slova. Neobvyklá přípona -lavý u adj. chytlavý má naznačit, že sloveso chytati nemá za základ svůj obvyklý význam »bráti«, nýbrž význam druhotný »vzplanouti«. Hrabavý označuje schopnost »hrabati« v normálním významu; odchylné tvoření hrabivý napovídá, že základ je tu vzat v přeneseném významu (hrabati peníze = »hromaditi peníze, lakotiti«). Podobně neobvyklým tvořením bylo odlišeno adj. zádumčivý od normálně tvořeného adjektiva dumavý. Stejně by bylo lze vyložiti tvary štiplavý (proti očekávanému štípavý), bodlavý (proti normálnímu bodavý). Mnohdy se zdá, jako by se u takto kombinovaných přípon — zvláště u přípony -lavý — vyvíjel zvláštní podružný význam, který nemění sice onen polodějový význam adjektiva, ale zabarvuje obsahovou náplň slovesného základu. Všimneme-li si blíže adjektiv bodlavý, štiplavý, pisklavý, kviklavý, nemůže nám ujíti, že přípona -lavý zdrobňuje a poněkud modifikuje onen základní význam, který mají slovesa bodati, štípati, pískati, kvikati. Je rozdíl mezi bodavý a bodlavý, mezi pískavý a pisklavý a p. Podobný účinek mívá přípona -čivý, vzniklá mechanickým abstrahováním z adjektiv jako zahálčivý (od subst. zahálka); není sice tento účinek patrný tak zřetelně a přípona sama není příliš častá, ale přes to lze na to poukázat; jde hlavně o adjektiva plačtivý (ze stč. plaččivý) a palčivý.

Při této příležitosti si dovoluji upozornit na několik případů ze staré češtiny, kde měly tyto kombinované přípony pravděpodobně stejný účel, zdrobnit a modifikovat obsah slovesného základu (mimochodem jen upozorňuji, že zdrobňování sloves může býti dvojí; jedno je mazlivé, na př. papkat, a to užívá zdrobňovacích přípon nominálních, druhé je skutečné a dotýká se především slovesného vidu: zkracuje trvání děje a náhradou za to jej zmnohonásobuje, na př. poskakovat, zavzpouzeti se). Toho druhu je asi tvoření adjektiva horlivý od hořeti, které v staré češtině znamenalo pálící, vroucí, vřelý; Gebauer má tyto doklady: horlivý oheň, »ardentissimus ignis«, Brig. 69; (herpes cingulus), toho podstata jestiť velmi horliva, neb svým přielišným horkem slepce břicho, Rhaz. 143; horlivý milovník Mam. A. 37b. [191]Tento přenesený význam (horlivý milovník, horlivá láska) dal asi podnět ke zpětnému tvoření nového slovesa horliti. Lze se tedy s velkou pravděpodobností domnívati, že adjektivní tvar horlivý vznikl z hořeti a sám dal podnět k utvoření slovesa horliti. Podobný postup můžeme předpokládati ještě u několika jiných slov. Tak adj. mazlivý pravděpodobně vzniklo ze slovesa mazati (srov. tvar a význam slova mazánek!) s příponou -livý v onom diferenčním významu a samo pak dalo podnět ke vzniku nového slovesa mazliti. Podobně chraptivý a chraplavý vzniklo ze slovesa chrápati, které v staré češtině mělo asi také význam dnešního »chraptěti« (viz význam slova chrápavý v dokladě: (jeptišky) mají hlasy chrápavé jako rozbitý zvon, Gloss A. Geb.); a teprve podle chraptivý a chraplavý byla utvořena novější slovesa chraptěti a chraplati. Podobný postup byl možná i u adjektiva žárlivý, které asi vzniklo od substantiva žár (srov. svár svárlivý), a podle něho bylo pak utvořeno sloveso žárliti, a jak budeme míti ještě příležitost si říci, také u adjektiva churavý, od něhož je odvozeno sloveso churavěti.

Přídavná jména s příponou -vý (ať už -avý či -ivý, -livý, -lavý, -čivý) jsem nazval adjektivy polodějovými. Jsou totiž z velké části tvořena od slovesných základů a podržují si do značné míry schopnost vystihovat dějový význam svého základu. Označují blíže bytosti nebo věci, které jsou schopny vyvíjet nějakou činnost nebo tuto činnost vyvíjejí rády a často, zpravidla i s jistou pravidelností a zákonitostí. Protože jsou skupinou poměrně velmi jasně vyhraněnou, mají své specifické dějové zabarvení i tehdy, když jsou odvozena od podstatných jmen, zvláště jestliže je i v těchto substantivních základech skryt dějový prvek, na př. vznětlivý, starostlivý, svárlivý, závistivý, žádostivý. Zpravidla není ani valného rozdílu v dějovém podbarvení těchto adjektiv, ať jsou odvozena od základu slovesného nebo substantivního. Mnohdy se totiž silněji cítí spřízněnost významová než spřízněnost kmenoslovná. Tak adj. zahálčivý, ačkoliv je odvozeno od substantiva zahálka, cítí se bližší slovesu zaháleti než substantivu zahálka; adj. křiklavý je psychologicky bližší slovesu křičeti než svému skutečnému základu křik; stejně tak závistivý je bližší slovesu záviděti než substantivu závist. Takových adjektiv lze uvésti mnoho. Často ani filolog nemůže bezpečně určiti pravý základ některých adjektiv; je hanlivý odvozeno od substantiva hana či od slovesa haněti nebo haniti? Je adjektivum laskavý utvořeno od subst. láska či od slovesa laskati? Nebo proměnlivý od proměna či od proměniti? atd. Co způsobuje onen polo[192]dějový význam těchto adjektiv, tvořených příponou -vý (se všemi jejími obměnami)? U slov, která tvoří celou skupinu i svým významem i svým zakončením, jsme vždy ochotni viděti příčinu podobného významu ve stejné příponě. Ale přípona netvoří význam sama, nýbrž vždy jen v kombinaci se základem.

Řekneme-li, že onen polodějový význam mají adjektiva od předpony -vý, podléháme tomuto klamu, způsobenému tím, že adjektiv tohoto významu s příponou -vý je mnoho. Polodějový význam však není dán příponou, nýbrž základem. Kdykoliv základ nemá v sobě dějového prvku, nemá ani adjektivum onoho polodějového zabarvení. Adjektiva plesnivý, špinavý, děravý, pravdivý, tmavý, kadeřavý a podobná nemají v sobě vůbec dějového prvku, ačkoliv jsou tvořena příponou -vý. Nic tu nepomůže sebe silnější analogie s množstvím adjektiv polodějových, protože nemůže vzniknout dějové adjektivum ze základu čistě statického. Zde má přípona -vý úkol a význam jiný. Když je však v základu třeba jen slabé pojetí děje, vytváří z něho již adjektivum polodějové, neboť zde již analogie s ostatními adjektivy polodějovými může působit. V substantivu vznět mnoho dějového prvku sice není, ale to, co v něm je, plně stačí, aby odvozené adjektivum vznětlivý bylo již polodějové.

Leckdy se stává, že se odvozené slovo odcizuje svému slovu mateřskému. Čím více se odcizuje, tím těsněji splývá přípona se svým základem a tím méně působí analogie ostatních, stejně tvořených slov. Slovo se isoluje a opouští kategorii. Stává se to nejčastěji, když se jeho význam otře nebo posune. Na př. slova kousavý, bolavý atd. jsou stále v těsném styku s mateřskými slovesy kousati, boleti; jsou v tak těsném styku, že se zdá, jako by doplňovala jejich časování, jako by byla nějakými zvláštními participii volně přiřaděnými k časovací soustavě. U slova zvědavý však už není tento styk tak těsný; slovo to se vyskytuje často, a proto si už ani neuvědomujeme jeho spřízněnost se slovesem zvídati. Ale jakmile si toho přestaneme být vědomi, ztrácí se dvojčlenitost slova, přípona -ivý, -avý splývá těsněji se základem, slovo přestaneme cítit jako složené, oddělujeme je od kategorie polodějových adjektiv, a jako slovo isolované mnohem snadněji může posunout svůj význam. U slova zvědavý je tento proces na půl cestě, ale u celé zvláštní skupinky adjektiv podlehl úplně. Je to skupina adjektiv značících barvu, na př. modravý, zelenavý, červenavý, bělavý, šedavý, žlutavý. Tato adjektiva se svým původem neliší od ostatních adjektiv polodějových. Jsou také odvozena od slo[193]ves modrati, zelenati, červenati atd., jež mají (dnes už ne tak jasně a všeobecně) význam inchoativní »stávati se modrým, zeleným atd.« Tedy adj. modravý by mělo mít normální význam »to, co se snadno stává modrým«. Ale tato přídavná jména ztratila styk se svými mateřskými slovesy; stalo se to proto, že tu byla silnější představa barev samých. Adjektiva typu modravý se odcizila svým slovesům a přiklonila se k přídavným jménům modrý, zelený, červený atd. Tím ztratila svůj polodějový ráz, ale protože jsou celou skupinkou, přípona -avý zde nabyla významu nového: zmirňuje význam základu. Modravý je méně než modrý, zelenavý méně než zelený atd. U barev záleží víc na odstínu než na ději, je tedy důležitější, aby jazyk mohl tyto odstíny co možno dobře rozlišovat. Máme tedy dnes možnost na př. modrou barvu označit třemi slovy, rozlišujícími její intensitu: namodralý, modravý, modrý.

Adjektiva polodějová se svým významem velice blíží adjektivisovaným přechodníkům přítomným. Tato adjektiva (nesoucí, prosící, kupující a p.) jsou adjektivy dějovými, neboť blíže určují bytosti nebo věci, které nějakou činnost právě vyvíjejí. V tom je rozdíl mezi oběma druhy adjektiv; adjektiva polodějová označují jen schopnost nebo sklon k ději, kdežto adjektiva dějová vyjadřují děj přímo (ovšem v adjektivní formě). Je jistě rozdíl ve významu mezi adjektivy závidící a závistivý, starající se a starostlivý, zdržující se a zdrželivý, usmívající se a usměvavý. Tento rozdíl se projevuje i v tom, že adjektiva dějová jsou silně aktivní a mohou míti u sebe předmět, kdežto adjektiva polodějová jsou méně aktivní a předmět nemívají: Člověk závidící druhému jeho úspěchy, ale člověk závistivý. Ale ačkoliv rozdíl ve významu obou druhů adjektiv je v theorii dosti značný, v praxi se ho leckdy nedbá. Tak zvláště dějová adjektiva od sloves 6. třídy nám velmi často nahrazují citelný nedostatek příslušných polodějových adjektiv (6. třída, jak jsme již řekli, polodějových adjektiv téměř netvoří); říkáme sice léčivý prostředek, ale utišující, osvěžující prostředek; říká se ohlušivá rána a ohlušující rána, oslnivá záře a oslňující záře. Tento zjev však najdeme i mimo 6. třídu slovesnou: vedle popínavá rostlina lze říci i pnoucí se rostlina, vedle nepřející člověk i závistivý člověk, zářící i zářivý, žhavý i žhoucí. Někdy se tedy stírá rozdíl mezi adjektivy dějovými a polodějovými; přes to, že význam obou skupin je přesně vyhraněn, mohou býti nahrazována v jistých případech polodějová adjektiva adjektivy dějovými, jejichž význam je širší.

[194]Polodějová adjektiva se mohou připínat ke jménům i bytostí živých i neživých věcí. Ta adjektiva, která se už pro svůj obsah připínají k neživým věcem často, ztrácejí tímto častým spojením ráz dějové aktivnosti, protože neživé věci jsou mnohem méně výrazným nositelem děje než bytosti živé. Adjektivum strašlivý spojované s neživými věcmi nemůže už znamenati toho, kdo strach, nýbrž něco, co působí strach. V tomto významu pomalu opustilo významovou kategorii adjektiv polodějových, třebaže ji svým tvarem stále připomíná, velmi se přiblížilo skupině adjektiv tvořených příponou -ný a stalo se tak synonymem slova strašný. Někde tento proces postoupil jen částečně: lítostivý člověk je ten, kdo se snadno rozlítostní, ale lítostivý hlas je ten, v němž se chvěje lítost. Podobně se dějový prvek už téměř rozplynul v slovech pečlivý (na př. pečlivá příprava), truchlivý (truchlivá zpráva), bedlivý (bedlivé pozorování).

Tak se stalo, že se polodějová adjektiva v mnoha případech svým významem octla velmi blízko adjektivům, která znamenají »míti v svém obsahu to, co vyjadřuje základní kořen nebo kmen«; tato příd. jména mají zpravidla příponu -ný: krásný, divný, důvtipný, objemný, hanebný, hříšný a p. Význam této přípony je tedy velmi neurčitý a málo vyhraněný. Snadno se může stát, že v obsahu takto tvořeného adjektiva je nějaká činnost; v tom případě se adjektivum na -ný významem neliší od adjektiv polodějových. Sešla se tedy adjektiva polodějová s obsahovými na půl cestě, obě si vyšla navzájem vstříc, a proto hranice mezi oběma skupinami jsou nezřetelné. Máme mnoho adjektiv na -ný, jejichž synonyma mají příponu -vý, na př. šetrný spořivý, smutný truchlivý, mnohomluvný — žvanivý. Srov. s tím i dvojice nestoudný stydlivý, pochvalný káravý, hovorný mlčelivý a p. Ba dokonce se mnohdy stává, že si jazyk vytvořil adjektiva dvě, jedno s příponou -ný a druhé s příponou -vý. Často jsou si tato adjektiva synonymy, znamenají totéž anebo téměř totéž, na př. bolestný bolestivý, žalostný žalostivý, opojný opojivý, teskný tesklivý, odvážný odvážlivý, dojemný dojímavý, lenošný lenošivý. Někdy však v takové dvojici je velmi značný rozdíl významu, na př. děsný děsivý, kárný káravý, hrozný hrozivý, pohybný pohyblivý. V těchto případech se teprve jasně ukazuje, oč dějově aktivnější jsou příd. jména s příponou -vý.

Řekli jsme, že přípona -vý může míti někdy širší význam než význam schopnosti nebo sklonu k ději, že může zname[195]nati plnost obsahu. Tento význam je však charakteristický pro adjektiva tvořená příponou -tý (vlastně jejími kombinacemi -atý, -itý, -utý, -ovatý a -ovitý). Proto někdy přípona -vý zasahá do oblasti přípony -tý, na př. kadeřavý (srov. vlasatý), děravý, tmavý, červivý, blátivý (srov. kamenitý) a p. V staré češtině bylo i adj. kostlivý ve významu »kostnatý« (viz Gebaurův slovník); dodnes se zachovalo příjmení Kostlivý. Že skutečně může přípona -vý míti význam intensity obsahu, je vidět i na tvoření adj. lenivý od líný, šedivý od šedý, churavý od chorý. Je to sice tvoření vzácné, ale velmi poučné.

V lidové řeči se polodějovým adjektivům blíží některá příčestí minulá trpná. Ubrečené dítě nemusí znamenat dítě, které právě plakalo, nýbrž i dítě, které často pláče. Podobně ufňukané dítě. O člověku, který stále spěchá, se říkává, že je uspěchaný, a o tom, kdo stále lže, se říká, že je prolhaný. Podobně: umíněný, podrážděný člověk. Ale tento způsob vyjadřování je celkem vzácný.

Polodějová adjektiva jsou v češtině výraznou skupinou slov a její význam je dobře vyhraněn. Tak je tomu i v ostatních slovanských jazycích. Z jazyků neslovanských mají podobné tvoření jen jazyky baltské. Také latinská přípona -ivus, -tivus, kterou se tvoří adjektiva většinou od slovesných základů, připomíná příponu slovanskou, na př. captivus (zajatý), furtivus (kradmý), fugitivus (uprchlý), informativus, transitivus a p.; onoho specificky polodějového významu však tato adjektiva nemají.

V jazycích germánských a románských není skupiny adjektiv, která by se rovnala slovanským adjektivům polodějovým. Franština i němčina se musí spokojovat buď označením jen přibližným nebo tvořením nesoustavným, více méně náhodným, příponami z kategorií blízkých svým významem. Nejčastěji se v němčině i ve franštině užívá adjektivisovaných přechodníků přítomných, na př. confiant (důvěřivý), mordant (kousavý), perçant (pronikavý), tempérant (zdrželivý), intéressant (zajímavý), brûlant (palčivý), mendiant (žebravý), pénétrant (pronikavý) atd. nebo durchdringend (pronikavý), liebend (milovný), rührend (dojímavý), stotternd (koktavý), schneidend (řezavý), wandernd (toulavý) atd.

Mimo to franština i němčina tu užívá rozmanitých přípon, které jsou vzaty z jiných kategorií. Je to na př. franc. přípona -eux: boiteux (kulhavý), désireux (žádostivý), envieux (závistivý), présomptieux (domýšlivý), silencieux (mlčelivý), soigneux (pečlivý) atd., a některé ojedinělé pří[196]pony jiné, jako -eur, -teur (querelleur »hádavý«, migrateur »stěhovavý« a j.), -tif (vindicatif »mstivý«, sensitif »citlivý«, persuasif »přesvědčivý«), -ard, -al, -ier (criard »křiklavý«, vantard »chlubivý«, guerrier »bojovný«, médicinal »léčivý« a j.) a pod.

Němčina užívá v těchto případech přípon -ig, -haft, -sam, -isch, -lich, které se však vyskytují i v jiných významech; na př. gnädig (milostivý), gütig (dobrotivý), geduldig (trpělivý), duftig (voňavý), zauderhaft (váhavý), dauerhaft (trvanlivý), schmerzhaft (bolestivý), arbeitsam (pracovitý), sparsam (spořivý), sorgsam (starostlivý), kriegerisch (bojovný), neidisch (závistivý), zutraulich (důvěřivý), veränderlich (proměnlivý). V duchu svého tvoření vytváří němčina také četná složená adjektiva: rachsüchtig (mstivý), opferwillig (obětovný), eifersüchtig (žárlivý), begriffsfähig (chápavý), tränenvoll (slzavý), anebo tvoří komposita substantivní, na př. Singvogel (zpěvavý pták).

Tedy i v této věci, jako v přemnoha případech jiných, projevuje se silný sklon slovanských jazyků k vyjadřování co nejvíce dějovému. Tento smysl pro dynamiku vede k rozlišování sloves podle vidu, k silnému uplatňování přísudku v slovanské větě, k slovansky charakteristickým typům slovesných sousloví, k užívání rodu zvratného místo pasiva i k jiným typickým zjevům slovanského tvarosloví, skladby a kmenosloví. Jedním z nich jsou i adjektiva polodějová.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 8, s. 189-196

Předchozí Žádati čeho

Následující Stanislav Petřík: O plzeňském „zpívání“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1