Časopis Naše řeč
en cz

Parataxe v řeči lidové

Karel Erban

[Articles]

(pdf)

-

Lidová záliba v souřadném větném členění je obecně známa. Méně známy jsou psychologické příčiny takového členění a jeho funkce stylistická, a proto se tu pokusím o jejich stručný výklad.

Užívám názvu řeč lidová a myslím tím hlavně venkovskou řeč, kterou sám z rodného Podkrkonoší nejlépe znám. Je to řeč vyvírající z pudových potřeb a životních zkušeností prostého člověka, z neškoleného způsobu chápání, představování a myšlení. Odtud nejen krajové zabarvení slovníku, ale i nesložité, nehospodárné a nelogické členění větné. Nemohu bohužel z rozličných příčin citovati v dokladech tuto lidovou řeč vždy z originálu, t. j. podle skutečného autentického záznamu při rozhovoru. Budu citovati i pohádky a lidovou prózu našich spisovatelů, ačkoli vím, že je to už lidová řeč spisovně aspoň trochu přihlazená, a ne naturalisticky věrná. Snažil jsem se však vždy vyhledat takové ukázky, kde se mi zdál záznam nejvěrnější. Neoznačuji také nikde intonaci lidové věty, ačkoli vím, jak je právě pro lidovou parataxi důležitá. I to by bylo spojeno s mnohými potížemi, které by napsání tohoto článku na neurčito oddálily.

Lid mluví rád v souřadně spojených větách, ale co je to věta v skutečné, autentické řeči lidové, kterou jen slyšíme, při které nevidíme nikde interpunkčních znamének a kde nevystačíme s mluvnickými znalostmi o akustické stránce věty? Kde je konec věty v lidovém vypravování, které je podle normativní mluvnice jediným dlouhým souvětím třeba i o čtyřicíti nebo padesáti větách a které se ve skutečnosti často končí teprve zmlknutím osoby hovořící? Zachytí-li takovou řeč spisovatel, dá jí zpravidla tvar normálních vět, ale to je vlastně již jakési násilí, tím už se původní vlastnosti takové řeči — ať účelně či neúčelně — porušují. Člověk z li[174]du nemyslí a nemluví v slovech, nýbrž ve větších syntaktických celcích, co představa anebo myšlenka, to zpravidla zároveň celé syntagma nebo věta.[1] Tyto syntaktické celky bývají často už hotová klišé, která jsou majetkem celého jazykového prostředí a mají význačné znaky lidového původu. Má-li však dojíti k souvislému vypravování, t. j. k skládání těchto většinou hotových klišé, řadí je lidový mluvčí prostě vedle sebe. Je to pravý opak všeho logického třídění, řadění a organisování. Člověk z lidu spojuje své představy a myšlenky v tom pořádku, jak mu přicházejí na mysl. Odtud ony věty bez konce, spojované často jednotvárně spojkou a: A já jsem mu poudala… a von poudal… a voni říkali… a já na to…

Že člověk z lidu nemívá smyslu pro větu »mluvnickou«, vidíme nejlépe na jeho dopise. Celý dopis se často skládá z jediné věty. (Jazykově zanedbaní žáci si přinášívají někdy tuto vlastnost dokonce i na střední školu.) Tu pak často i tak zvaná vedlejší věta (která podle mluvnice nemůže stát sama o sobě, protože nedává smyslu) má význam věty hlavní, stojí sama o sobě a dává smysl. Každý slovní výraz pro představu anebo myšlenku — ať je jakkoli dlouhý — je potom třeba syntakticky pokládati za něco samostatného, co má a dává smysl, na př.: Že šli? nebo věta s výčitkou o někom, kdo udělal něco špatně, aniž se předtím koho ptal na radu: Ne aby se zeptal. Nejenže tu nevystačíme se známou mluvnickou definicí věty hlavní a vedlejší, nýbrž cítíme snad právě tu více než jinde nedokonalost všech definicí věty vůbec. Přesvědčujeme se, že věta je něco, co bylo z řeči vytvořeno, vyabstrahováno uměle, »násilím«, zrovna tak jako na př. mluvnické pády. Podobně je to s přímou řečí. Lidový člověk si valně neuvědomuje formálního ani obsahového rozdílu mezi řečí svou a řečí přímou, kterou v svém vypravování jenom cituje. Někteří spisovatelé a sběratelé pohádek to správně pochopili, když takovou přímou řeč graficky nijak neoznačují, takže splývá s ostatním textem: »Sedli sme kolem mísy, a než sme začali jíst, povídá bednářka, hleďte, kdopak to tamhle de? Všecky sme se ohlídli, a ona omentem shrábla lžicí k sobě všechen perník s vrchu kaše a smála se naší zvědavosti.« (J. Vejrychová, Jak bývalo v Kozlově.)

[175]Myslím, že ještě nejlepší grafické zachycení parataktické věty je toto: neporušiti původní »nekonečnost« takového souvětí a odděliti jednotlivé věty jenom pomlčkou, která zároveň může být i dobrým vodítkem pro pausy časové, intonační a dynamické. Tak tu také zachycuji doklad z řeči mého rodného kraje: To jednou — to sem byl eště malej kluk — kolipak mně mohlo bejt — no začal sem chodit do školy — kdepak tenkrát a dnes! — to byly inčí časy — to eště táhle škola nestála — tak tenkrát přišli k nám Prajzi — bylo to — no začaly se sušit sena a dozrávat jetel — a tenkrát byla pane ouroda! — — —

Postup lidového představování a slovního vyjadřování je nejen sukcesivní a egocentrický, nýbrž bývá i náladově těkavý a smyslově i citově neukázněný. Lidový člověk těžko zvládá materiál pro delší, souvislejší a složitější řeč, těžko se vpravuje do myšlení a představ toho, s kým anebo ke komu mluví. Proto si rozděluje řeč na úseky téhož syntaktického druhu, v nichž podmět a přísudek dává větě pevný, ale syntakticky jednotvárný základ. Podmět tu bývá často nadbytečný. I svoje vlastní slova reprodukuje prostý člověk ve vypravování jako řeč přímou. Takové věty lze pak lehko zvládnout, jsou jakoby samy o sobě a jejich samostatnost je zesilována ještě všelijakými nadbytečnými zájmeny a příslovkami:

Bül jeden král a měl ceru, a von ji nemoh žádnej rozesmít, vona büla dycky smutná. Tak ten král poudali, hdo hudělá, haby se vona zasmíla, že mu ji dejí. Tak von bül jeden pastýř a měl syna, říkali mu Jirka. Von poudá: »Tatíku! já teky pudu, esli bych ji rozesmíl. Já na vás nic nechci jenom tu kozu.« A táta řekli: »No ták di.« Ta koza büla taková, hdy von chtěl, tak vona každýho držíla, a ten čovek mušel při ní vostát.

Tak tu kozu vzel a šel, a potká jednoho, von měl nohu na rameně. (K. J. Erben.)

V jedný vesnici za Pelhřimovem byl nějakej učitel Marek a ten chodil za dcerou hajnýho Špery, a ten mu dal vzkázat… (J. Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka.)

Samy o sobě bývají takové věty jasné; méně jasné jsou, posuzujeme-li je v souvislosti souvětné. Protože asociační činnost lidového člověka bývá značně těkavá a neukázněná, obsahuje jeho řeč často dodatečně vkládané věty »episodické«. Lidový mluvčí musí při vypravování říci všechno, nač si vzpomene, »co mu slina na jazyk přinese«. (Švejkovsky charakteristické: To jsem znal jednoho…) Tak se ovšem člověk lehce vzdálí od původní myšlenky, takže dochází nejen k formálnímu, nýbrž i obsahovému anakolutu. Lidový člověk nedovede zpravidla logicky rozsoudit, co patří [176]k sobě, co je důležité a co méně důležité, co souvisí s věcí a co třeba potlačiti, i když to živá asociační činnost v mysli vybavila. Cit a smyslová činnost jsou při všem důležitější než všechno ostatní. Co na srdci, to na jazyku. I v přetvářce! Proto ovšem lidové vypravování bývá značně neuspořádané, jak je vidět z mého dokladu podkrkonošského a z dalších:

»To bylo … víš … « breptal, »to nebylo jako dnes … Bylo mně čtrnáct let a principál mě poslal k zákazníkovi s krajáčem mléka. On totiž vedl všechno, také kůže, kořalku a všechno pro domácnost. — Skoč, povídá, s mlékem… Dvě hodiny jsem musel jít… Mráz byl hrozný a já myslil, že mně ruce upadnou. Plakal jsem zimou…, to se ví…, čtrnáctiletý chlapec… Copak oni vědí… Žili si doma jako v bavlnce… Pak si sedne a napíše: Posílám vám podobenku své nevěsty… Ne aby se zeptal: Tatínku, maminko, tohle a tohle, co tomu říkáte…? Měl jsem omrzlé ruce, a když jsem se vrátil, dal mně pán pohlavek…« (K. Poláček, Okresní město.)

V takových větách mluví prostí lidé často u soudu nebo u lékaře. Pěkně popsal takového svědka J. K. Šlejhar ve »Vraždění«: »(Bulužek) vzal nejdříve do svědecké výpovědi tatínka a maminku, pak honem babičku i dědečka, — všichni jsou už na pravdě boží — i původní rodiče se strany své manželky Rozálky, čtyřicet šest roků staré, pocházející od Řídelce ze čtvrtlánu, co jejímu tatínku přezdívali také Parožný, víme, protože…« W. Havers v knize »Handbuch der erklärenden Syntax« uvádí příklad: Matka, jejíž dítě povalil kůň a přejel vůz, vypráví lékaři nejprve, proč šla toho dne s dítětem ven, co s ním cestou hovořila, a když už trpělivost lékařova je vyčerpána, popíše rozhodný okamžik: najednou se přižene splašený kůň! Ale teď je už její vypravování krátké. Vlastní neštěstí jen naznačí a potom pláče a vzdychá.

Prostý člověk jde tedy při skládání věty cestou nejmenšího formálního úsilí, směrem, kde materiál klade nejmenší odpor. Nerad užívá tak zvaných podřadicích spojek a ještě méně rád má vztažná zájmena. Jediné absolutně užívané neshodné co je v lidové mluvě oblíbeno: »No, Voříšek, řekl by vám každý, to je přece ten pejsek, co sedá na kozlíku vedle starého Šulitky a kouká, jako by řídil celý vůz« (K. Čapek, Devatero pohádek). Ovšem, ani lidová řeč se neobejde bez hypotaxe, hlavně ve větách časových a podmínkových, ale vždy je tu snaha vyhnout se složitějšímu větnému členění, protože v parataxi cítí prostý člověk největší jistotu. Nerad větu staví, rád ji jen nastavuje.

Jednotvárnost větné skladby paralysuje člověk z lidu bohatou a živou větnou intonací, dynamikou a časovými přestávkami, hlavně ve vypravování, při čemž ovšem i smyslo[177]vě a citově bohatá sféra lidového slova a jeho odlišné tvarosloví má zvláštní kouzlo. Proto bývá i lidová řeč poutavá a krásná, takže také spisovatelé jí rádi užívají jako tvárného prostředku uměleckého. Nepřekonatelné jsou tyto vlastnosti lidové řeči v pohádkách a pověstech: »Vo císaři Jozefu — ha mí zlatý, toho já vím dovíco; jerenkrát teký jezdil za Vídní těma polma ha široširyjma cestama — najednou viděl, bedle na poli síl sedlák hrách.« (V. Procházková, Vo císaři Jozefu.)

[1] Když se lidový člověk učí na př. němčině, pátrá po celých syntagmatěch a větách, nerad se učí jednotlivým slovům a nerad je skládá ve věty Zeptá se na př., jak se po německu řekne: »Kerejpak vy ste?« Je u něho pudový odpor proti rozboru jazyka.

Naše řeč, volume 20 (1936), issue 7, pp. 173-177

Previous Josef Bečka: Adjektiva polodějová

Next Jiří Haller: Karel Jaromír Erben