Z našich časopisů

Václav Polák, H.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V Časopisu pro moderní filologii (XXI, str. 32—38, 126—132, 253—259) opět pokračuje J. Janko v svých poznámkách o expresivním a onomatopoetickém základu cup- (čup-), který původně patrně označoval nějaké roztřepení vůbec, jak ukazují jasně slovní útvary se základním význ. „cuchání a rvaní; chochol“. Útvary ty jsou zastoupeny hlavně v srboch. (čupèndati „čechrati“, čûp, čupa „chumáč vlasů“, čupica „chlup“ a p.). S nimi souvisí dosti těsně i čes. čupřina. Útvary jako bělor. čupryna, tedy s -y-, lze pokládati za původnější vzhledem k lat. caprona(e). Původní význam „chumáč vlasů“ se zachoval v nářečích moravských a přechází v název vlasů na přední straně hlavy (na př. v polštině). Přes některá polská slova a zajímavé maďarské útvary (csupasztami, csúpolni „klestiti, osekati“) lze přejíti k významu „pouhý, prostý, čistý, čirý“ v maď. csupa a k mor. čupurýn „milovník pořádku, čistoty, úhlednosti“ i k mor.-slc. čuprný a č. jihozáp. čuperný „čiperný, čistý, švarný“.

S tím pak spojuje Janko i nesklonné čes. čupr v čupr holka, čupr polka a p. (proti Zubatému [Naše řeč XIII, str. 88], který vycházel z vlastního jména Čupr). Čupr je tedy nesklonný výraz, který vznikl rozšířením základního útvaru *čup- o likvidu -r-, aby se tím vyjádřil drobně členitý a obratný pohyb. Stejně zajímavý jest u tohoto útvaru i vztah k ženskému pohlaví od mravně nezávadného bulh. čupa až k čes. čupka „fena, zlá ženská“ nebo polič. čupajda „coura“, čuprcajda. Upozorňujeme na to hlavně proto, že obdobný vztah, ale k pohlaví mužskému, se silnou dávkou obscennosti, pozorujeme i u útvaru cump-(čump-).

Všechny tyto útvary převádí Janko na prajazykové *(s)keub-, *(s)keup- „klenouti, ohýbati“, ale jako při čub-, čup- i zde došlo [20]ke vzájemnému prolínání c-ové a č-ové řady s řadou š-ovou a nyní také k-ovou. Spojení s infixem m-ovým dává této skupině také nejrozmanitější význam od výrazů povahy čistě interjekcionální až k významu „chůze“, jak těžké a kolébavé, tak i cupavé a lehké. Tyto útvary jsou životné hlavně v jazycích neslovanských. Ve skupině označující předměty čepovitého tvaru jmenujeme z čs. nářečí jen lašské čampala „glajda, t. j. kdo plete nohama“, čampena „děvče, které se čampá“ a p. vedle mor. čampa „druh káči n. špačku“, jihoč. čampul(e), chodského čampule „rulík, vrkoč“. Mnohem větší rozšíření má skupina označující zase všeliké roztřepení, cáry, trhání (zlín. campár „hadr“, č. [na Žamberecku] camprdoch „cár od sukně“, mor. camploch „cundra“ a p.). Sem částečně patří také známé cimpr campr. Podobně u typu cemp- (čemp-) lze sledovati obdobné rozvrstvení významové. Zde zase produktivní jest němčina a jen nepatrná skupina žije v slov. jazycích. V češtině je tu zajímavé slovo cempera, cemperka, ačkoliv se vyskytují i druhotvary campara i campera „otrhaná, ucouraná ženská“. Stejně už ve XX. roč. ČMF. (str. 21) Janko upozornil na souvislost se základem pro slovo čepel a souběžně s tím zde umisťuje lašské čempel „čepel u nože“ s příborským druhotvarem čempele a příborskomísteckým čempelák.

Nasální infix se dále vyskytuje u útvarů cimp- (čimp-), comp- (čomp-), cump- (čump-). Jim věnoval Janko pokračování své studie (ČMF. XXII, str. 15—24). U typu cimp-, čimp- vedle významu spojeného s představou „ulpění, dřepu“ (reflexy jsou v maď., malor. a pol.) nejznámější jsou útvary zachycující pojem něčeho roztřepeného na drobno, něčeho malého (slabého). Janko zde uvádí lidové úsloví (na) cimprcampr. Disimilací a náhradným dloužením vzniká cípr-campr (u Kotta, 5, 1134). Představa něčeho slabého a bezmocného se jeví hlavně v čes. cimp(e)rlinka „pápěrka, křehotinka“, slov. cípera „osoba vychudlá, štíhlá, křehká, něžná“. Uplatňuje se i zde představa strojené řeči, afektovanosti, upejpavosti a vybíravosti, podobně jako u některých něm. adj. a sloves (srv. na př. zimper, zimperlich, zimpern a p.). Tím chce Janko znovu dokázati proti Falkovi a Torpovi (srv. ČMF. XX, str. 17 a 121), že jeho významové filiace jsou možné, ano správné a snad správnější.

Při typu comp- (čomp-) je dokladů celkem málo a máme je hlavně z maďarštiny (vedle pol. a ital.). Významové odstíny i zde jsou obdobné těm, které jsme poznali při jiných typech: „předměty čepovité“, „pohyby drobně členěné“, v pol. „obřadné obcházení“ a p.

Z typu cump- (čump-) nás bude zajímati nejvíce čes. i záp.-mor. cumploch, mor. cumpl, cumpla „cundra“, cumplík (z Kotta). Vedle obvyklého významu „rozcuchaná, špinavá ženská, nedbalá v domácnosti“ — doloženého už u Rosy (cumplita) a připomínajícího svým významem obdobné útvary německé (die Zumpe, Zumpel vedle Zumbel, Schumpel) — lze uvésti i význam „neobratná žena“, který ovšem souvisí s nemotornou chůzí, s nejapným a neladně členěným pohybem při chůzi vůbec, tedy význam, na který jsme zde už několikráte poukázali. Upozorňovalo se sice na souvislost našeho cumploch s něm. [21]Sumpfloch, ale rozdílné významy, které se u tohoto slova vyskytují, nutí k velké opatrnosti. Janko zde ponechává proto stranou otázku německého vlivu, který přece nelze zcela popříti při cumploch, camprloch i camprdoch, zejména vzhledem k odvozovací příponě. Vždyť do zcela jiného okruhu významového patří cumploch ve významu „pešek“ (na Moravě a na Šumavě v chodštině), totiž do skupiny slov označujících chumáč, chuchvalec a p. S tím pak těsněji souvisí i představa všelikého roztřepení, cuchání a rvaní, chocholu, roztrhané látky, tedy představová skupina, kterou jsme pozorovali i u typu cup- (čup-). Do této kategorie náleží i čes. cumploch s německými slovy podobného významu. Konečně s touto skupinou označující něco roztrhaného, utrženého souvisí i představa něčeho, co visí nebo se klátí. Sem se hlásí něm. tvary pro mužský úd, zejména hornoněm. der zump, -e (zumpf, -e). Zmiňujeme se o nich, poněvadž se vyskytují jako os. příjmení Zumpe, Zumpfe (čes. i Cumpfe), Zumpt i v češtině. Zařaditi sem snad můžeme i čes. Čumpelík. Dnes se původní význam těchto jmen už necítí. Představa titěrnosti a upejpání má v něm. Lidové tvary, které ve spisovném jazyce musely ustoupit od XVII. století formě zimp(f)erlich.

V. Polák

*

V Lidových novinách 5. ledna 1936 otiskl Jan Ort kursivu, v níž dojemně vzpomíná na zesnulého univ. prof. P. M. Haškovce. Na konec pak připojuje: „Aby zazněl (t. hlas Haškovcův) naplno, vyprovokoval jsem jej představou, co by si počal Rabelais, narodit se tak českým autorem tváří v tvář českým puristům. Jak se ten Váš hlas rozezněl, jak se rozezvučel tremolem smíchu, jak ty stíny byly najednou ty tam. Staroměstská radnice poslouchala náš dvojsmích o bídných koncích Gargantuy a Pantagruela v mučírně Naší řeči.“ Nechávám stranou otázku, je-li vhodné oslavovat památku mrtvého paušálním, zcela neodůvodněným tupením jakékoli instituce. Ale zmiňujeme se o tomto výroku Ortově proto, že by mohl vésti k nesprávným představám o poměru prof. Haškovce k mateřskému jazyku a k Naší řeči. Jedním z posledních článků prof. Haškovce je jeho příspěvek „O dvou vazbách českých“, uveřejněný v Smetánkově čísle Naší řeči (XIX, 198 n.). V něm se může Jan Ort snadno přesvědčiti, že prof. Haškovec byl velmi přísným soudcem jazykových chyb a že těžce nesl úpadek citu pro mateřský jazyk. Čte se tam na př. na str. 200: „A ten obrat („jíti s sebou“ a pod.) se vžívá tak, že se bez tohoto českého „mit“ neobejdeme ani tam, kde jeho užitím jazyk ztrácí svou milou konkretnost, jasnost, přesnost.“ Tamtéž nazývá Haškovec takové vazby „holými nesmysly“, „zrůdami“ (na str. 201), „vyloženým germanismem, českému cítění jazykovému nesnesitelným“ atd. Prof. Haškovec pak končí svůj článek takto: „Toť něco jen typických příkladů, jak se, myslím, neprávem užívá této vazby; stydím se uvádět i ty, které jsem našel i v učených spisech, docela také ve spisech akademických. Uvážíme-li, jak se rozmohla, v kolika případech se jí užívá tak proti duchu našeho jazyka, který usiluje vždy o přesnou konkretnost, nemůžeme než toho litovat, neboť je jednou z drobných ukázek, jak duševní život národa čím dál tím více ztrácí svou samorostlost, jak rád, [22]avšak povrchně napodobuje cizinu, místo aby se u ní dobře učil prohlubuje se.“ Z toho je tedy vidět naprosto jasně, že byl Haškovec sám přísný brusič. S tím se arci nedá dobře srovnat Ortova zpráva, že se Haškovec posmíval činnosti Naší řeči. Ale máme jistý doklad, že prof. Haškovec byl dokonce přísnější brusič než redakce Naší řeči. Do svých výtek zahrnul totiž i vazby jako „nesu s sebou, vedu s sebou, mám s sebou“ a pod. a redakce ho požádala, aby je vynechal, protože je podle jejího mínění nelze se stanoviska jazykového pokládat za chybné. V korespondenci, která se rozvinula kolem této korektury, dal prof. Haškovec sice souhlas k této změně, ale zároveň vyslovil politování, že redakce NŘ. vazbu „nésti s sebou“ a pod. přijímá za správnou: »Tedy summa summarum, nechte vynechán ten odstavec, ale škoda, u nás se tak nikdy nemluvilo. A tu vám musím říci, že se u nás mluvilo velmi pěknou a „starožitnou“ češtinou; otec na př., když si pochutnal na obědě, říkával: „Matko, to jsem si dnes polekoval!“ Kdo to dnes zná — jen z Podkoního a žáka atp.« To je tedy jiný a zdá se, že autentičtější obraz smýšlení Haškovcova, než jaký podal Jan Ort. Také výrazy „milá Naše řeč“ a pod., jimiž prof. Haškovec v uvedené korespondenci projevuje svůj přátelský vztah k Naší řeči, neukazují na to, že by ji byl pokládal za „mučírnu“. V těch Ortových vzpomínkách je tedy na onom místě patrně nedorozuměním obraz Haškovcův skreslen. Litujeme ukvapeného a neprozřetelného výroku Ortova tím více, že se Ort sám někdy snaží v Lid. novinách přispívat k očistě jazyka brusičskými poznámkami a že i slovní podoba jeho článků svědčí o vědomé péči jazykové. Není nám jasné, proč tuto svou činnost zastírá tím zlým slovem o Naší řeči a proč je dokonce klade na vrub zesnulému prof. Haškovcovi, který se právě na konci svého života ukázal upřímným ctitelem a obráncem čistého jazyka.

H.

Naše řeč, volume 20 (1936), issue 1, pp. 19-22

Previous Josef V. Bečka: Člověk mění kůži

Next J. K.: Jak se skloňuje Dobrudža