Časopis Naše řeč
en cz

Recherches dans le domaine du lexique balto-slave

J. M. K.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Václav Machek, Recherches dans le domaine du lexique balto-slave. Spisů filosofické fakulty Masarykovy university v Brně č. 37, 1934, 95 stran, za 15 Kč.

Nová kniha docenta Masarykovy university Václava Machka je po nejedné stránce pokračováním jeho staršího spisu »Studie o tvoření výrazů expresivních« (Praha 1930), o němž byla v tomto časopise podána zpráva v roč. XIV (1930), str. 212n. V obou přináší autor cenné příspěvky k etymologickému výkladu mnoha slov slovanských a baltských; zajímají ho zvláště výrazy z jazyka lidového a vůbec z jazyka nižších vrstev společenských, výrazy, v jejichž hláskovém skladu a vývoji uplatňují se více než v ostatních lexikálních oblastech snahy po malebné výraznosti a symbolickém naznačování příslušných představ, charakterisovaných zvláštním zabarvením citovým, a které se proto po leckteré stránce odlišují jak vzhledem, tak i vývojem od slov povahy »intelektuální«. Jednou z příznačných jejich vlastností je to, že se — na rozdíl od výrazů intelektuálních — vyskytují často v rozmanitých hláskových variantách a deformacích. Etymologická věda si jich do nedávné doby všímala jen zcela nesoustavně, a práce toho druhu, jako jsou uvedené spisy Machkovy, jsou vlastně teprve prvními kroky k řádnému probádání této lexikální oblasti v jednotlivých jazycích a v lidské řeči vůbec, ke stanovení zvláštních zákonů statických i vývojových, jež vládnou hláskovou stránkou této oblasti, a ovšem také k aplikaci výsledků zde získaných při řešení rozmanitých jiných otázek jazykovědných. Záslužné jsou tyto práce již pro svůj průkopnický ráz; a třebas lze s nimi v jednotlivých výkladech tu a tam nesouhlasiti, v celku je toto usilování o nové možnosti a metody etymologického výkladu oprávněné a užitečné. Třeba to zdůrazniti proti nepochopení nebo zaujetí, na něž u některých badatelů starších toto úsilí naráží a jež si lze vyložit příliš tradičními názory na způsob a meze etymologisování.

[150]V knize, o níž tu píši, klade si autor za úkol ukázati, že mezi slovním pokladem jazykové skupiny baltské a slovanské je více shod, než se dosud uznává. Rozhojňuje tyto shody předně o takové případy, k jakým náleží známá již lexikální rovnice slovansko-baltská praslov. *kъlpъ ‚labuť‘ (na př. pol. kiełp) = lit. gulbis s týmž významem, tedy případy, v kterých se společný balto-slovanský základ objevuje v jedné z obou jazykových skupin se souhláskami neznělými, v druhé s příslušnými souhláskami znělými (kapitola 1, str. 6—36). Znělé dublety k slovům se souhláskami neznělými uznávaly se dosud většinou jen uvnitř jednoho jazyka nebo nejvýš uvnitř jedné skupiny jazyků blízko příbuzných; Machek ukazuje přesvědčivě, že lze předpokladem tohoto střídání neznělých a znělých souhlásek v témž základu sblížiti slovanská slova a baltská slova jako čes. krása s lit. grožis[1] téhož významu; rus. pugáť, dial. pužáť ‚strašiti (někoho), polekati‘ s lit. búgti ‚polekati se‘, baugînti ‚polekati (někoho)‘; pol. a rus. puzo ‚břicho‘ čes. pouzdro s lit. búožė (tímto výrazem se označují rozmanité věci vypouklého nebo kulovitého tvaru, na př. knoflík, pěst, hlavice hole nebo sloupu a j.); čes. pouhý a srbocharv. puki ‚čistý, pouhý‘ s lit. baužas ‚bezrohý‘, původně asi ‚zbavený něčeho, bez něčeho‘; slovenské gziť sa ‚žertovati, dováděti‘ a staročes. ksenci (množ. č.) ‚plémě (u zvířat), mláďata‘ s lit. gužėti ‚utíkati v nespořádaném houfu‘, gužuls ‚hemžící se hmyz‘ a kùšti ‚dáti se do (zmítavého) pohybu‘; čes. prskati (se) ‚coire (de capris)‘ s lit. bùrkšti, burkstis v témž významu; obecně slov. loza ‚vinná réva‘ s lit. lasà ‚krmivo pro ptáky‘ (k slovesu lèsti ‚zobati‘, takže původní význam slov. loza byl asi ‚bobule ptačího zobu‘, podobné bobulím vinných hroznů); slov. výraz pro slzu (rus. sleza atd.) s lit. žlùgti ‚kapati, býti nasáklý nějakou tekutinou‘ a žliaukti ‚téci proudem, močiti‘; círk.-slov. čeznąti ‚mizeti‘ (malorus. s-čéznuty ‚zmizeti‘ atd.) s lit. kašėti ‚hubnouti, sesychati se, zmenšovati se‘; čes. třepetati se, rus. trepet ‚chvění a pod.‘ s lit. drebėti ‚třásti se‘ (základ se znělými souhláskami se uchoval také v slovanské oblasti, na př. v lidových nářečích moravských je slovo drobit ‚třásti [někým]‘, zvláště ve rčení zima mě drobí); čes. drobiti v obvyklém významu (‚rozdrobovati na kousky‘), příd. drobný atd. s lit. přídavným jménem trapùs ‚drobivý, křehký‘ (příslušné sloveso s oslabeným stupněm kořenné samohlásky je trupėti ‚drobiti se‘); čes. tlíti a příbuzná slova ostatních slov. jazyků s lit. dùlti, dulėti stejného významu; čes. útlý atd. z praslov; [151]*ątъlъ s lit. slovesem dilti, dîlti ‚ubývati, hubnouti, zmenšovati se‘ (podle tohoto výkladu je tedy slov. adjektivum ątьlъ slovo složené s předponou ą-, jež má svůj protějšek v předponě lit. komposita indilti, indìnlti, nelišicího se významem od slovesa jednoduchého). Zvlášť podrobně probírá autor lexikální dvojici praslov. *brъtь: lit. pursti. Slovanský výraz, k němuž náleží na př. starší české slovo brtník ‚včelař‘ (dnes už jen jako příjmení a odborný přídomek pro jistý druh medvědů) a jehož původní význam byl ‚vykotlaný peň, dutina ve stromě, kde se usadily divoké včely‘, odvozovali někteří badatelé od toho indoevr. kořene, který je na př. v německém slovese bohren nebo v lat. forare; Machek ukazuje dobře na slabé stránky této etymologie, stejně jako na vady jiných pokusů o výklad tohoto slova, a doporučuje spojení s lit. slovesem pursti ‚hníti‘ dříve také iš-purti, doloženým m. j. ve významu ‚vyhnívati uvnitř, vykotlávati se hnitím‘ — tedy spojení po věcné stránce jistě velmi výhodné. Do této slovní skupiny klade autor též čes. sloveso bortiti, jež nemá dokladů ze starší doby; výjimečné o v kořeni vysvětluje podobně jako kořenné o v expresivních druhotvarech škortati : škrtati, škorpiti se : slc. škriepiť sa. Déle se také zastavuje u slovanského názvu šeříku bъzъ, pro nějž není dosud uspokojivé etymologie (nejčastěji se spojuje s indoevr. názvem buku, který je na př. v lat. fagus nebo něm. Buche, ale to je výklad pochybný po stránce významové). Vycházeje z litevského názvu pro šeřík smirdėlė, odvozeného od slovesa smirděti ‚páchnouti‘, a opíraje se o jiný jeho litevský název putinis (putinas), jejž staví k lat. puter ‚shnilý‘ (v litevštině je také základní sloveso puti ‚hníti‘), vysvětluje slov. bъzъ jako znělou obměnu baltoslovanského výrazu *pus- od téhož kořene jako lit. púti, lat. puter atd. a tedy s původním významem týmž jako u lit. smirdėlė; jako nepřímou oporu této etymologie uvádí název staropruského božstva Puschkaytus (= Pušaitis), jež lidová víra uváděla v souvislost s šeříkem.

Autor upozorňuje opětovně na tu zajímavou okolnost, že přecházení baltoslovanských slovních základů se souhláskami neznělými v baltské nebo slovanské základy se souhláskami znělými a naopak je zvláště časté u takových slov, jejichž příbuzenstvo v tom jazyce (nebo v té skupině jazyků) z nějaké příčiny zaniklo a jež tedy jsou v tom jazyce isolována a pro příslušníky toho jazyka bez zřetelných vztahů k slovům jiným (na př. slov. výraz pro révu loza z původního *losa zůstal v praslovanském lexiku isolován, neboť základní sloveso, odpovídající litevskému lèsti, zaniklo beze [152]stopy). Tato okolnost bude asi také v příčinné souvislosti s hláskovým střídáním, o němž tu autor jedná.

V druhé části své knihy (str. 37—46) přináší Machek několik dalších případů tak zvaného pohyblivého (nebo fakultativního) s- na počátku slovního základu, totiž případů, v nichž se společný základ baltoslovanský objevuje v slovanštině s počátečním s-, kdežto v baltštině bez něho. Předpokladem tohoto střídání spojuje slovní skupinu slovanskou, k níž náleží na př. čes. stříhati, s lit. riekti ‚krájeti a pod.‘, lotyš. riks nebo rika ‚kus chleba‘; slov. skupinu rus. stérbnuť ‚nabýti opět sil‘, srbocharv. ostrabiti se ‚uzdraviti se‘, slc. vystrabiť sa (z nemoci) atd. s lit. tarpti ‚prospívati, dařiti se, zotavovati se‘; obecně slov. výraz, jejž máme v našem strup, s lit. raupas ‚neštovička‘ raupsas ‚vyrážka (na kůži)‘ a přídavným jménem rùpas ‚drsnatý, hrbolatý‘; srbocharv. výraz struka, který se vyskytuje jen ve spojeních jako od tri struke ‚trojnásobný‘ a ve složených slovech jako trostruk (téhož významu), s lit. slovesem rúkti ‚vraštěti‘, raukas ‚vráska, záhyb‘ (k významovému vývoji připomíná autor zcela obdobné výrazy slovanské, jako srbskocharv. dvogub, sln. v dve gube ‚dvojnásobný‘, dále na př. lat. duplex vedle plicare ‚ohýbati‘, nebo něm. manigfaltig, Dreifaltigkeit vedle slovesa falten ‚dělati záhyby, vraštiti‘); nejpodrobněji probírá baltsko-slovanskou skupinu slovní, k níž náleží ze slovanštiny na př. české výrazy strměti, strom a z baltštiny na př. lit. sloveso remti ‚podpírati‘. Jak vidět, změnila se počáteční skupina sr- v slovanštině vsunutím souhlásky t pro usnadnění výslovnosti ve skupinu str-; v prvních dvou z těchto lexikálních dvojic pozorujeme mimo to střídání znělých souhlásek s neznělými.

Poslední, nejrozsáhlejší oddíl knihy (str. 47—90) obsahuje baltsko-slovanské etymologie, které se nedaly dobře zařadit do prvních dvou kapitol. Předně je tu pokus o sblížení slovanského názvu jitra rano (čes. ráno) s baltským názvem pro jitro rita- (lit. rýtas); Machek přesvědčuje čtenáře hojnými významovými paralelami z rozmanitých indoevropských jazyků — jednou z nich je čes. procitnouti vedle cítiti, totožného etymologicky s lit. at-jùsti, at-jausti ‚cítiti‘, jak ukázal autor v své starší knize (str. 44n.) —, že společným základem těchto výrazů může býti kořenná část lit. slovesa réikšti ‚projeviti, ukázati‘, ovšem v různé podobě samohláskové a s různými příponami odvozovacími. Pak podává další zajímavý příklad na tak zvanou »mylnou dekomposici« slovesné předpony, tedy na zjev toho druhu jako připomenutý právě vznik slovesa cítiti z praslov. komposita *(o)t-jutiti, odpoví[153]dajícího litevskému at-jausti: je to sloveso čes. cíditi, pol. cudzić ‚čistiti‘, původně ‚čistiti obilí přesíváním na sítu‘ (význam ten žije ještě v lidových nářečích), jež vzniklo pravděpodobně dekomposicí slovesa složeného s předponou ot-(tedy *[o]t-juditi), totožného v kořeni s lit. judėti, pohybovati se třesavě‘, lot. jaudît ‚hýbati (něčím)‘. Do této slovní skupiny náleží možná i staročeský název soudního dvora cúda; bylo by to podstatné jméno přitvořené druhotně k staršímu slovesu cúditi a významem specialisované ve směru mravním (‚očista trestem, kárání a odsuzování špatných skutků‘) — náznaky tohoto významového vývoje máme ostatně u slovenského cúdiť. Předponu ot- hledá autor také v slovanských slovech, jako je čes. otava, zotaviti se, jejichž základ ztotožňuje — na rozdíl od rozmanitých etymologií starších — s baltsko-slovanskou slovní skupinou charakterisovanou rovnicí praslov. (j)avi(ti) — lit. ovy(je) ‚za bdění, ve bdělém stavu‘; původní význam slov. *ot-ava je podle toho ‚opětné objevení se něčeho‘, pak ‚opětný vzrůst‘, a původní význam příslušného slovesa ‚opětně se objeviti‘, pak ‚přibývati, nabývati znovu životních sil‘. Dále se Machek obírá baltsko-slovanským výrazem pro prst, praslov. *pьrstъ = lit. pirštas. Spojuje jej s názvem prsou v této jazykové skupině (praslov. *pьrsi= lit. piršis) a shledává pro toto nové spojení zajímavé opory v rozmanitých starých obyčejích, pověrách a zkazkách. Tak na př. u mnoha primitivních národů je z náboženských a tabuových důvodů zakázáno kojiti dítě jistý počet dní po jeho zrození; v době té krmí je matka nebo otec uměle, a to s pomocí prstů (»zákon Pamiru« a j.). Podle rituálních předpisů staroindických užívalo se při tom prsteníku, k němuž se i jinak poutalo mnoho všelijakých pověr a kouzel (zbytek toho je dosud ve zvyku, nositi na něm prsten). Podle rozmanitých starých pověstí orientálních živily i mužské bytosti novorozeňata mlékem nebo jinou dětskou krmí, jež jim vytékala z prstů, nebo se dokonce i děti samy živily ssáním mléka a pod. z vlastních prstů. Pro dávný vztah významový mezi prsty a prsy mohou svědčiti také baltské a slovanské názvy belemnitů, jako laumės pirštas, vlastně ‚prst víly‘ (laume je název zlých bytostí mythologických), vedle laumės papas nebo laumės spenys, vlastně ‚prsa víly‘, polské pojmenování palec kamienny a ruské čortov palec; také tyto názvy mohou nějak souviseti s oněmi dávnými zkazkami.

Autor navrhuje pak ještě několik jiných nových etymologií baltsko-slovanských. Tak čes. sloveso dbáti, které se v staročeských památkách píše tbáti a proto se dosud vy[154]světlovalo — spolu s pol., bělorus. dbać a ukraj. dbaty — z praslovanského základu *tъb-, staví Machek k podstatnému jménu doba s původním významem ‚vhodný, příhodný čas (k něčemu)‘, předpokládá tedy odvozené sloveso *dъbati nebo *dobati, jehož kořenné o zaniklo brzy sporadickým krácením v záporných tvarech, zabarvených citově (obdobně jako je podle Machka imperativ nech[ej] výjimečným zkrácením z původního *nechovaj, viz jeho Studie, str. 198n.); odraz původního významu tohoto slovesa vidí v lidovém rčení čes. on nedbá (bez předmětu) s významem asi ‚nedělá svou práci v pravý čas‘. Paralelní lit. sloveso dabóti (s významovým okruhem celkem týmž jako čes. dbáti), které se dosud pokládalo zpravidla za výpůjčku ze slovanštiny, vysvětluje autor rovněž jako sloveso odvozené od základního substantiva shodného formálně i významem se slov. doba; dialektické lit. dabà a lotyšské daba mají sice význam jiný, ale původnější význam časový lze podle Machka předpokládati podle lit. příslovce dabar ‚nyní‘. Také v litevštině došlo k výjimečnému krácení: vedle dabóti se užívá v témž významu slovesa bóti (ve spojení se záporkou) a složeného atbóti, kde zmizela celá první slabika.

Zbývající výklady přehlédneme tu již jen stručně. U slovanských výrazů pro žihadlo, jako jsou rus. žalo, pol. žądło a nářeční čes. žídlo, přiklání se M. k Miklosichovu spojení s lit. slovesem gìlti ‚píchati‘ ale opravuje a činí přijatelnou tuto etymologii předpokladem, že se tu původní *gel-dlo- změnilo dissimilací v *gendlo-; slova jako morav. a slc. hrča ‚boule, nádor‘, sln. grča ‚suk‘ (jsou také paralelní útvary s počáteční hrdelnicí neznělou!) spojuje s lit. gùrga obdobného okruhu významového; slova jako čes. oukropek, pol. okrop ‚hrůza‘ s lit. krupùs ‚bázlivý‘, krúpti ‚polekati se‘ a kraupti ‚vyplašiti, polekati‘ (s druhotným stupňováním kmenové samohlásky); rus. kust ‚křoví‘ s lit. kúokštas ‚chumáč‘; bohatou skupinu slovanských slov s rozličnými kmenovými příponami, do které náleží na př. české sloveso línati, s baltským základem, který je na př. v lit. přídavném jménu leinas ‚štíhlý, slabý‘; sln. sla ‚chuť, přání‘ s lit. sulà ‚míza‘ (původní společný význam ‚šťáva‘, přechodný význam u slov. sъla asi ‚sliny, které se sbíhají při velké chuti k jídlu‘ — zda sem nenáleží také slovanský název pro slinu?); čes. křís(t), křes, staročes. křěz s lit. krèšti ‚sraziti se‘ (š z indoevropské palatály — vedle toho je varianta na indoevr. veláru krèkti téhož významu, stejně jako je vedle slov.*krězъ varianta krěg-, např. v čes. křehký); čes. břesk ‚ostrá chuť a jiná příbuzná slova slovanská s lit. slovesem virkšti ‚žloutnouti, vadnouti‘ a podst. [155]jménem várškě ‚sražené mléko‘ (tedy zase mylnou dekomposicí z praslov. *[o]b-versk-, vedle toho byla podle svědectví historických slov znělá varianta *[o]b-verzg-); čes. kaziti atd. s lit. kežėti ‚kysnouti‘ (paralelní základ s dvojhláskou mají lit. slova gìžti ‚sraziti se‘, gaižti ‚žluknouti‘ a dále lit. gaužóti ‚žluknouti‘, kaužóti téhož významu, slov. kys- na př. v čes. kysati, kyselý — zase příklad na střídání neznělých a znělých souhlásek v témž kořeni!); konečně skupinu slov, k níž náleží čes. civěti, slc. civieť ‚zeti‘ i ‚chabnouti, chřadnouti‘, pol. cewieć ‚hubnouti‘ a pod., s lit. kaivìnti ‚vyčerpati (půdu)‘ (jako slc. vycivieť zem); do této poslední skupiny staví autor také slovanský název pro cevu.

Etymologické výklady Machkovy projevují velký rozhled jazykozpytný, vyznačující se bystrými postřehy a důvtipnou kombinací značně rozptýlených fakt jazykových. Jsou zajímavé podrobnou znalostí věcné stránky slov, jejichž původ objasňují, a jsou nabádavé i tenkrát, když nepřesvědčí čtenáře rázem. Mají sloh prostý až k lidovosti a jsou lehce srozumitelné i v případech složitých; také to je neposlední předností tohoto nevelkého, ale hodnotného spisu.

[1] Pro technické obtíže je u příkladů z cizích jazyků zjednodušen způsob psaní.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 5, s. 149-155

Předchozí J. H.: Hlas na poušti

Následující Z našich časopisů