J. H.
[Reviews and reports]
-
František Křelina, Hlas na poušti. Román. Ottovy nové knihy, sv. IV. Nakladatelství J. Otty v Praze. 1935.
Základní dojem, kterým působí Křelinův román Hlas na poušti, je sváteční čistota a přirozená svěžest. Když jsem jej četl, ustavičně se mi vracela na mysl představa venkovské dívčice nedělně vymydlené a vyžehlené na cestu do kostela. Ve všem, thematem počínajíc a slovníkem končíc, [146]tu čtenář cítí neutuchající péči autorovu o čistotu práce a všude proniká zdravá a živelná povaha venkovského prostředí, jíž autor napájí svůj svěží, do značné míry nový způsob podání. Pro tyto své vlastnosti Křelinův román zaslouží, abychom se pokusili aspoň stručným rozborem najíti hlavní složky, na nichž je založen jeho účin.
Je to především thema románu. Thema vlastně velmi nečasové, třebas je do něho vklíněna i světová válka. Jeho ústředním motivem je totiž marné úsilí sedláka Klabana, pozdního potomka staré české rodiny evangelické, aby se domohl vrácení rodinné postily, o kterou ho připravil obchodník Hejral, člověk bez svědomí. Konflikt těchto dvou povahových kontrastů je sice prohlouben ještě i jinými životními okolnostmi, neboť Křelina svým románem zachytil zčásti osudy tří generací, ale motiv postily, motiv podstatně náboženský, vyniká nejvíc. Nebylo zajisté lehké najíti pro thema takto zbavené veškeré vnější účinnosti takový komposiční rámec, aby dominovalo nad složkami průvodními, zpravidla mnohem dynamičtějšími, a aby si udrželo zájem čtenáře. Křelina se i v tom osvědčil autorem velmi rozmyslným. Hojně užívá metody kontrastu v budování situací (na př. otec se raduje, že se syn vrátil na konci vojny, ale syn se vrací ruku v ruce s dcerou jeho úhlavního nepřítele; nebo opravdu mistrovsky podaná scéna popřevratového řečnění na náměstí, v níž jsou účastni oba hlavní hrdinové, Klaban a Hejral, každý se svým zcela protilehlým světem myšlenkovým, i jejich děti-milenci, atd.) a tam, kde je třeba při líčení blouznivého nitra Klabanova nebo při jiných statických motivech setrvati déle, než snese dějové napětí románu, vyvažuje autorův básnický a evokační dar potřebu většího spádu. Jako komposiční nedostatek pociťuje čtenář snad jen to, že četné vysvětlivky k ději nebo poznámky k charakteristice osob nejsou vpracovány přímo do osnovy románu, nýbrž že jsou v podobě episodických vložek mechanicky vkládány na místo, kde je jich už nutně potřebí, má-li čtenář ději úplně porozumět. Bez této pomoci se žádný autor neobejde docela, avšak není příznivým znamením, jestliže jí nadužívá, t. j. utíká-li se k ní nápadně často. Křelina tak činívá zpravidla uprostřed dialogu; aby čtenář pochopil některou narážku v hovoru, musí mu autor dodatečně pověděti o okolnostech, které předcházely, a to někdy hodně obšírně. Že to není prostředek zvlášť vděčný, je vidět i z toho, že bývá někdy otázka od příslušné odpovědi oddělena několika odstavci nebo dokonce několika stránkami episodického textu; tak je tomu na př. na str. 16—19, 46—47, [147]65—67, 114—116 a j. Ale to je věc, kterou autor Křelinova rázu snadno překoná, jakmile se pozorněji soustředí také na komposiční propracování díla. Tuto stránku naši romanopisci — na rozdíl na př. od romanopisců francouzských nebo anglických — dosud obyčejně nebrali příliš vážně a takovéto zbytky, kterými jim děj překypoval z rámce hlavní osnovy, zpravidla přilepili tam, kam je náhoda zanesla; ale tento zjev svědčí vždy neomylně o tom, že autor svou látku dostatečně nezvládl a umělecky nepřetavil.
Z rázu thematu vyplývají zcela přirozeně charakteristické znaky Křelinova jazyka. Venkovské prostředí a venkovské osoby románu mu poskytují příležitost využíti hojně prostředků jazyka lidového a ústřední motiv Klabanovy Postily (motiv náboženský) je vhodně doprovázen biblickým zabarvením jazyka. To jsou hlavní dvě složky, z nichž Křelina vytvořil jazykovou formu tohoto románu. K jeho chvále třeba říci, že se při tom nespokojil pouhým vnějším amalgamem, nýbrž že skutečně celý svůj slovní výraz napojil těmito prvky povahy zcela rozdílné a že tak nalezl sloh velmi výstižný a osobitý. Zvláště prvek biblický má velkou moc sugestivní. Vyskytuje se arci nejvíc v přímých řečech Klabanových, ale účinně ho autor využívá i v řeči nepřímé a polopřímé, na př. v této reprodukci Klabanových myšlenek: »Cizí, slyšíce jeho hlas a jeho slova, vyvrhli ho ze své obce; i syn se od něho odvrátil; den radosti vzešel nad jeho zemí, žalm poutníkův nerozmnoží však plesání jejich. Volá; doufá; ukládá si oběť; ale není jediného, jenž by řekl: Ejhle, spravedlivý, poslouchejte jeho;« atd. (162). A podobně i jinde, na př.: »Dívá se (matka, která se dětem vyznala z hříchu) s jednoho na druhého a nezdá se jí, že dost pochopili. Roztrhla už roucho a odhalila hruď« (133). »Nezakopal sám (Klaban) své hřivny, zakopal mu ji člověk nepřítel; i věřil, že se sám neprovinil« (139). »Zřekne se tedy sám všeho, bude jako žebrák, opustí všecko a stokrát víc vezme podle slov« (141) atd.
Prvků lidových mohl užíti autor ještě daleko vydatněji. Osoby z lidu tu mluví svým nářečím a slovník jejich proniká i mimo řeč přímou. Čteme tu na př. výrazy: až přijde nepohoda, futeř (121); doufá, že se dočká božího semelku (138); v seknici (ve světnici, 27); z tohoto chlumského pocehlída (zamračence) se klube barbar (157); Jizera na podzim lábe proud svodnic a stečí (174); přihnouti si z korbele, klůtnouti nebo zas lábati plným hrdlem (191); a pod. Ale lidovým duchem je proniknuta i skladba vět. Křelina dobře vypozoroval nebo vycítil, že lidový jazyk vystačuje se souřadným spojováním vět i tam, kde jazyk literární dává před[148]nost spojení podřadnému; tuto charakteristickou vlastnost lidového vyprávění přenáší do svého díla. Dialogy, jimiž je román protkán, ukazují, že Křelina zná řeč lidu dokonale. Jak pravdivě zní na př. tento rozhovor selčin s Klabanem, jenž tajně odešel z domova a nepoznán chce někde sloužit:
»A kerej vy ste — člověče?«
»Moc se ptáte.«
»Kam dete?«
»Hledám službu, hospodyně.«
»Službu? — A třeba ke kravám?«
»Nevybírám si, hospodyně.«
»A plat?«
»Přes zimu za žvanec, pak vemu, kolik dáte.«
»Šel byste k nám? Ale je to jen barák, to víte —«
A v tom je, myslím, také hlavní pramen přirozené lehkosti, kterou se sloh Křelinův vyznačuje; snaží se dosahovat uměleckého účinu jen prostředky co možná prostými a nenásilnými, takovými, jaké nalézá v své lidové předloze. Že tím svůj výraz nikterak neochuzuje, ukáží na př. tyto citáty: Od Chlumu se za les skrývá Hůrka, její nitro je z načernalého čediče — odtud bychom uviděli daleko široko: co leží před námi, země radosti nebo utrpení? (7) — V rukou drží knihu památnou, Pastilu,[1] drží ji oběma rukama, jako by mu ji chtěli bráti, nejraději by ji skryl, nejraději by se s ní vrátil, ale právě tím víc na ni upozorňuje (50). — Vilém ve své horlivosti, tou se chce zalíbiti otci (a má pocit, že tím částečně odčiňuje svou vinu), nalezl mezi jinými památkami také knihu — tu jedinou mu chtěl Jakub zatajiti — a hnal se po ní jako po ostatních věcech (t.), atd. To je nejobvyklejší stavba vět Křelinových; takto volně řadí k sobě věty i vypravování lidové.
K ději se tu autor nestaví jako chladný, objektivní pozorovatel, nýbrž ustavičně projevuje přímou účast v jednání a myšlení svých osob. Jeho vypravování co chvíli přechází v řeč polopřímou, v apostrofy hrdinů i čtenáře, v otázky a výkřiky. Tím vším nabývá sloh Křelinův velké poddajnosti a živosti; místy svým zvláštně vzrušeným rázem připomíná slohové umění Vladislava Vančury. To ovšem neznamená, že by Křelina byl pouhým napodobitelem; jde jistě svou cestou a poctivě hledá svůj osobitý výraz. O tom svědčí i básnické prvky jeho jazyka, metafory, přirovnání a opisy. Také v nich se jeví vyspělé umění slohové.
Dojem čistoty není v tomto díle porušen ani kazy mluv[149]nickými; po této stránce vyniká Křelina vysoko nad průměr u nás běžný. Co tu je vadného, jsou věci tak obecně rozšířené, že není divu, když se jim ani autor Křelinova typu neubrání. Na př. prosadil svou (21) m. provedl svou; přišel na řadu (49) m. došlo naň; aby tomu předešla (126) m. aby to předešla; jeho pamět je silnější jeho vůle (126) m. silnější než jeho vůle; ze samy podstaty své bytosti (149) m. ze samé podstaty; urážka sama sebe (193) m. sebe samého; opomenutí (169) m. opominutí; neocitl se (179) m. neoctl se; jak se mi už z něho samotnému točila hlava (208) m. jak se mně samému z něho už točila hlava.
[1] To je Klabanova výslovnost.
Naše řeč, volume 19 (1935), issue 5, pp. 145-149
Previous Jiří Haller: Belga
Next J. M. K.: Recherches dans le domaine du lexique balto-slave