Časopis Naše řeč
en cz

Jezdec na Černém křídle

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ch. Wilson, Jezdec na Černém křídle. Přeložila Helena Malá. 3. svazek II. řady Knihovny velikých dobrodružství. Nakladatel Ladislav Janů v Praze. 1935. Stran 245. Za 10 Kč.

Tento Wilsonův román je jedním z oblíbených cowboyských románů, jejichž dějištěm jsou necivilisované části americké pevniny, hrdiny jsou odvážní jezdci a nepřemožitelní střelci, obsahem pak stíhání, pronásledování a na konec [90]svatba. O románu Jezdec na Černém křídle však můžeme říci, že to není dílo tuctové, složené z několika stereotypních osvědčených motivů, nýbrž že se v něm líčí originální zápletka, jejíž hrdina, neodpovědný mladík, vychovaný divočinou, naráží na zákony a zvyklosti civilisované lidské společnosti a svou nepoddajnou důslednost platí životem. Krajinné pozadí a prostředí děje je popisováno rovněž poutavě, takže čtenář nevychází ze vzrušujícího napětí, dokud mu poslední stránka nepoví, jak to všechno dopadlo. O literární hodnotě takovýchto knih lze míti mínění velmi skeptické, avšak tyto romány patří už téměř organicky k naší době, která zapomenutí svých nesnází hledá v romantických dobrodružstvích z jiného světa, než je náš vlastní. Nás na této knize však zajímá především jazyk.

Překlad je svěží a přirozený. Neznám originál, a proto nemohu posouditi, do jaké míry vystihla překladatelka stylistické záměry autorovy, ale i podle překladu samého se zdá, že se ostýchala vydatněji užít hovorového (nebo snad místy i lidového a vulgárního) jazyka k charakterisování osob. Jen tu a tam se v hovorech uplatní drsnější tón lidového jazyka, avšak ne dost důsledně a vydatně. Působivost takových míst se pak ještě zmenšuje vkládáním slov čistě spisovných nebo pouze knižních do výroků v tónu lidovém; je to zvláště často spojka však místo ale ve významu odporovacím, výrazy dlužiti komu co, kdysi m. jednou, vůči m. předložky k a p. Kolik z toho padá na vrub originálu a kolik na vrub překladatelčin, nedovedu ovšem rozhodnout. Proti tomu však dovedla překladatelka vhodně využitkovati příležitost k osvěžení jazyka, kterou podává hrdina románu, mladý hoch Zion, nedotčený lidskou civilisací a vidoucí svět očima přírodního divocha. To se obráží i v jeho způsobu vyjadřování, a víc než dlouhá charakteristika nám o něm poví na př. místo, kde na omdlévajícího druha volá: »Partnere! Nechoď! Nechoď pryč!« (Nezná podstatu mdloby a domnívá se, že ho jeho druh opouští.) Přímo wolkrovsky zní, když Zion říká svému netrpělivému koni: »Až slunce řekne tři hodiny, půjdeme.« Takováto místa působí ve vypravování neobyčejně mile a činí hrdinu samého i celý román sympatickým.

Ve většině případů prokazuje překladatelka též dobrou znalost české mluvnice i slovníku. Tím více potom překvapuje, že se u ní některé chyby vracejí důsledně, jako by si příslušné pravidlo mluvnické byla v mysli obrátila. Nejvíc tu bije do očí tvar jej v 2. pádě osobního zájmena muž. rodu; snad ani jednou neužila překladatelka tvaru ho, jeho, neboť [91]s naprostou důsledností píše: nedaleko něj (5, 51), okolo něj (22), z něj (26), že se jej chopily čísi ruce (50), jakoby (!) se jej to ani netýkalo (50), která se jej zastala (51), aby jej litovala (53), kdy se jej ptal (70) atd. až do konce knihy. Podobně je tomu i s některými tvary zájmena já: tvar mne se klade téměř vždy i v postavení nepřízvučném (na př. 16, 19, 21, 54, 89, 91, 123 atd.), ale místo náležitého mne bývá tvar mně, na př. ptal se mně (90), hledají také mně (193), nebo tvar mě, na př. že se o mě nemusíš bát (82), atd. Jiná taková chyba, kterou si překladatelka učinila pravidlem, je předložka ku před slovy začínajícími se souhláskou k, na př. ku kravám (17), ku kterému (32, 33, 119, 194), ku křoví (94), ku konci (200) atd.; tu a tam se objeví předložka ku i před jinou souhláskou, na př. ku břehu (63), ku skále (112,178), ku stáji (160). ku straně (202) a j. Jiná taková často se opakující chyba je psaní vlastních jmen složených ze dvou nebo několika slov. Tak se na př. jméno dějiště píše Malované Skály (7 a vždycky tak) m. Malované skály (jsou to skutečné skály), Hlídačova Skála (6 a j.) m. Hlídačova skála, Černé Křídlo (11 a vždycky tak) m. Černé křídlo (vlastní jméno koně) a j. Výraz jakoby píše překladatelka dohromady i tehdy, když je to spojka jako s kondicionálem (= jako kdyby), na př. jakoby viděly něco (16) m. jako by viděly; jakoby se posmíval sám sobě (37) m. jako by se posmíval, a podob. 50, 86, 89, 117 a j. Z jiných věcí třeba upozornit ještě na sloveso dlužiti (33, 56, 119, 127 a j.), jehož se tu užívá ve smyslu »býti dlužen«, a to, jak bylo řečeno už výše, i v odstavcích přímé řeči, vedené volnějším tónem lidovým. Pokud je mi známo, nevyskytuje se tento novodobý germanismus v české řeči lidové, a proto ho nemělo býti užito ani zde; v řeči lidové se říká jen dlužiti s významem »dělati dluh« (dlužiti si, dlužiti se = vypůjčovati si).

Tyto odchylky od správného usu překvapují tím víc, že je tento překlad po jazykové stránce jinak dobrý. Jen proti pravopisu, jmenovitě proti rozlišování dlouhých a krátkých slabik, chybuje se tu častěji. Píše se na př.: šírá pásma (5) m. širá, týčí se (5) m. tyčí se (jindy se píše toto slovo správně; běží tu tedy patrně, jako asi v četných jiných případech, o chybu tisku), zasténal (70, 157) m. zastenal, hříbátkem (81) m. hřibátkem, přísahal (120 a j.) m. přisahal, na zjizvené tváři (10) m. zjízvené, jizvy (207) m. jízvy, jizlivě (85) m. jízlivě, vyhybavě (16) m. vyhýbavě, výhružný (39 a j.), výhružně (41 a j.) m. vyhružný, vyhružně; výhružka (82) m. vyhrůžka (zajímavé je, že se v druhé části knihy píší tato slova zpravidla správně, na př. 82, 87, 97 a j.), pokryvku (86, [92]88) m. pokrývku, namahavý (110) m. namáhavý, napomahal (184) m. napomáhal, neunavně (175) m. neúnavně, spolehal (179, 207) m. spoléhal. Jiných pravopisných nedopatření je málo, na př.: pohostinný (5) m. pohostiný (správně je psáno na str. 44 pohostinost), napjetí (88, 111, 181) m. napětí (tak na str. 174), pane Bože (164) m. Pane Bože (nebo panebože!), zapoměli (186) m. zapomněli, oněmnělý (194) m. oněmělý.

V tvarosloví kromě uvedených již chyb je nepřesností málo. Jsou to hlavně tvary všimnul (16), mihnul se (90), obejmul (19), rozhodnul se (162) m. všiml, mihl se, objal, rozhodl se. K slovesu zapověděti je příčestí min. trpné zapověděn, nikoli zapovězen (6). Několikrát se vyskytuje nesprávný tvar 3. os. mn. č. u sloves 3. a 5. třídy (vzory uměti, sázeti): skály překáží (109) m. překážejí, oči se otáčí (148) m. otáčejí, jak si umí kojoti zahrávati se psy (181) m. umějí; 3. os. mn. č. slovesa věděti zní vědí, nikoli (148). Neradi čteme tvary doň (237) m. do něho a třech bratří (238) m. tří. Ženské cizí jméno Eden je tu někdy skloňováno, na př. miloval Edenu (66), mluvit s Edenou (120) a j., někdy nikoli, na př. zpět k Eden (85) a pod.; není pochyby, že je lépe toto slovo v češtině skloňovat, než nechávati je nesklonné.

Celkem nejlépe je jazyková norma zachována ve skladbě a slovníku. Odečteme-li ty nespisovné vazby, které padají na vrub snahy charakterisovat osoby románu též řečí, zbývají tyto odchylky: spokojen dojmem (6) m. s dojmem; nemíjejí se cílem (7) m. nemíjejí se cíle; neslyšel ničeho (16) m. nic; aniž zvedl očí (23) m. oči; připravit všechno pro Rena, aby se tento nestal nápadným (24) m. aby se nestal nápadným; příliš, než aby (25) m. příliš aby; tehdy se mi to zdálo být nebem (53, podob. 56, 187) m. zdálo nebem (správně na str. 85: vše se mu zdálo kdysi krásným); cítil se být zrádcem (61, podob. 85) m. cítil se zrádcem; litoval všechny (79) m. všech, plachty tančily sebou (103) m. spolu; zabránit, aby se dostali (110) m. aby se nedostali; stál tu zaražený (37) m. zaražen; nedůvěry v sebe sama (171) m. v sebe samého; oči chlapce (128) m. chlapcovy (jde o určitého chlapce), strach Edeny (57) m. Edenin, v očích Ziona (46) m. Zionových. Některých slov je užito nevhodně, na př.: odpověď nechala na sebe dlouho čekat (10) m. dala; nechat koně okovati (201) m. dát; Chartreusova pýcha, skvělý dostihový kůň (11) m. chlouba; až k samotnému údolí (12, podob. 35, 158, 167) m. až k samému údolí; postrádali by mne (71) m. pohřešili by mě (smysl je »pozorovali by, že tam nejsem«, nikoli »pociťovali by bolestně mou nepřítomnost«, jako na př. na str. 149, kde je sloveso postrádati položeno vhodně); jakou hru sleduje? [93](154) m. hraje, má na mysli, zamýšlí a pod. (sledovati hru = pozorovati ji, dívati se na ni, »kibicovati«).

Dost nepřesností je také v interpunkci, zvláště ve psaní čárek, ale zdá se, že i zde leccos padá na účet tiskárny; zato není téměř chyb v pořádku slov, a tím se tento překlad příznivě liší od mnohých překladů podobných.

Můžeme tedy tento skoro úplný seznam jazykových a pravopisných nedopatření, jež se shledávají v textu tohoto překladu, zakončiti uznáním překladatelčiny snahy o dobrý, přirozený a při tom ušlechtilý jazyk, ale zároveň také přáním, aby se příště vyhnula i těm chybám, které v jejím překladu ještě zůstaly.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 3, s. 89-93

Předchozí Základy správné mateřštiny

Následující Oznámení

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1