Časopis Naše řeč
en cz

Konec starých časů

Josef Bečka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vladislav Vančura: Konec starých časů. Knihovna Úroda, Praha 1934.

Jméno Vančurovo má mezi českými čtenáři dobrý zvuk a každá jeho nová kniha jest očekávána s netrpělivostí. Když se nový jeho román objeví ve výkladech u knihkupců, ptávají se horliví čtenáři mezi sebou: »Už jste četl nového Vančuru? Co mu říkáte?« A kritikové neopominou co nejdřív rozebrat, co nového zas přináší Vančura a čím obohatil naši literaturu. Nás, linguisty, zajímá ovšem hlavně vývoj jeho slohu. Věru, není nezajímavé sledovat, jak se vyvíjí tento spisovatel, který sází tak mnoho na formu, a proto vyhrává u těch, kteří dovedou ocenit všechny její zvláštnosti i nové cesty, které ukazuje.

Vančurův sloh má tolik zvláštností, že se velmi ostře liší od slohu jiných našich spisovatelů. V některých jeho dřívějších pracích zněl někdy až exoticky nezvykle. V nynějším svém románě Vančura zmírnil tuto neobvyklost výrazu, nezradil tím však svou snahu po slohu svérázném a nově znějícím. Může se říci, že jeho sloh vyzrává, zjednodušuje se, při čemž svéráznost, která dříve byla spíše na povrchu, stává se vnitřní součástí výrazu.

Román »Konec starých časů« má zvláštní obsah. Jeho ústřední postavou je »kníže« Megalrogov, ruský běženec, protřelý světem, který přijde na zámek Kratochvíle a usadí se tu jako doma. Zanedlouho se na zbytkovém statku všechno točí jen okolo něho. Zaujme majitele statku Stoklasu do té míry, že dlouho mu trpí všelijaké pletky s dívkami na statku, které se do něho šmahem zamilovaly. Obdivuje se mu i Bernard Spira, knihovník na Kratochvíli, který vlastně celou tuto historii vypráví. Kníže Alexej nám chvílemi připomíná Dona Juana, chvílemi barona Prášila, ale ze všeho nejvíc je Donem Quijotem, který tyje ze slávy sta[50]rého carského Ruska. Ale knížete, třebaže je osou celého vypravování, nepoznáváme z románu přímo, autor spíše nám líčí ovzduší, které kolem sebe tento věčný tulák dovede vytvořit, rozruch, který dovede vzbudit v srdcích dívek i dětí svou ilusí krásného, volného života. »Stát na pokraji lesa, když vane silný vítr, tlouci se v dubinách, osychat, mrznout, bloudit, hladovět, mít dobrou naději a důvěřovat světu,« to je heslo knížete Alexeje. S ním zavanul na Kratochvíli van starých časů, kdy lidé měli ještě odvahu žít volně. To cítí knihovník Spira, a třebaže se bouří proti knížeti, který ho připravil o milenku, musí se mu obdivovat a závidět mu. Když kníže na konec musí opustit Kratochvíli, želí on ze všech nejvíce jeho odchodu. Škoda starých časů, které se jeho odchodem končí!

Pro tuto historii, která je vlastně kritikou všech slabostí našeho moderního života, volil Vančura sloh prostší a jednodušší, než býval sloh jeho starších prací. Je v něm méně formalistních ornamentů, takže se zdá, že se Vančura znatelně odchýlil od linie svého slohového vývoje. Ale to je jen vnější dojem. Jakmile se trochu začteme do tohoto románu, hned poznáváme všechny typické zvláštnosti Vančurova jazyka. Pokusím se je rozebrat.

Všimli jste si někdy některého starého dřevorytu tak asi ze XVI. století? Kresba je poměrně jednoduchá, většinou linie bez stínů, motiv je zobrazen leckdy pitvorně, někdy až naivně nelogicky, ale celek je neobyčejně živý, ač je zjednodušen, a věrně vystihuje skutečnost, ač je stylisován. To je proto, že nefotografuje skutečnost, ale vystihuje ducha s jeho vnitřní pravdou a logikou. A takového rázu je zhruba sloh Vančurův.

Jeho slovník je prostý. Nemůžeme říci, že by byl chudý, ale nemůžeme v něm vystopovat onu přímo živelnou snahu, najít pro každou věc výraz vždy nejpřiléhavější, jako to vidíme na slohu Karla Čapka. Jmenuje věci prostě tak, jak se jmenují. Občas sice zazní v jeho větách slovo méně obvyklé, ba úplně neznámé, ale není to často. Dříve rád užíval deminutiv (službičky, hrabátko, klisnička v Markétě Lazarové) a zvlášť typická byla pro něho deminutiva slovesná (poblazňovat, pořvávat, vypiskovat); nyní tuto zálibu téměř úplně odložil. Z neobvyklých slov čtenáře nejspíš zarazí slova bezpečiti se na něco (bezpečil jsem se jen na svůj jazyk, 192; proč se nebezpečím sám na sebe, 144), vdmychnouti (tvůj stvořitel ti nevdmychl do srdce takovou žádostivost života, 87; o hladu, který rozžhavuje tvář a vdmychuje horečku, 221), rožniti (všechno je nesmysl, co nelze rožniti [51]a zhltnout s cibulí, 67), zbaňkovat (víte, jak se lidé dají snadno zbaňkovat, 188), zanořovati (zdálo se mi, že se zanořuji v bláznovo tajemství, 206), vztahovačný (Je to vztahovačný chlap, t. j. rád vztahuje každou narážku na sebe, 10). vynašečství (t. j. vychloubavost, 183) a pod.

Co i povrchnímu čtenáři u Vančury bije v oči, je zvláštní nonšalantní nesouměrnost ve vybírání slov. Sice i někteří jiní spisovatelé to dělávají (na př. Šalda se nerozpakuje vedle slova básnického položit slovo silně vulgární), ale žádný z nich to nedělá tak často a tak úmyslně jako Vančura.

Tak na jedné straně překypuje Vančurův slov množstvím slov archaických a archaisujících. V »Konci starých časů« se sice Vančura značně mírní v této své zálibě, která dostoupila vrcholu v Markétě Lazarové, ale přes to je i zde jednou z nejtypičtějších vlastností jeho slohu. Archaických slov však umí Vančura užívat s velikou obratností. Archaická slova totiž velmi snadno mohou dáti slohu ráz komicky ztrnulé koženosti, ne nepodobné oné koženosti, kterou humoristické časopisy vytrvale přisuzují profesorům. Vančura však těchto slov obratně užívá proto, aby v kontrastu s obraty čistě lidovými zvýšil groteskní účinek svého slohu. Jejich grotesknost nepadá na autora, ale na líčenou věc. Nejde tu vlastně ani o pravé archaismy, těch je u Vančury poskrovnu, ale o obraty úmyslně nadnesené, akademicky naškrobené. Takových je v »Konci starých časů« hezký počet. Citujme si několik málo příkladů z těch několika desítek, které bychom tam našli: že mi nazítří pošle dvé ušáků, 166; bude jmín záletníkem, 186; »Nevíte, kde je kníže?« pravilo na to pachole, 128; Snad jste nevešli šmahem ve styk s pisálky, 93; pak sáhne po krabičce sirek a jme se uvažovat, 115; Stopy stáří, které vidíte, nejsou snad leč s výhodou, 124; »Jsi pouhý pastucha«, odpověděl kníže, »dám tě zastřelit ze zálohy,« 193; bude vám dobře ve vnitru lesa vně kruhu klepařek, 195; dojdu stejně sluchu, 218; Kéž nám dobří příkladové propůjčí svůj vznět a ryčný hlas! 266; Ticho, jež se v tom okamžiku střelo po domě, zdálo se jí snad podezřelé, 292; pan Stoklasa nerozumí leč věcem, jež nesou v zápětí malý užitek, 206; Zmínil jsem se už, že mi to nesličné stvoření popřálo několikrát sluchu, 281; Susanne a slečna Michaela se nemohly ztotožnit s míněním čeledníku, 133; věc (jak už to mezi chlapy bývá) nabývala povahy hádky, 167; Nebohá klíčnice si tak počínala z popudu lásky, 182; atd. atd. K těmto příkladům by bylo lze připojit četné příklady se slůvkem vposled, kterého autor užívá téměř napořád místo obvyklého a běžného naposled.

[52]Mezi tato slova a obraty naškrobené a s patinou starobylé nezvyklosti vpletl Vančura rčení čistě lidového ražení. Nasel jich tam tolik, že by se z nich dal sestavit celý malý slovník lidových rčení a obratů. Zde několik jejich ukázek: Stoklasa chce vytřít utrhačům zrak, 30; Měl v žaludku a byl by mě utopil třeba na lžíci vody, 37; Podobní lidé se ale vyznají v tlačenici, 38; Pusťte k vodě všechna selhávající pravidla, 93; než byste řekli švec (123), byly v prachu (130); klapat zobákem, 146; ta věž (myslí se v šachu) mi měla zakroutiti krk, 150; čert mu nedal dobře dělat a on, chudinka, jemuž jde z lásky jazyk napříč, nemohl nemluvit ve vlastní neprospěch, 158; první miluje knížete Alexeje a druhá jak by smet, 162; řekli mi, abych držel zobák, 180; vždyť panská láska po zajících skáče, 204; náš milý plukovník práskne do bot, 225; Bojíš se, že se bude mstít a že ti to nakreslí, 298; musím opakovat, že mi to leze z krku, 299; nic mi není tak proti srsti, 299; atd. atd.

K těmto lidovým rčením můžeme připojit i několik slov a obratů vulgárního zabarvení, jež se tu a tam mihnou dílem Vančurovým (makovice ‚hlava‘, 205; dvanáct stováků, 208; žandár s břízou, 225; vulg. pořádek slov: Se mi zdá, 173 a p.). Ale tu zásluhu musíme Vančurovi přiznat, že nikdy vulgárními slovy neplýtvá, i když se v svém románě často přiblížil velmi blízko lidové řeči.

Lidová rčení se mají k nadneseným a archaisujícím obratům jako voda k ohni. Ale právě mistrné spětí těchto sobě nepřátelských živlů je jednou z nejtypičtějších vlastností Vančurova slohu. Jeho sloh je jako zvláštní tkanina; její osnova je z hrubých režných vláken a útek z lesklého hedvábí. Autor cítí rozkoš, utkávat z tohoto nesourodého materiálu látku zvláštního půvabu. A do této látky groteskně utkané vetkal autor ještě grotesknější vzory. Jsou to jeho typická přirovnání. Vančura, aby oživil své vypravování a názorně je osvětlil, přirovnává nečekaně věci tak sobě vzdálené, že musí vykouzlit na čtenářově obličeji úsměv překvapení i veselí, i když je čtenářem sebe větší snob a bručoun. Na př.: prchal jsem jako kapucín, jenž zabloudil do nevěstčí uličky, 242; Stydím se jako páter v krátké košili, 267; Jsem již netrpělivý jako španělský sudí, 287; všechny se škaredily jako pěchota před útokem, 29; držel se Stoklasa v sedle jako při korunovaci, 47; každého to pálilo a hnětlo, jako by převrhl sůl anebo roztrhl palcem peřinu, 73; zmoudřely jako sekta vyznávající letnice, 183; tato má snaha ve své nejvlastnější podstatě si přála býti poražena jako panenství mladých dívek, 263; Chuďas je proklet jako básnická škola, jíž se od[53]zvání, 146; zpívá jako psice, když ji vískají v pohodnici, 96; atd. Mezi přirovnání tohoto druhu však mísí Vančura i vážná přirovnání básnické názornosti: rozum a rozvaha měřena bláznovstvím je v nevýhodě a jeví se jako šeď proti nachu, jako vlahé počasí v našich krajinách proti třeskutým mrazům a žhoucímu slunci, 92; jeho duševní hnutí (se) značila na jeho tváři jako čas na terči hodin, 100; Během koní se vítr zdvojnásobil a rozžhavoval slečninu tvářinku jako zlatník tepající růži, 153; jejich vlasy se leskly jako zbroj nádherných ještěrek, 218; atd.

Ale přes to, že už i v dřívějších svých pracích nám Vančura nejednou ukázal, že se dovede na svět dívati očima básníka, neupadá nikdy do omylu, v němž často tápají někteří naši prozaikové: ví, že píše prózu, a nenadnáší proto svůj sloh do výšin básnického jazyka. Prózu čtenář čte a nerozbírá ji jako lyrickou báseň. To Vančura dobře cítí a nezatěžuje svůj sloh těžkými metaforami. Metafor je v jeho slohu poměrně málo a ty, které tam jsou, jsou jasné a zřetelné. Všimněme si některých: protože na nich (na knížeti a sluhovi) lpěl prach a sněhy pohádek, 97; Proto nebudu ani o láhev smutnější, 71; houkačky (ty šelmovské sovy hlavního města) mu vřískají do uší, 143; Tato myšlenka nebyla ovšem utkána ze slov, 250; sněží nádherná slova a lesknou se milostné hvězdy, 295.

V svých dřívějších románech (zvláště v Markétě Lazarové) rád zdobil Vančura svůj sloh obraty biblickými. Tuto zálibu bychom v »Konci starých časů« marně hledali, neboť Vančura zde svůj sloh zladil zřejmě do prostší toniny. Zato zde můžeme leckde čísti obraty, které nám mimoděk připomenou sloh novinářský. Nechci nijak tvrdit, že by Vančura proti své vůli a nevědomky podlehl žurnalistickému způsobu vyjadřování; spíš je pravda, že tak činí úmyslně, aby tím více zabarvil svůj sloh do onoho groteskního tónu, který si pro svůj román vyvolil. Ostatně oněch obratů, které jsou tak dobře známy z novinářské prózy, není u něho nijak zvlášť mnoho. Především je to nápadná až záliba v obratu pokud jde, kterého užívá nadměrně a bez nutné potřeby právě tak, jak se to děje v novinách, na př. pokud jde o mé vnitřní ústrojí, nevím, nač bych si mohl stěžovat, 55; Pokud jde o ňadra, počítám, že jsou dvě, ale velikolepá, 193; Pokud jde o fleuret, jste, pane, dobrý žák té školy, které Spera říká flanderská, 277; pokud jde o Ellen, řekl jsem již, že s ní nebyla moudrá řeč, 293; podobné příklady jsou ještě na str. 97, 148, 169, 176, 215, 293 i jinde. Také obrat se strany někoho velmi připomíná noviny; u Vančury se objevuje několikrát, [54]ač jde o případy, kde mohl být docela dobře nahrazen obratem jiným, přirozenějším; na př.: Se strany knížete Nikolajeviče Megalrogova… se proslýchá tolik podivuhodných příhod, že… 7; chtěje odvrátiti nebezpečí, jež mi hrozilo se strany knížete se zřetelem na Cornelii, 130 (tento případ je zvlášť nápadný, protože se zde kombinuje obrat se strany s jiným obratem žurnalistickým: se zřetelem na někoho); se strany mého pána padla zmínka o vánocích, 134. Ale i některá jiná slova budí dojem, že se do Vančurova románu vloudila přímo z novin: Upozornil jsem ho na tuto skutečnost, 218; vymáhá násilným způsobem, aby to, co řekl, se splnilo, 259; Doznal jsem velmi kruté porážky, 160.

Pořádek slov má Vančura velmi plynný. Ať čteme sebe pozorněji, nenajdeme místa, kde by to zaskřípalo nepřirozeným nebo nevhodným seskupením slov, ač se takové případy přiházejí i dobrým a pozorným stylistům. Je vidět, že pro rytmus věty má Vančura velmi vypěstěný jazykový cit a jemně cítí jeho zákony. Dobře také cítí nosnost slovesa ve větě a nepřepíná ji přílišným hromaděním rozvíjecích členů. Větu má Vančura raději prostší než příliš rozvitou a také souvětí nejsou u něho příliš přeplněna. Závislosti druhého stupně nemiluje a věty ve třetí závislosti jsou u něho velmi řídké. To vše činí Vančurův sloh plynným a nepřetíženým.

Jestliže ve stavbě vět nenacházíme nijakých nápadných zvláštností (rozličných drobných zvláštností by se našlo arci dosti), v svém celku má Vančurův sloh několik zvlášť charakteristických rysů.

Jedním z těchto rysů je záliba v nadměrné konkretisaci rozličných průvodních detailů. Nejzřetelněji se tato záliba projevuje v obšírném rozvádění přirovnání. Na př.: sedává (vychovatelka Ellen) s přitaženými lokty a nehybnou tváří, jež ustavičně vypravuje o pravosti své vychovatelské rasy jako obraz nějakého smolařského malíře z patnáctého století, na němž nic není mimo letopočet; jako protivný obraz, který se uchoval na dně smetiště a po letech (slušně zaplacen) visí ve světnici špatného sběratele, 219. Jak vidíme, přirovnání je rozvedeno v detaily, které nijak nesouvisí nutně s hlavní věcí. Takové doklady najdeme i u jiných spisovatelů, ale u málokterého tak často jako u Vančury. U Vančury detaily nejsou uváděny, aby zvýšily názornost, vždyť Vančura si naopak libuje v jakési zamlženosti výrazu, nýbrž aby zvýšily grotesknost slohu. A tímto svým účelem jsou jednou ze svérázných znaků Vančurova slohu. Všimněme si ještě několika příkladů: Prach knihoven, který se zvedá ve světelných sloupech, když mezi desátou a polednem za[55]svitne do oken na chvíli slunečko, ten prach, který vás rozkašle, ten vír maličkých tělísek, jež jako motýli mi usedají na stránku, to jsou má souhvězdí, 196—7; (kord) zazvonil jako jehla, již upustí švadlena na dlaždici, 276; hněv mu vdmychl odvahu sedláků, kteří se vrhají svým pánům na hruď, 296; Její hlas mi připomínal volání hospodyněk, které zvou k obědu volajíce s utěrkou v ruce: Hola, je čas, polévka je na stole! 308; Hle 785 jisker, které vrhá jehlice pana Stoklasy, 316.

Tyto nadměrné detaily jsou jakýmisi ritardandy Vančurova slohu. Ale i jinými prostředky ruší Vančura přímý spád svého vypravování. Rád odbočuje od hlavního proudu děje a zastavuje se u myšlenek, kterým dává tvar přísloví a aforismů, a na ně pak znovu navazuje svůj děj. Tyto všeobecně platné myšlenky dovede autor tak vhodně položit a tak roztomile říci, že tím jen více napne pozornost čtenářovu. V »Konci starých časů« není tento postup novinkou, už v předešlých svých pracích ho využíval velmi hojně. V našem románě je takových drobných zastavení hezký počet, některá jsou delší, jiná jen docela krátká, některá jsou jako moralistní přísloví, jiná zas humornější a mnohá z nich jsou autorovým povzdechem nad převráceností našeho světa. Citujeme z nich některá: Právě ve chvíli, kdy se Michaela blížila k Janovi, postavil si ten nerozumný člověk hlavu a zmátl slečniny kroky. Kdo ví kam dojde? My všichni jsme truchliví herci směšných zápletek. Chodíme po špičkách, v kruzích, oklikami a polovina našich skutků se obrací proti nám, 176; (Slečna Kitty) snad by se byla rozplakala. Ale ty časy, kdy se pláče, již minuly. To je stará nemoc, z níž jsme se vyléčili 108; Takový je soud světa! Žel, jsme vystaveni věčným svízelům, které nás zkrušují a mnohdy mění pravdu v ničemnost, 258; Poznával jsem, že se s ním (Stoklasou) stala změna a že se rozhodl vkročiti na stezku knížat a baronů. Co ho k tomu mělo? My všichni máme jakousi skrytou potřebu přikloniti se k mravům svých odpůrců, domnívajíce se, že je usadíme, budeme-li zpívat jejich vlastní notou, jenže o tercii výš a hlučněji, 48; Špatné zvěsti přicházejí znenadání a se stran, odkud se jich nejméně nadějeme. V den, o kterém mluvím, jsem dostal dopis… 129. Jiní autoři takovéto myšlenky rádi stavějí v čelo kapitoly nebo tam, kde se děj lomí; Vančura je vsouvá doprostřed vypravování a do plného proudu děje.

Vančura velmi rád opouští epickou objektivitu. Nevypravuje jako nestranný divák lidských osudů, jak bývá v románech zvykem; vystupuje z pasivní objektivity a sám jako [56]příliš živý divák přerušuje vypravování četnými zvoláními a otázkami. Čtenář ztrácí chvílemi dojem, že čte román, a zdá se mu, že poslouchá vypravování svědka a účastníka všech líčených příběhů, který svým temperamentem je strhován, aby občas zvoláním dal najevo účast s dějem a otázkou reagoval na předpokládané pochyby nedůvěřivých posluchačů. Tím nabývá Vančurův sloh silného vnitřního napětí, které však leckdy příliš rozdrobuje celkovou jednotnou linii vypravování. Nejnápadnější jest tento příklad ze str. 173—4, v němž autor polemisuje se čtenářem a odpovídá na jeho možné otázky:

»Se mi zdá, že mi dáváte znamení, abych přestal. Tane vám na mysli nějaká otázka? Dobrá, poslouchám. — Měl Stoklasa Michaelu rád? To bych řekl, pánové, měl ji nesmírně rád!

— Chtěl ji provdat za mladého Lhotu? Ovšem, snažil se o to ze všech sil.

— A co tedy odpověděl Pustinovi?

Nic určitého. Mohu říci, že mu ji neodepřel.

— Tak, a teď si, vy mluvko, sáhněte na tepnu!

Lidé dobří, slyším nerad podobné poznámky. Sper to ďas! Nemohu učiniti z černého bílé a z ničeho něco. Pan Stoklasa byl právě takový a ani o chloupek lepší.«

Takovým způsobem se autor obrací přímo ke čtenáři velmi často, mnohem častěji než i ti spisovatelé, kteří to také mají ve zvyku. Na př.: Líbí se vám to? Je to nenucené? Až příliš! 34; Co asi udělá? Vrhne se k drožkám? Nechá pana Stoklasu na holičkách? Kdepak! Jde zvolna dál a dál, 143; Uhádnete, jaký význam a jakou vznešenost propůjčuje člověku záměrné zpoždění? Chápete, jak řečený státník naplňuje svou nepřítomností celou sněmovnu? Je vám jasno, do jakých rozměrů vzrostou slovíčka, která pronese cestou z nádraží ke kavárně obchodních jednatelů? Na mou věru, je to velmi krásně promyšleno! Ale víte, čeho si při tom nejvíce vážím? Že je Jakubova vznešenost tak prostinká! Hle, jak si vede, jak skládá kapesník! 143—4.

Ale Vančura se nespokojuje jen těmito otázkami a zvoláními. Někde nám odhaluje přímo svoje komposiční úmysly, takže to vypadá, jako když se na divadle přeskupují kulisy před očima diváků při otevřené scéně. Na str. 159 nám autor přímo v běhu vypravování prozrazuje: Na tomto místě se dělí vypravování o vyjížďce na dvě části. O něco málo dál, na str. 102 nám povídá pěkně zpříma: Však teď je čas, abych už pokračoval v milostných příhodách knížete Alexeje a slečny Michaely. Takových vět je v románě mnoho, tak mnoho, že to stačí, aby mizel dojem čteného románu a čtenář se [57]cítil na lavičce mezi jinými pozornými posluchači v okruhu kolem spisovatele, který nám svou historii vypravuje, jako starý troubadour vypravovával své historie hradním dámám ve středověku. Ten dojem se zesiluje tam, kde autor přímo interpeluje své čtenáře: místo veselého smíchu uslyšíte hádanici a zlobné výkřiky, 65; Vy, kteří jste se nikdy nesetkali s Alexandrem Nikolajevičem, stěží uvěříte, jak je nesnadné přemlouvati ho, aby učinil něco, do čeho se mu nechce, 199; Za půl hodiny je vidíte sestupovati bok po boku do jídelny, 119. Takových případů, kdy autor sám sebe nebo čtenáře vměšuje do děje, je velmi mnoho; snad ani jedna stránka románu není bez nějakého příkladu. A není to jen formální zvláštnost románu »Konec starých časů«, třebaže se zde vyskytuje nejnápadněji; čtenáři Vančurovi ji dobře znají i ze starších jeho románů.

Když posuzujeme všechny zvláštnosti a typické rysy Vančurova slohu v románě »Konec starých časů« v celku, nemůže nám ujíti, že nejsou náhodné. Vančura nepatří mezi autory, kterým na formě nezáleží. Jeho forma se také nevyvíjí nenápadně ze spisovatelského temperamentu, jak tomu bývá u těch spisovatelů, kteří především formují obsah svých románů. Vančura vědomě přetváří formu a dává jí tvar tak, jako herec na divadle vědomě přetváří výraz svého obličeje. Nepřistupuje k své práci s ledovým klidem lékaře, který pozoruje, pozorně operuje choré a pitvá mrtvé, aby poznal podrobně příčinu a rozsah jejich choroby. Dívá se na svět a jeho zvrácenosti jako divák sportovního zápasu. Tleská a raduje se, když v životě vyhrává to, co je mu sympatické. Nezlobí se však, když vidí, že leckdy se dostává na vrch to, co je mu nemilé a co ho v hloubi srdce bolí. Nezlobí se, jen to pokrývá svým zvláštním humorem, ne nepodobným humoru těch lidí, kteří jsou ochotnější se smát i tam, kde by chtěli plakat. Proto se vyhýbá tónu příliš vážnému a tragickému a volí tón spíše humorný. Jeho tón však nemůže mít onen přirozený humor lidí, kteří hledají a vidí ve světě jen jeho veselé a světlé stránky; Vančura se do tohoto humorného tónu nutí. Není to humor, který hledá jen komické situace (ačkoliv i to Vančura dovede), je to humor, který rozmarně, ale se srdcem sevřeným ukazuje všechnu zvrácenost našich snažení. Pro tento svůj poměr k světu volí autor svou zvláštní formu. Někdy snad až příliš si všímá svého výrazu a upravuje jej i na újmu obsahu, který se tím nejednou rozplývá v mlhavé nejasnosti a ztrácí dějovou dynamiku. Ale přes to jeho forma, i když se zdá, jako by si s ní jen zahrával, má své vnitřní napětí. Vančura úmyslně mísí do sebe rozličné ne[58]sourodé prvky jazyka, úmyslně mísí prvky lidové s prvky archaistickými, akademicky vážné obraty s rozpustilými přirovnáními. Činí to úmyslně, aby touto pestrou směsí vystihl pestrost života, v němž často až groteskně se střídá tragika s komikou. Nestaví se nad svou látku jako její soudce, ale žije s ní jako její účastník, mísí se do ní svou vlastní osobou a strhává do ní i svého čtenáře. Díváme-li se takto na sloh Vančurův, chápeme pak lépe všechny jeho zvláštnosti a přiblížíme se tak lépe i k jádru jeho témat. Sloh ostatních spisovatelů se zpravidla příliš nemění; s rostoucími lety a rostoucím počtem knih spěje jejich sloh k té dokonalosti, ke které je dovede jejich umělecké nadání. Vančura však má ještě mnoho možností svůj sloh obměňovat; jeho forma mu to dovoluje, protože její cesta nemusí být přímá. Můžeme tedy býti zvědavi, jaké překvapení přinese příští dílo Vančurovo.

V kterési revui jsem četl, že Vančura neumí správně česky a že se dopouští i hrubých chyb. Tento útok vyvíral zřejmě ze stranického zaujetí a je nespravedlivý. Vančura píše češtinou velmi pěknou a poměrně velmi správnou. Nemůžeme sice o něm říci, že by se úzkostlivě nutil do tvarů, které předpisuje správnost jazyková, ale také ji nikdy úmyslně hrubě neuráží. Některé omyly však přece v své knize přehlédl. Vazby vzdor tomu (175), vzdor všem ruměncům (230) by se u něho nemusily vyskytovat. Chybně je užito přechodníků ve větách: děl pozvedna svůj hlas (65, místo pozvednuv), zvolal jsem zahlédna přítele (321; správně zahlédnuv). Tvary souvisejí (81) a zhasli světla (131) nejsou správné (spr. souvisí, zhasili). Některá slova neradi vidíme v románě takové umělecké úrovně, jako je Vančurův: podle plánů, které vám nazítří předám, 78 (lépe odevzdám); budeme před zraky soudných lidí platit za nějaké stvůry, 80 (lépe: budeme stvůrami, budeme považováni za stvůry). Vančura rád užívá vazby bude nám něco dělati ve významu ‚budeme musit něco dělati‘ (na př. bude nám odstranit letitý prach a špínu, 123); je to vazba úplně zbytečná a neobvyklá a mimo to je i nesprávná, neboť pravidla správného jazyka ji dovolují jen tam, kde platí všeobecně a nevztahuje se na určité osoby. Vančura nerozlišuje dobře mezi opět a zase, mezi nebo a či, to však dělávají téměř všichni moderní spisovatelé. Na př.: Váňa ukazoval hned krásný pas, hned koberec, hned starou pistoli, řka: »To je z Kavkazu, to opět ze Sibiře« (56) (ve významu střídání se užívá adv. zase, protože opět má jen význam opakování). Všechna ta havěť, která čekala v čelednících či pod okapy (45; správně nebo; či má významy [59]jiné). Některé jiné odchylky jsou buď drobnosti, nebo omyly tiskařské.

Jak vidět, najdou se chyby v jazyce Vančurově, ale kdo z nás je bez chyb? Ostatně proti velkým kladům jeho slohu téměř úplně zanikají.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 2, s. 49-59

Předchozí Josef Beneš: Poznámky k pravopisu cizích jmen zeměpisných

Následující České názvosloví společenských zábav

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1