Skloňování místních jmen na -ice

[Drobnosti]

(pdf)

-

(L. H.) Místní jména na -ice jsou v podstatě dvojího původu. Vznikla jednak tak, že se jméno obyvatel přeneslo na osadu, na př. Ratibořici — Ratibořice (základem bylo osobní jméno Ratibor), Opatovici — Opatovice (základ opat), Vizovici — Vizovice (základ Viz) a pod., jednak podle rázu místa, na př. Skalice, Sušice, Kamenice, Lomnice, Řečice, Hranice, Teplice atd. Tento rozdíl se obráží posud v různém skloňování; jména prvního způsobu náleží ke vzoru meč, kdežto jména způsobu druhého ke vzoru duše. Proto má 3. pád pomnožných jmen typu prvního příponu -ům (nikoli -ím!), na př. k Ratibořicům, Opatovicům, Vizovicům atd., 7. pád je buďto (za) Ratibořici, Opatovici, Vizovici nebo za Ratibořicemi, Opatovicemi, Vizovicemi [31](tento tvar je analogický podle vzoru duše). U jmen druhého typu třeba zase rozlišovati jména čísla jednotného, na př. Skalice, Sušice, Kamenice, Lomnice, Řečice a pod., od jmen pomnožných, jako je na př. jméno Hranice. Jméno Teplice bývalo dříve čísla jednotného, ale dnes se rovněž skloňuje v čísle množném. Obojí jména se však skloňují podle vzoru duše, na př. 1. p. Skalice, 2. p. Skalice, 3., 6. p. Skalici, 4. p. Skalici, 7. p. Skalicí; 1. p. Hranice, 2. p. Hranic, 3. p. Hranicím, 6. p. v Hranicích, 7. p. Hranicemi. Je tedy mezi skloňováním pomnožných jmen prvního a druhého typu rozdíl ve 3. p. (Ratibořicům: Hranicím) a v 7. p. (Ratibořici a Ratibořicemi, avšak jen Hranicemi). Tento rozdíl je ovšem třeba zachovávat, a proto nelze za správné pokládat tvary Vizovicím, Opatovicím a pod. — K tomu, abychom mohli tato dvojí místní jména rozlišovat, není třeba odborného vzdělání mluvnického; i když nemáme možnost znáti místní usus ve skloňování těchto jmen, přece zpravidla snadno dovedeme odlišiti jména typu Skalice, Hranice od jmen obyvatelských Ratibořice a pod., neboť sama svou podobou už projevují svůj původ. Je to podobné rozlišování jako u pomnožných místních jmen na -y (Hradčany — Pustiny), o němž jsme psali v loňském ročníku na str. 56.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 1, s. 30-31

Předchozí Ryzí a čistý

Následující Sokol či sokol?