Polákova Vznešenost přírody

Kvido Hodura

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jan Mukařovský, Polákova Vznešenost přírody. Pokus o rozbor a o vývojové zařadění básnické struktury. Sborník filologický (nákl. Čes. akademie), sv. X, č. 1. V Praze 1934. Str. 68.

V svém novém spise o Polákovi užil Jan Mukařovský metody osvědčené při estetickém rozboru poesie Máchovy (ref. v Naší řeči XIII, 33 a n.). Avšak tentokrát nejde autorovi o rozbor estetický, nýbrž o výklad historický, totiž o zařadění Polákovy Vznešenosti přírody do dějin českého písemnictví. Podrobným rozborem rytmu, jejž pokládá za základ všeho básnění, ukazuje Mukařovský, že verše básnické družiny Thámovy, jimiž se zahájila novočeská poesie, jsou založeny na t. zv. stejnoslabičnosti (isosylabismu), t. j. na shodě v počtu slabik mezi jednotlivými verši. Rozložení přízvuků je ve výtvorech této družiny od verše k verši velmi proměnlivé, ale lze pozorovati snahu uspořádati přízvuk pravidelně v tom smyslu, že některé verše směřují ke spádu trochejskému, jiné k jambickému. Tento názor je podstatně odchylný od názoru dosud platného, že Thámovci vlastně jen neuměle prováděli prosodii přízvučnou.

Rozbor výtvorů školy Puchmajerovy ukazuje, že Puchmajerovci opustili thámovský sylabismus a učinili jediným základem svých veršů metrum přízvučné. Slabi[296]ky přízvučné jsou ve verši přísně rozvrženy a tento přízvučný princip se ještě zdůrazňuje bezvýminečnou téměř shodou rozlohy slova s rozlohou stopy. V tom však byla slabá stránka této prosodie, neboť metrum zničilo rytmus a veškeré úsilí musilo býti vynaloženo na obnovení rytmické diferenciace. Nositeli tohoto úsilí byli bojovníci za časomíru, kteří se domnívali, že je třeba přízvuk zrušit, aby bylo dosaženo živosti rytmické.

Ale vývoj šel směrem jiným. První obrat způsobila Vznešenost přírody tím, že vybojovala možnost umístiti mezislovný předěl i dovnitř stopy. Tak byl veršový rytmus odstíněn a oživen a při tom zůstal celkový charakter verše puchmajerovského neporušen, neboli, jak praví doslovně Mukařovský: Polákův čin lze nazvat adaptací puchmajerovského verše, nikoli skutečnou rekonstrukcí (43). Hlavní veršový útvar Polákův, osmistopý trochej, vznikl spojením dvou čtyřstopých trochejů, které byly obvyklým metrem v básních puchmajerovců. Rytmické živosti dosahuje Polák zejména užíváním čtyřslabičných slov, která někdy vyplňují celou dipodii a jindy přesahují synkopicky z jedné stopy do druhé. Tato částečná diferenciace rytmická je počátkem úsilí, jež dosáhlo vrcholu v bohatě rytmicky odstíněném verši školy lumírovské, zejména v poesii Jaroslava Vrchlického.

Pravděpodobnost tohoto úplně nového výkladu je veliká, i kdyby nebyla dokazována podrobnou a všestrannou analysou verše předchůdců Polákových i Poláka samého. Vysvětluje se totiž tímto výkladem zajímavý fakt, že se úsudek o ceně Polákovy básně, běžný u generace Jungmannovy, naprosto liší od soudu generace lumírovské a později i Jaroslava Vlčka. Na současníky působila Vznešenost většinou jako zjevení, protože se po suchopáru rytmicky jednotvárné poesie puchmajerovské po prvé zjevuje báseň rytmicky živá a rozmanitá. Zato soud generace lumírovské i pozdější, jimž tanul na mysli skvělý a rytmicky bohatý verš Jaroslava Vrchlického, nemohl býti jiný než svrchovaně nepříznivý.

Vedle hlavní otázky o historickém zařadění Polákovy básně řeší se v práci Mukařovského podružná a s hlavní otázkou souvisící otázka četných neologismů Polákových způsobem docela novým a plnou měrou přesvědčujícím. Mukařovský vychází — ve shodě se svou formalistickou metodou — ze základu rytmického: Polákovy neologismy slouží rytmické diferenciaci, a proto jsou valnou většinou čtyřslabičné: dálenina, jezeřina, korokmenný, zškaředění, pryštěnina, močálina. Jinou příči[297]nou neologismů jest snaha vyjadřovati se perifrasticky, to jest odsunouti věc do pozadí a položiti důraz na její slovní vyjádření. To se děje 1. zpodstatnělými neutry: jednostejno, tísno (noci místo těsná noc), pusto, temno atd.; 2. složeninami subst. (mrakověnec) nebo adjektivními (zimodechý); 3. podst. j m. slovesnými (vyvěžení skal m. vrcholky skal); a 4. subst. na -ost: blankytnost, výsluněná zvýšenost. Z těchto výkladů, které jsou zde uvedeny jen v nezbytné zkratce, plyne jasně, že dosavadní názor, podle kterého neologismy plynuly z libovůle nebo z neznalosti jazyka, je mylný.

Tím jsme alespoň v hrubých rysech seznámili čtenáře Naší řeči s meritorní stránkou nového díla Mukařovského, spoléhajíce na to, že podrobnější výklad o nové metodě byl podán již ve zprávě o rozboru Máje. Ovšem i v práci o Polákovi je mnoho nových myšlenek (na př. o »obsahu a formě«, o zevnějších vlivech sociálních na literární dílo a j.), které by mohly a měly vzbuditi živý ohlas v světě odborném.

Naše řeč, volume 18 (1934), issue 10, pp. 295-297

Previous František Oberpfalcer: Mužský rod v knihách černých, jinak smolných

Next kvh. (= Kvido Hodura): Z našich časopisů