Časopis Naše řeč
en cz

Mužský rod v knihách černých, jinak smolných

František Oberpfalcer

[Articles]

(pdf)

-

Města česká měla, hlavně od husitských válek, právo souditi své příslušníky i obyvatele celého obvodu, který k nim náležel. Konšelé s purkmistrem v čele trestali vinníky netoliko žalářem, nejen vypovídáním z města i z vlasti, nýbrž měli svrchovanou moc také nad jejich životem. Kdo kradl, třeba jen věci malé ceny, kdo byl viněn z loupeže, kdo spáchal vraždu nebo se dopustil žhářství, smilníci a sodomité, falešní hráči, osoby, které čarovaly, lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, — všichni se dostávali k útrpnému právu. I když se přiznali dobrovolně, byli dáváni na mučidla, a to i několikrát po sobě. Při tom jim dával otázky rychtář, někdy též konšelé. Výpovědi »lotrů« se zapisovaly. K tomu měla města »krevního« písaře, který podle Koldínových Práv městských (1579, fol. 224b, 225a) měl přisahati: »Což by koli a jakákoli při trápení od zločincův seznání učiněna byla, že ta v tajnosti zachová a v přítomnosti osob od práva k trápení vyslaných všeckna taková vyznání pořádně poznamenávati bude a jich v ničemž neměniti, aby žádnému žádného v tom se zkrácení nestalo. A na čemž by koli ten a takový zločinec aneb jiný, jsa právem útrpným tázán, umřel: to do kněh k tomu zřízených slovo od slova potom pořádně vpisovati má.« Registra taková, do kterých se zapisovala »zločinná vyznání«, »kdo co vyznal na mučidlech«, jmenovali naši předkové obyčejně knihy černé nebo smolné. Pokud se zachovaly, uloženy jsou v archivech jako zdroj poznání o způsobu života našich předků a o soudní praxi někdejších rychtářů a konšelů. Ale nemalá jest jejich cena i po stránce jazykové. Jsou to texty literárně neupravované, většinou opravdu věrné záznamy toho, co lidé vypovídali, s množstvím lidových rysů nářeč[290]ních. Pro zevrubnější poznání jazyka zvláště XVI. a XVII. věku jsou smolné knihy materiálem bohatým.[1]

Ukázkou toho nechť jsou některé stránky mluvnického rodu mužského. Pramenem mi byly tyto černé knihy (rukopisy uvádím podle zeměpisného rozložení měst, z nichž pocházejí): Náchodská (zkratka Nách.) — obsahuje zápisy z let 1539—1597; je nyní v archivu Národního musea (sign. F 135). Dobrušská (Dob.) — byla založena 1588 a má na prvních 51 listech záznamy až do r. 1629; chová se v archivu země České (sign. Opočno č. i. 60). Solnická (Sol.) — má vyznání od r. 1569 do r. 1638; zůstala v Solnici na městském úřadě. Pardubické jsou dvě, obě v Nár. museu: Pard. jsou Zlomky smolných register panství pardubického z let 1561 až 1615 (sign. F 158), PardA. značí Registra vyznání od lotrův tejného i zjevného lotrovství, jinak smolná (1568—1590; sign. F 151). Chlumec nad Cidlinou (Chlum.) má útrpná vyznání z doby 1573—1660; rukopis je v archivu země České, dosud bez signatury. V Mladé Boleslavi (Bol.) byly založeny »Knihy, v nichž se zapisují vyznání zločinců na trápení«, r. 1584 a zápisy jdou až do r. 1772; vlastní ‚kšaftové zločinní‘ jsou na prvních 109 listech, do r. 1629. V archivu země Čes. má sign. Boleslav Ml. č. i. 958. Louny mají v svém archivu také knihy dvě: LounA. (sign. I C 26) je z let 1571—1578, Loun. (I C 27) z doby 1579—1725. V Rakovníce jsou zápisy v nejstarší knize tamějšího archivu zvané Černá (RakČ., z let 1431 až 1543) a v Knize pamětí (RakPam., 1505—1570). Obojí vydal tiskem J. Renner, Knihy černé král. města Rakovníka, 1927. Uveřejněna byla též »Kniha černá nebo smolná kr. svob. města Rokycan z let 1573—1630 (Rokyc.) od J. Pohla, 1911. Obě jmenované publikace potřebují však kontroly v příslušných rukopisech, protože nešetří všech jazykových zvláštností.

Jména mužského rodu měla původně všecka stejný typ skloňování. Pád přímého předmětu (akusativ) měl v jednotném čísle tvar shodný s pádem podmětu (nominativem), na př. staročes. Maria syn porodi, dietky bóh chváléchu; vizu pták výr nad sobú sediec, vdova ten vepř zabila, atd. Takový stav zůstal po všecky časy jen u jmen neživých věcí. Staré ‚vzem provaz i obtoči jej po těle‘ zní posud ‚vzav provaz, obtočil jej‘. U jmen životných se akusativ rozlišil od nominativu, přijav podobu, jakou má také genitiv jedn. čísla: [291]Marie syna porodila, dítky boha chválily; vidím ptáka výra nad sebou sedícího, vdova toho vepře zabila a p. Ale tato změna se u všech životných maskulin neprovedla v touž dobu. Jména osobní jí podlehla nejdříve. Původních akusativů typu syn, bóh je v celé staré literatuře nepatrná hrstka. Naproti tomu mají názvy zvířat takových dokladů v starší době dosti. Shodují se tedy ve skloňování se jmény neživých věcí. V prvních dobách svého historického vývoje třídil český jazyk maskulina na dvě kategorie: osobní a neosobní. Ale velmi brzy se hlásila potřeba rozlišovati tvarem pád přímého předmětu od pádu podmětu také při jménech zvířat. Živočišná maskulina se počala shodovati s mužskými jmény osobními a tím vznikala velká skupina jmen rodu životného. Než v mluvě se dřívější způsob třídění maskulin podle personálnosti držel, i když byl už spisovným jazykem opouštěn. Smolné knihy mají o tom hojná, přesně datovaná svědectví. Nejvíce dokladů má starý akusativ slova kůň: Nách. 8a (1549) on mně na to navedl, abych s těmi kožemi ujel a kůň mi [na] ještě připřáhl a do Vratislavě sme je přivezli. A Jan Kulhánek těch koží polovici a kůň koupil ode mně; t. 8b (1551) (vyznal,) že kůň v Kostelci neb valach ukrad rychtáři… kdybych kde kůň vzal, abych ho k němu přived; t. 9b (1552) (vyznal,) že kuoň ukrad v Pfofndorfu Šolcovi a ten že jest dal za kaftan jakýmus Kristofovi. Druhej ukrad Jakubovi Fofndorfovi, ten, kterýž mu zase navrácen; t. 10a (1553) vyznal, že jest vzal kuoň pekařovi z Police… a prodal jej formanu; …jeden prodal Holý sám Všestařích… a druhý kuoň prodal do Ledče témuž formanu, jako hrnce vozí; t. 17b (1561) ukradl sem otci svýmu kůň, dvě lítě min[u]lo o Božím těle; t. 19a (1568) vzal sem v jakési vsi kůň u Svídnice půl míle, prodal sem jej za štyry tolary bez ortu; t. 37a (1587) v Slízku jednomu vod Lehnice vzal 1 kůň a to vo veselí bylo; kterýž uvázal v lese; t. 37a (1587) opěti 1 kůň z pastvy ukradl ve vsi Fridrštorfu; 37b (1587) opěti 1 kůň z Sobotkou s pastvy u vsi Rogl vzal, ten prodal za 10 k. m. (= kop míšenských). — Pard. 8a (1564) tu jest ten forman, když mu zima bylo, s koně sedl a pěšky šel a mně kůň dal, abych jej vedl. A já vzavše z toho koně visák s penězi, pustil sem kůň a s penězi sem utekl do lesa; Chlum. 50a (1603) ukrad sem tomu krčmáři z Radlic kůň a prodal sem jej v Černovicích; LounA. 7a (1575) v tom Dirtus (?) Glac uhodil páně kůň v hlavu a bratr Glaců toho pána palicí s koně srazil a kůň pána usmejkal do smrti; t. 8b (1576) přiznal se jest na trápení, že vymluvil kůň na Lexovi… jej ochromil, potom prodal, peníze prohrál a propil; t. 15b (1578) ten jest pod nebožtíkem kuoň chytil a [292]potom jej též mordoval; Loun. 70a (1616) tak mlynář přijde a chytí panu Adamovi kůň a dí mu; t. 67a (1616) Severýn z Vodolic kůň pod panem Charvátem nejprv chytil a držel týž kůň, až jej kamením dolů srazili s koně; RakPam. 4b zabil kuoň za Dobrou mezi háji, chtíc lúpiti; RakZáp.[2] 4, 72 vzali mu kuoň a zlataj a dvanádcte grošuov. A kuoň prodali Samuelovi, krčmáři v Dušníciech; t. 4, 72 vzal dva koně s Květákem a Martinem, ješto řezaninu řeže za Úštkem. Jeden prodali Švehlovi pod Buštěvsí a druhý Maxovi; t. 5, 74 seznal, že kůň kradený… k Pločkovi přivedl a ten má podnes; t. 14, 82 dále vyznal, že ukradl kuoň v Synutči a ten prodal krčmáři v Vyklici. — WintObr. II, 808[3] (1550, Louny) Jiřík Peřinův, maje kůň nevolnej, kterýž s ním v poli štosoval a zápolí činil…

Stejně zacházel jazyk se slovy hřebec a valach: Nách. 33b (1583) kdyby tu klisu a ten hřebec prodali, kterú ukradli v Bílovci, i klisu, i hřebec; PardA. 208a (1590) tento hřebec hnědý, kterej jest v Přelouči, ukrad sem v Chotusicích; Chlum. 111a (1627) Kulíškovi z Bukovky ukradl jeden voják, jménem Červenej, hřebec a přivedl jej ke mně o půlnoci. Ten sme vedli do Komárova k Černýmu Vaškovi; — Nách. 8a (1549) dali mi 3 k. (kopy) bez ortu a valach; t. 37a (1587) za tu (kobylu) mu dal valach; t. 37a (1587) také tam vokolo Vratislavě vzal 1 valach z pastvy a taky jej vedl do lesa; Chlum. 9a (1591) valach a herku, to sem měl od bratra svého od Vratislavě v podílu svém.

Po předložkách jest akusativ kůň a valach v těchto dokladech: Nách. 7a (1548) Jan Švec vzal 5 k. (kop) za týž jeden kůň a za hřebici; t. 9b (1552) ukrad 3 tolary… Pavlovi kováři, protože mu nechtěl zaplatiti za kuoň, který koupil za 6 tolarů; t. 37a (1587) profrejmarčil jej… forman za nějakej slepej kůň; Soln. 17a (1583) uděláš-li co zle, já vseda na kůň ujedu pryč; WintObr. II, 149 (1542) hned sedši sám na kůň i s ouředníky svými i všemi lidmi, i k šturmu udeřiti kázal. — Nách. 19a (1568) pravil sem jemu, že sem ji (jalovici) dostal frejmarkem za valach kradený; Chlum. 39a (1600) vodešel sem pro valach do Žaravice.

Mimo slova kůň, hřebec, valach nacházíme v knihách čer[293]ných jméno vůl často s akusativním tvarem starým, neosobním, na př.: Nách. 5a (1534) ukradl sem dva voly sám a jeden vuol z Matějem Brožkovým z Dlúhého a ten jsmy prodali mlynáři… a jeden smy snědli u Vackové v Olešnici;[4] t. 5b (1534) když voly hnali na Olešnici, ukradl sem jeden a ten sem prodal mlynáři… Též sem ukradl s Mikulášem, synem Vackové, jeden vuol a ten jsmy snědli v Olešnici u Vackové. Též sem ukradl vuol s Jírú Brožkovým z Dlúhého a ten jsmy snědli spolu u něho v Dlúhém; PardA. 2a (1568) vzali sme vůl s Michalem, kderej u Hradce v cihelni dělá, kderej mezi naše voly přiběhl, a ten sme za 5 k. prodali… Též v Svidnici přimísil se nám vůl mezi naše voly a ten sme taky prodali za 4 k.; t. 213b (1590) vzali sme zde u Pardubic n. (nebožtíku) Topičovi vůl polskej ze dvorce jeho, ten sme také Knotkovi do Smrčků dohnali; Chlum. 43a (1600) Matějka, sedlák z Voseka, s tím Kubíčkem řezníkem ukradli vůl krmný v Sánech řezníku a zabili jej; t. 114a (1624) ukradli sme polskej vůl a přivedli sme jej k Martínkovi Hejnýmu do Žehuně, kterejž on prodal Václavovi Rouskovi; WintObr. II, 840 (1614, Louny) tam sme smluvili, že vyvedeme vůl J. Milosti císařské rychtáři Simeonovi.

Z jiných názvů živočišných jsme v přímém předmětu našli tvar shodný s nominativem jen u těchto: RakZáp. 2, 70 s Kotrbú vzal skopec tu ve vsi Kutrovcovi a snědli jej u Kotrby; RakČ. 120b (1518) Řehořovi v Šipích vzali skopec; Nách. 1a (1539) ukradl rychtáři v Vysokově kapr z studnice… a ten kapr snědl jest u Jana v Demkově; Pard. 29b (1614) to na svou duši beru, po 4 krejc. kapr, aneb jak sem mohl, sem prodával; Nách. 6b (1546) Petr a Řehák zajíce lapili tři na stezkách travnejch, v sklopcích zelí jim kladli a chtěli, abych já jeden nes do Dvora města, a já sem nechtěl nýsti.

Jinak mají smolné knihy u jmen zvířat běžný tvar životného akusativu. Někdy stojí nový tvar vedle starého, na př.: Nách. 8b (1549) v Sudoměři ukradl sem koně, toho, jako na něm Jíra jezdil. A Kulhánek jest mi zůstal (dlužen?) za kůň a za kůže; t. 37b (1587) 2 koně vzal v Slísku nedaleko od Střelína z pastvy, jeden profrejmarčil v Konstorfu a druhého profrejmarčil v Otndorfu; t. 37a (1587) potud u něho (sedláka Poláka) 3 dni byl, až mu valacha ukradl a ten prodal do Rádku Honsovi Mitlovi; PardA. 207b (1590) vzal sem hřebce tříletého vraného, ten sem vedl až do Pře[294]louči; t. 208b (1590) tam sem sobě v Hamnoburku koupil plesnivého valacha a hnědého koně tureckého, za jeden sem dal 24 k. m. a za druhej 23 k. míš.; t. 214b (1590) přihnali sme vola uherského a ten sme vzali n. Jakubovi Topičovi; Chlum. 9b (1591) valach sem vzal v Radovesnicích… v Žiželicích valacha plavýho, u Bydžova na pastvišti valacha plesnivýho; t. 43a (1600) ukradli vůl krmný: 43b (1600) koupil vola krmnýho; Nách. 16b (1561) druhého (zajíce) sme lapili malého, ten sme úkradí chovali; t. 17a malého sem lapila v březině, že kráva nohu mu přelámala.

V množném čísle byl pád podmětu rozlišen od pádu přímého předmětu odedávna, a to nejen u jmen osob (súsědi súsědy, lovci lovcě) a zvířat (býci býky, koni koně), nýbrž i u názvů věcí (čěsi časy, boji bojě). Jména věcí jsou nejčastěji předmětem slovesných dějů, proto u nich tvar předmětu, akusativ, časem zobecněl i ve funkci podmětu, v nominativu. Ale staré, rodově nerozlišené tvary se u věcí v nominativu množného čísla držely dlouho. Ze smolných knih máme toho tyto příklady: Bol. 52b (1601) chodívali jsme po městech, kde jarmarci bejvali, a vytahovali jsme měšce i šátky lidem, někdy po půl kopě, po 5 alb. (bílých groších), jak kdy; PardA. 212b (1590) kde se tři plotové scházeli, tu vodu lívali; Pard. 11a (1568) budou-li naň jací zlí potahové, aby co ho nyní potkati mělo, potom ho nemine; t. 32b (1614) jistí potahové jsou, že ona sama tím vinna jest; WintObr. II, 154 (1539) velicí a znamenití lúpežové a mordové; Bol. 59a (1601) když mu přečteni byli artikulové, kteréž vyznal na Vondřeje Hříbka. — Jak viděti, jsou tvary na -ové hlavně v ortelích a vůbec v úředních připomínkách, které se slohem i jazykem velmi liší od prosté mluvy vlastních výpovědí. V těch jsou tyto nové formy množných nominativů téměř pravidlem. I zde se najdou případy, že tvar rodově nerozlišený stojí vedle tvaru rodu neživotného, jako PardA. 7b (1570) jsou tři kalichové stlučené u něho; WintObr. II, 749 (1542, Praha) ti půtahové, kteréž se na Táborského ukazují, ku právu dostateční nejsú. Srov. též LounA. 9a (1577) vzal nějaký sejry a plundry, kdeří se potom v jeho komoře nalezli; Rok. 16a (1594) vzal jsem Abrožovi čtyři sejry, kteří vážili po 10 lib. (librách); PardA. 215a (1590) (srub) sme chtěli vyloupati, a byli-li by tam jací sejry aneb co, abychom to vzali.

Časem pronikají do množného nominativu formy původem akusativní také u jmen zvířat. To je živá tendence v nynějších nářečích. Starých dokladů je jen několik na tvar koně a po jednom na nom. dobytky, ptáky, červy. Proto mají velkou cenu tyto příklady z knih smolných: Nách. 3a (1540) [295]ty pstruhy prodával do Jaroměře a jinde, kdež mohl, ale o tom lidé nevěděli, by kradené byly; Chlum. 15a (1596) ty 2 hřebce knězi Dvořákovi sou prodaný; RakPam. 11b o tom on věděl, že sú kradené (koně), neb sú mu pověděli.

Užije-li se o člověku slova, které značí věc, dávají se mu skloňovací znaky osobních maskulin. Srov. WintObr. II, 165 (Pardubice) Hle tě sem toho hroma udeřil, až v něm sekera po samé uši uvázla. Hromi, povězte o penězích a nekřičte!; t. 160 (1598, Rakovník) (Nosek domlouval:) Hromi, proč ste se do něho nedali! Šelmy, když já nepočnu, vy taky nepočnete!; Dob. 8a (1593) Byl jsem jednoho času v Kamenici a oni pili litkup. Řekl mi Hrubíško: Hle, hromi pijí a mně nadají! — Opačný případ, nazývaný od Gebaura depersonifikace, je přenášení osobních jmen na věci. To se také jeví v skloňování, na př. Loun. 56a (1610) vzal jsem… vo stý. (= svatý) Jan jednomu plátna handlíři [z] Slanýho čtyry kusy plátna; t. 56b (1610) vzal jsem jednomu na rynku, když spal, husárek.


[1] Prosím čtenáře NŘ., aby přispěli svými informacemi ke zjištění, kde všude se chovají rukopisy knih černých. Hlavně je potřebí udati: počet listů, kolik je z toho nepopsaných, rok nejstaršího a nejmladšího zápisu, rozměry rukopisu v cm, způsob uložení, signaturu.

[2] RakZáp. značí »Zápisky krevního písaře«, které ve Věstníku Musejního spolku král. města Rakovníka 1933, str. 68—84 otiskl Jan Renner. Je to 18 škartic (udávám pořadové číslo jejich a stránku Věstníku), na kterých jsou zapsány výpovědi zločinců.

[3] WintObr. = Z. Winter, Kulturní obraz českých měst II, Praha 1892. Zvl. části »O škůdcích veřejné bezpečnosti« (135—178) a »O městském soudě« (615—882) obsahují výpisky z knih smolných a z textů podobných.

[4] V rukopise jsou slova sám, jeden vuol, ten jsmy prodali mlynáři přetržena a místo Matějem je napsáno Jírú.

Naše řeč, volume 18 (1934), issue 10, pp. 289-295

Previous Skloňování jména Barthou

Next Kvido Hodura: Polákova Vznešenost přírody