K dějinám slov böhmisch a čechisch

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dr. Ant. Beer: K dějinám slov böhmisch a čechisch. Nákladem Emila Šolce, společnosti s r. o., v Praze a v Karlíně. 1917. Za 3 K 84 h s válečnou přirážkou.

Nemusíme vykládati, proč se český filolog rozhodl zvláštním spisem pojednati o slovech cizího jazyka, na nichž vlastně na pohled není nic záhadného: jsou to slova, jimiž Němci jmenují naši národnost, o jejichž oprávněnost v tomto významě se vedou spory. Nejpodstatnějším podnětem byla ovšem spisovateli přednáška prof. Krausa o témže předmětě, otištěná v letošní »Naší Době«.

Dr. Beer vlastně nehledá odpovědi na otázku, které z obou slov má více práva: jde mu o dějiny těchto slov, o odpověď na otázku, kdy, kde a proč byla uváděna v jazyk německý nová slova Tscheche, tschechisch (nebo Čeche, čechisch) za staré Böhme, böhmisch. Ale jeho výklad sám je odpovědí nejzřetelnější i na onu otázku první, třeba si je úplně vědom, že národ sám rozhoduje o tom, jakým slovem chce nazývati národ jiný. O tom ovšem národ německý vlastně rozhodl již dávno: lid německý, pokud neposlouchá jednotlivců, politiků a novinářů, jmenuje nás dnes, jako nás jmenoval před stalety, Böhmen, naši národnost, náš jazyk böhmisch.

[299]Spis Beerův má šest hlav. V hlavě první se vykládá o poměru obojího jména od nejstarších dob do druhé polovice 18. stol. Nalézáme zde skoro jen Böhmen, böhmisch: objevují-li se na př. u dolnorakouského básníka na konci stol. 13. výjimkou »Tsechen«, »Czechen und Merhaeren«, pochopíme tato slova jako úmyslné bohemismy u básníka, který dovedl do svých veršů vplétati i jiná slova česká, ba celé větičky české (»tobroytra« = dobro jutro, »vitaj pan«, »nie rozmie pan«). Hlava druhá vykládá o Pražanu J. F. Opizovi, Fr. M. Pelclovi a Josefu Dobrovském: užívali starého slova Böhme, böhmisch, výjimkou tschechisch, Tschechen, Cžechen atp., kde k tomu měli zvláštní příčiny, na př. kde šlo o výklad českého jména našeho národa a p. Podle hlavy třetí, je celkem poměr podobný také u jiných mužů z konce stol. 18. a z počátku stol. 19. (na př. také u J. Nejedlého, u K. H. Tháma, u Palackého, i u Goetha a Jakuba Grimma). Jsou v této době i ojedinělé výjimky, jako zejména v I. svazku Schnellerových dějin českých (1817), kde ovšem nalézáme podobně i jména die Moravanen, die Slez’n und Srb’n, ba i obecná slova Česká v textě. V hlavách následujících se dostává spisovatel k dobám nám již bližším, v nichž se předvádějí výklady, jak slovo Böhme, böhmisch, vztahující se k celému království, prý neprávem se klade, kde je řeč o jednom z národů, obývajících v tomto království; dočítáme se, jak jméno Čeche, čechisch nabývá odstínu snižujícího, v zajímavých ukázkách z jednání sněmovních shledáváme, jak z něho toto snižování vyciťovali naši politikové. Dočítáme se také, jak ani u Němců samých nová ta slova nenacházejí přijetí jednomyslného. Kdo by hledal ve spise Beerově horlivou polemiku slovní proti jménům Tscheche, tschechisch, nenajde jí: ale samy dějiny těchto jmen zdvíhají nejdůraznější odpor proti způsobu, jakým se jich užívá dnes. Jen výjimkou dopřává historik slova i obhájci jmen starých: tak ve výkladech o výčitce dvojsmyslnosti slov Böhme, böhmisch znamenajících jak nás, tak obyvatelstvo celého království. Dobře ukazuje, jak by se tato výčitka musila opakovati všude, kde země nemá obyvatelstva jednotného; vždyť ani my sami bychom se nesměli jmenovati Čechy, protože v Čechách mimo nás žijí i Němci.

Spis Beerův je z veliké části namířen proti výkladům professora Krausa, jenž se jinak dívá na př. na ráz dokladů jména Tscheche, tschechisch v stol. 18. a v první polovici stol. 19., jinak soudí o snižující příchuti slov těch v době naší. Kdo by chtěl rozsuzovati, na čí straně je pravda, musil by se spisem Beerovým učiniti, co Beer učinil s přednáškou Krausovou: musil by celou tu [300]otázku propracovati znovu sám. Toho jsme nepodnikli; ale nezapíráme, že výklady Beerovy svou podrobností a klidností působí velmi přesvědčivě.

Psány jsou venkoncem jasně a jazykem v celku správným. Za zbytečný germanismus máme napodobení něm. vysvětlujícího gesagt, gesprochen (nebenbei gesagt, richtig gesprochen atp.) českým řečeno (jest připomenouti, že se »na povel Němců« — přesně řečeno malé a určité části Němců — šlo mnohem dále, 4; mimochodem řečeno, 57): po česku lze říci na př. »spíše jen malé části Němců«, »přidávám, že…« a všelijak jinak, a není potřebí vždy a všude mysliti, jak myslí Němec.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 10, pp. 298-300

Previous Gilbert C. Křikava: Breviář či brevíř?

Next Moji přátelé