Breviář či brevíř?
Gilbert C. Křikava
[Articles]
-
Jako každá řeč, tak i čeština cizí slova, kterých se častěji v řeči užívá, přizpůsobuje svému ústrojí. Všecky kulturní řeči přijaly mnoho slov z klassických jazyků řeckého a latinského. Je zbytečno, aby čeština zdomácnělá slova latinská a řeckolatinská upravovala si podle němčiny. Bylo by to také známkou slabosti, známkou nesamostatnosti.
Takové slovo zdomácnělé z latiny přijaté je latinské slovo breviarium. Jak se má správně česky říkati: breviář či brevíř?
1. Breviář je odvozeno přímo z latinského breviarium, brevíř je odvozeno z německého Brevier, je tedy správné pouze breviář. To je výsledek theoretické úvahy.
2. Dalším důvodem jsou obdobné tvary jiných slov podobného původu. Koncovku -ář si čeština přizpůsobuje slova na -arius (v [297]němčině -är, -ar nebo -arius) i na -arium, při čemž se lat. rod střední mění v mužský; výjimkou nalézáme -ař (napodobením slov jako zvonař, cínař atp.); tak na př. sekretář (secretarius, Sekretär), notář (notarius, Notar, Notarius), vikář (vicarius, Vikar, Vikär, Vikarius), misionář (missionarius, Missionär); pod. ordinář (kniha obřadních předpisů, o osobách, na př. o řídícím učiteli nebo lékaři, také beze změny ordinarius), primář, apatykář (apothecarius, Apotheker), bibliothekář, komisař (commissarius, Kommissär) — herbář (herbarium), pod. inventář, kalendář, urbář. A tak tedy také breviář. Jak jsou tvary na -ář češtině vhod, vidíme z toho, že i cizí slova s koncovkami jinými u nás se končívají stejně. Tak se říká u nás refektář (refectorium), kalefaktář (calefactorium, ohřívárna v klášteřích), direktář (directorium, církevní kalendář, jímž se řídí denní bohoslužby a hodinky), depositář (depositorium, skladiště různých předmětů), žaltář (psalterium, Psalter). Není zde ovšem pevného pravidla. Jsou i slova s původní koncovkou -orium, jimž čeština dala koncovku -oř, měníc při tom původní rod střední v ženský; tak konsistoř (consistorium), oratoř (oratorium), konservatoř (conservatorium); původní ministerium jsme si počeštili koncovkou úplně svou (ministerstvo).
Někdy užíváme obojího tvaru, původního i počeštěného (glosář — glossarium, konsistoř — konsistorium, oratoř — oratorium, ministerstvo — ministerium), někdy tak rozlišujeme význam (direktorium, sbor ředitelů, nenazveme direktářem, ani oratorium, hudební skladbu, oratoří), někdy (zvláště v slovích v obecném životě řídkých) užíváme jen tvaru původního (aquarium, kuratorium, baptisterium, do nedávná sanatorium, kde se dnes ujímá sanatoř, ciborium, repetitorium, repertorium, repositorium, territorium, suspensorium, vivarium): ale k Němcům jdeme o pomoc jediným brevířem.
Srovnáme-li němčinu s češtinou, shledáme, že si čeština, jako slovanské jazyky vůbec, mnohem více přizpůsobuje cizí slova než němčina. Ze slov na -arius, -arium koncovkou zněmčena jen slova apothecarius — Apotheker, calendarium — Kalender, breviarium — Brevier (a u tohoto, v 5. stol. breviere, pomáhal asi ještě francouzský tvar bréviaire), rod změněn jen v slovích calendarium — der Kalender, psalterium — der Psalter). Někdy si pomáhá němčina zkrácením koncovky (Vikar, Inventar, Urbar), ale nejraději nechává na př. jména na -arium, -orium, -erium beze změny. A jako nikdo nebude (snad: možné je u nás všecko) v češtině podle němčiny říkati kalendeř; žalteř nebo psalteř, nýbrž zůstaneme při svém poctivém kalendáři a žaltáři, nemusili bychom si z němčiny vypůjčovati ani tvaru brevíř.
[298]3. Ohlédneme-li se po jiných jazycích slovanských, nalézáme v polštině tvar brewiarz; také Charváti říkají i píší breviar (anebo s hláskovým rozlišením brevial), a jen Slovinci, u nichž vliv německý v podobných věcech vůbec bývá veliký, říkají po německu brevír.
4. Také živé mluvě lidové sluší slovo v podobných otázkách. V Čechách v lidu samém, mluvícím způsobem domácím, neuslyšíme jinak říkati, než breviář, a stejně jest i na Moravě. Leda že v ústech lidových slovo to se změní ještě dále, a uslyšíte na př. od prosté babičky, že se kněz modlí brevijáš. Do nedávna se i vůbec psalo jen breviář. Ani Jungmannův ani Kottův slovník tvaru brevíř ještě neznají, jen breviář zná také na př. Gebauer (Mluvnice česká pro školy střední, 4. vyd., str. 3) i úřední Pravidla českého pravopisu ještě v nejnovějším vydání (1917).
Bylo by zajímavé nalézti, kdo první u nás užil tvaru brevíř. Proč ho užil, a proč nalézá tolik napodobitelů, hledati nemusíme: příčinou je snaha po něčem novém, neobvyklém. Kdo ovšem má dosud cit jazykový, tomu se tvar brevíř zdá jazykovou nestvůrou.
Naše řeč, volume 1 (1917), issue 10, pp. 296-298
Previous Karel Juda: Přídavné jméno místo podstatného
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1