Přídavné jméno místo podstatného

Karel Juda

[Articles]

(pdf)

-

V jazycích slovanských jest charakteristická snaha, aby pokud možná všecko, co jest přívlastkem, mělo formu přídavnou. V jiných jazycích může býti a bývá velmi často v tomto případě přívlastek podřadný, vyjádřený nejčastěji substantivem v některém pádě; na př. Des Sängers Fluch — pěvcova kletba.

Snaha po adjektivní formě přívlastku způsobila, že si čeština a slovanské jazyky vůbec vytvořily některé druhy jmen přídavných, jichž v jazycích jiných není a jejichž obsah významový se v jiných jazycích musí nahrazovati rozličnými tvary jména podstatného. Tato snaha, v jazyce starším velmi mocně působící, nepozbyla ani v dnešním jazyce účinnosti, třeba že novější čeština v nejednom případě ustoupila od prakse staršího jazyka, kloníc se ke způsobům v jiných jazycích ustáleným.

[295]a) Čeština a slovanské jazyky vytvořily si především zvláštní druh příd. jmen přivlastňovacích na -ův, -ova, -ovo a -in, -ina, -ino, která nahrazují genitiv přivlastňovací a jichž se v určitých mezích užívá pravidlem. Starší jazyk užíval však jmen příd. nezřídka i v takových případech, kde dnešní čeština dává přednost genitivu substantivnímu. Tak bývalo na př.: otec dietěcí, hlavy kniežěcí, štěnec lvový, ve sboru božském (= bohů), hlas trubačí nebo trubačový, neustavičnost svatebná atd.

b) V starším jazyce bývaly však i jiné druhy podřadného přívlastku vyjadřovány příhodnými jmény přídavnými. Na př. za vykoupení mnohé (= mnohých); lesní rubání (= kácení lesa), správce koňský (= koní), protivník kostelný (= kostela, církve); rána mečová (= mečem), myšlení nábožné (= na Boha), po malých dnech (= po málo dnech), vinné ožralství (= z vína), bydlo sázavské (= na Sázavě). Mnohá taková jména přídavná žijí v jazyce posud; na př.: bázeň boží (= před Bohem), pro strach židovský (= před židy), zboží prodejné (= na prodej), člověk ničemný (= k ničemu), takový moudrý člověk (= tak moudrý) a p.

Úhrnem: tlak té snahy, aby přívlastek byl adjektivem, byl velmi mocný.

Proti této snaze jazyku vrozené hřeší se zbytečně mnoho. Jako by spisovatelé náhle zpohodlněli, když mají položiti adjektivní tvar přívlastkový nebo přivlastňovací, opravdu poněkud delší, místo kratšího, ale nepřesného přívlastku podřadného. Hojně dokladů je třeba už jen v nápisech děl domácích i přeložených, starších i novějších: Dobrodružství Madrány, Smrt Odyssea, Dějiny světa (dr. Jar. Kosina má už správně Dějiny světové), Trosky chrámu, Krása ženy, Výchova dětí, Krůpěje rosy. V Moderní bibliotéce Srdcově vyšel překlad Sedm rozhovorů zvířat, ale v téže sbírce Povídky Šeherezadiny, — pod jednou střechou nejednota, kolísání. Jiná sbírka mohla býti dobře a zvučně nazvána Hovory básnické a ne Hovory básníků, už proto, že navazuje na Nerudovy Poetické besedy, nikoli Besedy poetů! V Hodoníně vystavěli si výtvarní umělci dům a nazvali jej správně tak, jak jej nazývá lid: Dům umělecký. Ale v časopisech se stále ještě píše o Domě umělců.

Rozumí se, že tím spíše v obsahu knih, jmenovitě přeložených z němčiny a francouzštiny, vládne v oboru přívlastkovém nejistota. V Zabelově Románě carevny Kateřiny II. mluví se už docela po německu takto: princezna z Anhalt-Zerbstu (anhaltsko-srbištská), princezna z Kurlandu (kuronská) a z Hessen-Darmstadtu (hessensko-darmstatská). Z překladů, jak se domnívám, přenáší se potom kolísání do knih původních. Ale velká vina padá na básníky, [296]kteří někdy pro rým, jindy pro rytmus prohazují přívlastky zcela libovolně.

Zvláště nejmladší dorost básnický hřeší proti správné adjektivní formě přívlastkové velmi často. Ve sborníčku řečeném »Z nejmladších« (Sbírka prací našich nejmladších pracovníků na poli literárním. Řídí J. Hruška. Díl II. V Písku vydaný.) čte se napořád: v šeru lesů, na mýtinách lesů, modro nebes, s výšin nebes, závoj mlh, útesy z korálů, perleť opálů, noc beze snů, ruměn červánků, bouře světa, na schody chrámů sedají…, a odíval vše v roucho pohádky, v nivách ráje, vánky večera a jitra, čítá se tam v knihách záhad, zpěv hrobu, plíseň hrobů, sen smrti, tajemství noci, v dobách štěstí, do mlhy nocí, do hlubin nocí, hra jisker šperků zářících vznětů (sic!) a j. m. Zdá se asi našim nejmladším a zdálo se už mnohým jejich otcům, že se opotřebovala krásná a věčně zvučná adjektiva odvozená: lesní, mlžný, korálový, opálový, bezesný, červánkový, světový, chrámový, pohádkový, rajský, jitřní, záhadný, hrobový, smrtelný atd. A nepováží, kolik námahy, tápání a kolik radostného překvapení objevovatelského chová v sobě každé nově tvořené jméno přídavné pro celé generace.

Správnosti nedbá se ani ještě v přístavcích typu: pí. B. J., choť doktora, profesora, učitele, dělníka atp., v Praze, kde státi má: choť doktorova, profesorova, učitelova atd. To zase zavádějí noviny v místních zprávách svých. V novinách a časopisech jen některých bývá na konci Hovorna (listárna) redakční; většina zná jen Listárnu redakce.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 10, pp. 294-296

Previous Josef Zubatý: Ten

Next Gilbert C. Křikava: Breviář či brevíř?