Nesmírný

[Short articles]

(pdf)

-

(R. M.) Příd. jméno nesmírný je dobré české slovo a žije v jazyce už od nejstarších dob. Ve větě »jeho dílo má pro moderní lékařskou vědu nesmírný význam« nelze proti němu s jazykového stanoviska nic namítat. Bylo-li v české úloze označeno za chybu, mohlo se tak stát jen z důvodů věcných, na př. proto, že bylo v tomto případě zbytečnou hyperbolou. — Příd. jméno svatováclavský píšeme s malým s, tedy »výstava svatováclavské koruny«. — Příd. jméno hodnověrný je doloženo už v starých českých památkách a žije podnes. Druhotvar věrohodný je mnohem mladší nopodobení německého výrazu glaubenswürdig, a proto dáváme přednost tvaru původnímu. Germanismu věrohodný neznal snad ještě ani Jungmann, neboť ho v svém slovníku neuvádí, ač při hesle hodnověrný poznamenává: »V slově hodnověrný základní a ustanovicí částky jsou naopak položeny; protož někteří raději kladou prostě víry hodný, hoden víry, což jako lepší schvaluje DG. 92 (t. j. Dobrovského Lehrgebäude); ale takového složení i Řekové často užívají, na př. axiologos, filosofos atd.« [124]— O slovese považovati ukázal J. Zubatý v NŘ. 9, 1925, 225 n., že jeho význam »míti zač« vznikl patrně přirozeným vývojem na půdě českého jazyka a že není třeba vyhýbati se mu. Správná vazba je ovšem považovati koho zač (nikoli čím). — Spojení došel nás dopis je stejně správné jako výraz došel nám dopis nebo dostali jsme dopis. Je to vazba s genitivem cílovým, která je i jinak v nové češtině velmi běžná (viz o tom Gebauer-Ertl, Mluvnice česká 2, 1926, 172). Pravda ovšem je, že je to spojení nezvyklé v jazyce obecném, a proto asi zdá se leckomu podivné. Naopak zase je tato nezevšednělost příčinou, že se výrazu došel nás dopis se zálibou užívá všude tam, kde se pisatel snaží vystříhati tónu příliš všedního, na př. v úředních spisech a projevech (odtud je také redakční formule »Z dopisů, které nás došly«, a pod.) atd. — Ve větě »Přišel z deště pod okap« je předložka z položena správně; není tu představa »s povrchu, shora dolů«, třebas se říká »jíti na dešť«, nýbrž spíše se tu vyjadřuje představa »z nitra« (srov. »jíti do deště«). — Výraz jíti, vyjíti někomu vstříc je správný všude tam, kde se mluví o skutečné chůzi, tedy na př. »vojevůdci vyšli vstříc zástupové lidu«. V přeneseném smyslu »hověti, vyhověti komu« je to germanismus, napodobený podle něm. entgegenkommen. V starší době mělo toto spojení v přeneseném pojetí smysl zcela opačný, neboť se říkalo na př. zlému vstříc jíti (nebo vjíti) s významem »brániti, překážeti zlému«. O tom se vykládalo v NŘ. 6, 1922, 30 n. — Příslovce vzhledem má týž význam i touž vazbu jako příslovečný výraz se zřetelem nač nebo k čemu. Je-li ho správně užito ve větě »vzhledem k rodině se choval slušně«, nelze říci bez dalšího kontextu, neboť není z ní vidět vlastní její smysl. Znamená-li tu vzhledem k rodině tolik co se zřetelem na rodinu, t. j. že se X. choval (třebas k někomu jinému) slušně se zřetelem na svou rodinu, je zcela na místě; ale není vhodný, stojí-li zde místo pouhé předložky k.

Naše řeč, volume 18 (1934), issue 4, pp. 123-124

Previous Množ. číslo u příjmení

Next Pápota