Justýnčin mistrovský kus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jan Hýbl, Justýnčin mistrovský kus. Stoletá humoreska. Vydal a úvod o českém humoru a jeho nejstarším pěstiteli napsal [270]Ferdinand Strejček. V Praze 1917. Světové knihovny č. 1286—87. Nakladatelství J. Otto [!].

Knížkou touto prof. Strejček podnikl pokus, vyrvati propasti nepaměti první humoresku našeho obrození. Jméno Jana Hýbla i osobu jeho zvěčnil Alois Jirásek ve svém románě F. L. Věk; pokud se bude čísti tato kniha, potud bude žíti také tento skromný, ale neúmorně pilný pracovník literární, znamenitý bavitel společnosti a typický návštěvník »Staré rychty«, jenž »pivečko příliš miloval a tím sebe zanedbal i zahrabal«.

Ferdinand Strejček doplnil dílo Jiráskovo a obeznámil nás nejen s osobou, nýbrž i s prací Hýblovou, a to s nejlepší belletristickou prací jeho. Pokládáme ten čin za záslužný. Dnes se vrací pozornost a láska čtenářstva větší měrou než kdy doposud k době obrozenské a k buditelům našim. Lidé malí vykonali dílo veliké, protože měli lásku, která přenáší hory. Jest to jedinou snad dobrou stránkou hrozné války nynější, že u všech národů pilněji obrací zřetel k sobě samému, k vlastní podstatě a že způsobila zvniternění, prohloubení života každého národa, horlivější pěstění svéráznosti a ryzosti jeho. Tak se vynořil ze tmy polozapomenutí Josef Kajetán Tyl a zazářil jasným leskem; tak česká kniha, česká hudba, český kroj, český obraz našly příznivců, jako nikdy dosud.

Příznivá jest tedy půda i opětnému oživení Hýblovy práce. Při ní nás nad jiné zajímá mluva. Hýbl jako redaktor, korrektor a překladatel už sám sebou byl povinen dbáti dobré češtiny, nehledě ani k tomu, že doba obrozenská především pracovala o vzkříšení a zvelebení jazyka. Ale Hýbl nepřestával na tom, aby sám dobře uměl česky, nýbrž on i »poučuje krajany své také nejednou o duchu českého jazyka a kárá nepěkné tehdejší mluvy«, takže Strejček o něm uvádí jako novinku, že byl z prvních brusičů jazyka mateřského.

»Justýnčin mistrovský kus«, první humoreska česká v nové době literatury naší, čte se i dnes ještě zcela pěkně při veškeré naivnosti své. To způsobuje hlavně vtipná, milá řeč její, kterou jasně prosvítá celá dobrácká a čtveračivá povaha spisovatelova. Řeč ta jest protkána lidovými obraty a úslovími, plyne prostě a hladce i bystře, má cosi zálibného do sebe. Žert a vtip ji účinně koření.

Vydavatel (patrně, aby se zachovala vůně doby a její ráz i ovzduší) ponechal v pravopise i v řeči všecky zvláštnosti a chyby její. Čteme tedy: nikdý, ruce nestískaly, myšlínky, přemejšlel, milý anjeli, dobré jítro, políbil ji, křtící jméno, oblíčej, rejistřík, panáčkové vrtějí hlavou, byla smířenlivé povahy, s čím by jste byl spokojen, očma, tu stojejí, hystorye, kdyby jsi jen nebyla tak tuze příjemná, slzy se jej tázaly, dálší, kdyby nás přistíhl, před [271]chvílkou, zůřivost, jejích duše zdály se v jedno stíkati, smířejí, všickni tří, obyvately a j. Bylo by však bývalo s prospěchem, podotknouti v úvodě, že se podává text nezměněný; ledakdo může pokládati některé ze zvláštností tehdejšího pravopisu za nedostatečné opravení tiskových chyb, jiný, méně vzdělaný čtenář, i za správný způsob psaní. Několik slov o písmě a jazyce Hýblově bylo by zajisté vhodně a vítaně doplnilo literární úvod, v němž nám jen nechutná slovo »rozhodně« (nejzajímavější a nejcennější jest rozhodně nejdelší práce celého podniku, překladem z němčiny rozhodně [m. najisto, naprosto] není), pak tvar zařazená, správný sice, ale méně libozvuký než rovněž správné zařaděná, a posléze pravopisně nesprávné: vzdělavací m. vzdělávací. — Co dále Strejček vybral z humoru Hýblova, jest slabé a dnes již neobstojí; mohlo proto raději býti vypuštěno.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 9, pp. 269-271

Previous Jiří V. Klíma: „Roentgenův“ a „roentgenový“

Next Slovenské pohledy