Zítra jdu do divadla

[Hovorna]

(pdf)

-

Jeden z našich čtenářů pokládá užití přítomného času v této a v podobných větách za nesprávné a soudí, poněvadž děj jest položen do budoucnosti, že sloveso má býti v čase budoucím a že tedy věta má zníti: zítra půjdu do divadla. To je námitka správná se stanoviska obyčejné logiky, nikoli však se stanoviska jazykového a psychologického. Přítomnost je vždycky jen relativní a značí vlastně jen současnost s jiným daným momentem časovým, který je v mysli mluvícího. Pravím-li »cítil jsem, jak mi vlasy vstávají«, vyjadřuji přít. časem »vstávají« děj vlastně minulý, neboť bez úvodní věty »cítil jsem« musil bych říci »vlasy mi vstávaly«; ale poněvadž se v mysli přenáším a stavím na časový bod, vyjádřený slovesem cítil jsem, jeví se mi pak druhý děj, vstávání vlasů, jako přítomný. Toto přenášení se osoby mluvící z minulosti do přítomnosti anebo z budoucnosti do přítomnosti (tehdyť uzří syna člověka, an se béře v oblaku s mocí a slávou velikou, Luk. 21, 27) je ve všech jazycích zjevem obyčejným. Zvláště snadno se přenášíme z minulosti do přítomnosti i mimo věty vedlejší, na př. při živém vypravování; je to tak zv. présens historické, přišel a »povídá«. Ale i při budoucích dějích je to možné, byť ne tak časté (jdeť o děj pouze myšlený), je-li v mysli mluvícího časový moment, o který se může opříti a se kterého si může děj budoucí živě představiti jako současný, přítomný. To bývá na př. v závětí vět podmiňovacích (čas je udán předvětím), představujeme-li si obsah závětí jako nepochybný důsledek podmínky. Na př. A tak budeš-li činiti, blažený jsi (Komen.). Učiň to a jsi ztracen. (V jiných jazycích může býti poměr obrácený, v předvětí présens vzhledem k budoucímu závětí, na př. ve franštině, kde se po si = jestliže nahrazuje vždycky futurum časem přítomným). A tak i jinde, kde v témže myšlenkovém celku je výraz označující budoucnost. Toho způsobu jsou i věty »zítra jdu do divadla«. I lid se tak často vyjadřuje; na př. zítra máme sv. Václava, za měsíc jsou žně; zytra máme piľno [158](Kašík, Nář. středobeč. 86), neš sa ty vrátíš, sem už hotový (t.), a dyž ai nigdo nepůjde, já idu (t.). V Čelakovského básni Prokop Holý praví Prokop: aneb Kamenici zjitra v moci máme, aneb zde naše moc na věky se zláme (Sebr. sp. 1, 251).

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 5, s. 157-158

Předchozí Strýčkovi čtenáři z východní Moravy

Následující Listárna