»Míti Filipa«

[Short articles]

(pdf)

-

O původu tohoto lidového rčení uvažoval Karel Čapek v Lid. novinách 26. května 1933. »…Proč má chytrý člověk Filipa a ne, dejme tomu, Felixe nebo Theobalda? Jaký původ má to rčení »míti Filipa«? Třeba byl kdysi nějaký chytrý Filip, po kterém zůstala nesmrtelná pověst mazanosti; ale v kulturních dějinách o tom mnoho nenajdeme. Byl sic apoštol Filip (1. máje) a evangelista Filip (6. června), ale o jejich vtipu se nic bližšího netraduje. Byl svatý Filippo Benizzi, vynikající kazatel a krom toho rádce Rudolfa Habsburského, takže tento panovník měl skutečně Filipa. Dále byl Filippo Neri, zakladatel oratoriánů a rádce papežů i kardinálů; je to jeden z mála svatých, o kterých se dochovalo, že byli veselé a vtipné letory. Není tedy vyloučeno, že člověk mající Filipa má právě svatého Filipa Neri.

Ale je možný i jiný výklad: že rčení »míti Filipa« je odvozeno ze slova filipika. Filipiky jsou čtyři útočné řeči Demosthenovy proti Filipovi Makedonskému; říká se tak i čtrnácti polemikám Ciceronovým proti Antoniovi. To už tak bývá, že lidé nadaní Filipem mají poměrně čilou hubu [222]a ostrý jazyk; ale naproti tomu lidový Filip neznamená nic útočného a veřejně činného; spíš je to taková soukromá čipernost a duchapřítomnost.

Další výklad: anglické »fillip« znamená šňupku, ale také podnět; »to give a fillip« je asi tolik jako animovat nebo dát popud, k čemuž je ovšem třeba mít právě Filipa.

Dále: »míti Filipa« může souviset se slovem »filuta« (z francouzského ‚filou‘); člověk Filipa mající mívá v hlavě filouterie, taškařiny — lid už si to předělá po svém na Filipa, veden svou zálibou personifikovat slovní zvuk (honit Davida, na svatého Dyndy, chrám páně svatého Bouchala, zmatený člověk je Matěj, jankovitý člověk je Janek; neznám původ rčení »poradit se s Vaňkem« atd.).

Ještě spíš si lid mohl udělat toho Filipa ze slova filosof; protože slovo filosof mu znělo příliš cize, zdůvěrnil si je slovem běžnějším, převzatým z církevního kalendáře.

A konečně původem toho rčení (nebo jedním z jeho původů) může být pouhý zvuk. Slovo »Filip« zní jaksi vrabčácky, čiperně a pohotově; nemohlo by se dobře říkat o bystrém a versatilním člověku, že má v hlavě Romualda nebo Bonifáce. »Filip« už svým zvukem vyjadřuje cosi jako čilost a vtip.

Jak vidíte, můžete si vybrat důvod, proč my Češi máme Filipa.«

K tomuto výkladu připojil A. Novák v témž listě 28. května 1933 dodatek, v němž píše:

»… Pořekadlo, které zaujalo Karla Čapka a pohnulo ho, aby podal novou, rozmarnou a učenou kapitolu z »Kritiky slov«, zaznamenávají oba naše jazykové slovníky, Jungmannův a Kottův, nevykládajíce ho však;[*] podle dokladů, jež uvádějí, zdá se býti nejen obecně známé, ale i lidově zdomácnělé. Soudil bych, že je starší než údobí protireformační, kdy k nám pronikly jméno a sláva obou svatých Filipů, o nichž nás Čapek-Vševěd poučuje, svatého Filipa Benicia, který tak smutně hledí s Karlova mostu, a svatého Filipa z Neri, z něhož svítí tak intensivně křesťanská radost, že jí neodolal ani pohan Goethe a stal se ctitelem svatého zakladatele oratoriánů. I nezbývá než mysliti na oba nejstarší ze všech křesťanských Filipů, které již církevní spisovatelé často zaměňují: na Filipa Apoštola a na Filipa t. zv. Evangelistu, jáhna to prvomučedníka Štěpána, povědomého z Nového zákona. O tomto vypravují Skutkové apoštolští příběh, který patrně souvisí s oním lidovým pořekadlem českým; přečtěte si jej v téže 8. kapitole, kde vystupuje také pověstný Šimon Kouzelník, pokřtěný rovněž tímto Filipem Evangelistou. Snad událost, o niž běží, znáte, neboť malířství ji často zobrazovalo jakožto památný výjev pokřtění prvního pohana, neprošlého židovstvím. Na cestě z Jerusalema do Gázy [223]se potkává Filip s mužem mouřenínem kleštěncem, komorníkem královny mouřenínské Kandáces, kterýž vládl všemi poklady jejími a přijel do Jerusalema, aby se modlil. Filip se na pokyn Ducha svatého přiblížil k mouřenínskému komorníkovi a slyší, že čte v Isaiáši proroku. Čte a nerozumí, jak se od něho Filip dozvídá. I žádá Filipa, aby mu vysvětlil, a ten s ochotou ho poučí i vyloží slova prorokova na Ježíše. V zápětí ho poprosí komorník mouřenínský, aby ho pokřtil, což se i stalo. Zde mouřenínský čtenář nerozuměl čtenému textu, dokud neměl Filipa u sebe; jakmile měl Filipa, hned pochopil a došel spasení. Míti Filipa znamenalo tedy v souvislosti s tímto příběhem biblickým asi tolik jako míti rozumné vnuknutí, dovtípit se správně, pochopit naráz to, co dosud bylo nesrozumitelné; v stejném smyslu říká lidové úsloví »nechal doma Filipa«. Jest to podobné pořekadlo biblického původu jako »viděti Abrahama« nebo »Saul mezi proroky«; důraz leží na souvislosti textové, a nikoliv na slovní hříčce jako ve rčení »honit Davida« atp. Z pořekadla padlo světlo i na jeho nositele: opravdu Filipem míníme bystrého dovtipu, jako Matějem dobromyslného hlupce, Káčou hádavou ženu, Dorotkou lehké děvče. A dávno nemyslíce na časného vyznavače Kristova ani na komorníka mouřenínského, řekneme: Karel Čapek má Filipa.«

---

[*] Jungmann s. v. Filip pomýšlí na zvukovou podobnost se slovem vtip, neboť praví: »Filip, žertem místo vtip, pro nějakou podobnost těch slov.«

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 6-7, pp. 221-223

Previous Lidová rčení

Next V. Sv. Knězek: Ne tak