Bůh — Buchtová

A. P.

[Short articles]

(pdf)

-

(Proti mylnému datování.) V anekdotě »Hlas lidu«, kterou St. J. (= J. Stan. Guth-Jarkovský) otiskl v týdeníku »Švanda dudák« (1925, č. 5, str. 71), vypravuje autor o své prázdninové jízdě z města P. (= Poličky) do městečka J. (= Jimramova), kde v oblíbeném svém zátiší na Českomoravské vysočině chtěl mezi známým lidem ztráviti několik klidných dní. Projížděje vesnicí X., spatří na místě mlýna, který náležel vdově po mlynáři Buchtovi, čerstvé spáleniště, i táže se vzrušeně kočího, co se to stalo za neštěstí. »Inu,« rozvážně a velmi významně odpovídá kočí, »Bůh to chtěl — a Buchtová taky…« Zde je vtipné vyhrocení anekdoty. Bude-li však někdy po stránce semasiologické doložen tento výraz citátem ze zmínky Guthovy, mohlo by dojíti k mylnému datování, jako by totiž snad onen postilion byl (asi r. 1925) původcem obratu, který se pak na Českomoravské vysočině vžil a jehož se tam užívá od té doby. Uvádím proto, že příjmení Buchtů se ve jmenovaném kraji vyskýtá dosti hojně a uvedené úsloví je tam dávno běžné. Slýchal jsem je již přede dvěma desítiletími v Písečném v tvaru »Bůh to chtěl a Buchtová (někdy také: Buchtelka) taky«; jako hříčka slovní působilo spojení jmen Bůh (vysl. Buch) — Buchtová (Buchtelka), ale nečinila se tím narážka na určitou Buchtovou. Jako staré rčení místní mi toto úsloví též označil nebožtík můj tchán, říd. uč. Ant. Košťál, který v Písečném po léta působil.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 5, p. 159

Previous J. Schwarz: Mluvnické vyučování

Next Lidová rčení