Brus a ženy

Věra Vášová

[Články]

(pdf)

-

My, ženy, absolvovaly jsme za trvání naší republiky mnoho oficiálních i neoficiálních přednášek a článků s thematy více méně šablonovitě provedenými, jejichž název byl vždycky: »Žena a —«. Tak se ani nedivíme, že nacházíme v Rozpravách Aventina stať p. dr. Eisnera s názvem Brus a žena. Musilo konečně na nás také dojít při té věci, a protože se říká o nás, že máme vůbec mnoho řečí, máme asi také v řeči nějakou praxi, a proč bychom měly mlčet zrovna, když je řeč o řeči? Zvláště byly-li jsme k slovu p. Eisnerem ne-li přímo vyzvány, tedy aspoň vyprovokovány.

Pan dr. P. Eisner napsal svůj článek v Rozpravách Aventina především ad informandum veřejnosti. Má prý v práci několik překladů do češtiny, a ať se nikdo nediví, že ženy v těch knihách budou mluvit, jak jim zobák narost’, neboli »senkrecht proti Pravidlům«.

Krásně řečeno. A co více, velmi užitečně a zajímavě pro nás ženy, i když nepřekládáme do češtiny, ani nevystupujeme v knihách jako osoby románu. Málokdo z mužů má totiž tolik co činiti s řečí, a to s živou řečí, jako my. A problém náš není ani tolik v tom, jak máme psát, ale spíše v tom, jak máme mluvit, — protože tak jako my budou mluvit naše děti, naše mládež, pozdější mužové a ženy. A naroste-li jim jednou ten zobák křivě, bude jim vždy nevolno v blízkosti jakýchkoliv rovnajících pravidel, ať mluvnických či společenských nebo slavnostně stylisačních.

Pan Eisner má pravdu, že vzdělaný Angličan, Němec, Francouz mluví jazykem spisovným. A protože vzdělaný Čech si zvykl mluviti jazykem pokleslým, přijal i intonaci hrubou a předměstskou, jak správně upozorňuje R. Weiner (v LN. 4. XI. 1932). A protože hrubě intonuje, provází také [21]svoji řeč mimovolně pohyby, jimž schází kázeň, ušlechtilost a gracie. Celkový dojem na cizince je pak dojem chování individua kulturně a společensky nižšího. V Anglii osoba mluvící slangem je ve vzdělané společnosti nemožná a nikdy není pokládána za rovnocennou, ať jsou její poměry majetkové jakékoli. Člověk nemůže jen tak bez lítosti konstatovat, že všichni vzdělaní národové mluví spisovně, jen Čech že snad dokonce musí užívati pokleslých tvarů a několika chudých metafor hantýrky, s nimiž má vystačiti na všechno. A protože na všechno s tím nevystačí, je okamžitě v nouzi, má-li se vyjádřiti o věcech složitějších. Nezvyk působí tu přímo ochromení mluvidel, zatím co se mysl honí po vhodném slově. Tak tomu bývá u řečníků (pokles řečnictví u nás), u studentů třeba pilných při zkouškách atd.

Pan Eisner přísně, s vyhrůžkami a posměchem přímo zakazuje nám mluvit správně. Příklady, které volí k znázornění té nesprávné a správné mluvy, jsou také charakteristické. Ta žena, která »nemá iluse«, která »potřebuje peníze« a o které si pan Eisner myslí »ty huso«, sotva se odváží mluviti správně, s tou je asi opravdu bledě a pan doktor si představuje její životní standard asi hodně nízko ve shodě s tak ubohou mluvou. Ale v své horlivosti o jazykovou nesprávnost zapomněl také na prostorový okruh své kompetence.

Co máme dělat my ostatní lidé, kteří žijeme daleko od zlaté Matičky s periferií Nuslí a Vršovic? Co by si počal pan Eisner s moravskou ženou, užívající správných genitivů? Co by řekl brněnským dělníkům, kopajícím příkop pro plynové potrubí a při tom hovořícím tak krásně, že se člověku zdá, že v té jílovité hlíně teče potok čisté řeči národní? Jak by se na to díval, když služebné děvče říká »ano«, jak se naučilo doma na dědině, a jeho milostpaní »jo«? Komu tady narostl zobák křivě?

U nás žen je opravdu důležitou otázkou, jak mluviti. Učíme děti, které ještě ani chodit neumějí. Žvatláme s nimi, pomáháme jim vytvářeti první zvuky řeči. Pak s nimi chodíme na procházky a odpovídáme na jejich nesčetné dotazy. Později s nimi opakujeme úkoly a ještě později snažíme se s nimi řešiti problémy, které je trápí a které často přesahují naši vlastní školskou učenost. Jaký je náš nástroj, jaký jazyk, kterým to vše činíme?

Moravská matka, ať inteligentní či lidová, nebude to činiti hantýrkou. Dialekt, nářečí, je něco jiného než obcovací řeč, [22]jakou má na mysli dr. Eisner. Dialekt má své přesné zákony a souvisí s řečí spisovnou čistotou svých vazeb a tvarů, obohacuje ji poetičností a původností svých metafor. Matky z vrstev inteligentních, ujišťuji pana Eisnera, mluví u nás se svými dětmi spisovně, i když někdy užijí tvarů dialektických, protože nemají ke spisovné češtině tak daleko jako ty ženy, jež on tak velebí pro přirozenost jejich mluvy. Každému je totiž přirozeno něco jiného.

Na té přirozenosti opravdu záleží, i když je to přirozenost výchovou nebo vývojem zušlechtěná, jinými slovy: záleží na pravdivosti naší řeči. Je pravdivé, mluví-li inteligentní člověk pepicky, tedy jako někdo, kým není? Je pravdivé, mluví-li náš student nářečím »plotny«, říká-li prachél, facha, bomzovat atd.?

Bohužel, these o nezmylitelném pudu mládeže je ještě nebezpečnější než dogma o neomylnosti papežské. Je vždycky dosti těch, kteří mládež mýlí a za nimiž ona jde, právě proto, že každý pud lze zmýliti a zavésti. Pud je něco neskonale jemného a citlivě reagujícího, není to železový beton. Jinak by si byl mohl Komenský ušetřiti svých snah o mládeže lepší vedení, vytrysklých z takové lásky k ní a k národu.

Jak tedy mluviti? Vezměme konkretní příklad: Já žiji v Brně, ale s Líšňačkami hovořím jen někdy žertem jejich nářečím (podle p. Eisnera: úchylka vědomá, záměrná — snad mi spíše sleví). Narodila jsem se v Praze, ale nikdy jsem nebydlila na Žižkově. Mimo to říkati dobrej, hezkej, voko se tady na Moravě jaksi příliš odráží. A já zde žiji již velmi dlouho. Dovedu pěkně mluvit studentskou hantýrkou, a moje děti se mi smějí, a mají pravdu — já nejsem student. Proto jsem toho nechala. Ale jak mám tady mluvit? Prostě pravdivě, jako ten, kým jsem. Mým obcovacím jazykem je jazyk spisovný, i když ne vždy dokonalý. Ti, kdo nám radí, abychom stav úpadkový přijali za normu, radí nám špatně.

Co se pak týče toho, že se v řeči přímé v dramatu i v románu nebude mluviti nikdy podle pravidel, to je věc samozřejmá. Osoby budou mluviti podle své úrovně a podle prostředí, z něhož je autor vzal. Tak je tomu ve všech literaturách světových. Ale to neznamená, že tak mluvíme a máme mluviti všichni. Každému nám zobák narostl jinak, a některým z nás Pražanů se dokonce ještě i v pozdějším věku narovnal.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 1, s. 20-22

Předchozí Jiří Haller: Spisovná čeština a jazyková kultura I.

Následující Jiří Haller: Elektrotechnický slovník