Časopis Naše řeč
en cz

Sborník prací I. sjezdu slovanských filologů v Praze 1929

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sborník prací I. sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Svazek II. Přednášky. Uspořádali Jiří Horák, Matyáš Murko, Miloš Weingart a Stanislav Petíra. Praha 1932. Nákladem výboru I. sjezdu slov. filologů v Praze. S podporou ministerstva školství a národní osvěty. Za 250 Kč.

[282]Tento obsáhlý a nákladný sborník o 1137 stranách je písemným pomníkem prvního sjezdu slovanských filologů, který se konal ve dnech 6. až 13. října r. 1929 v Praze. Vnější příležitosti k tomuto sjezdu bylo sté výročí smrti Jos. Dobrovského. Hlavní úkol sjezdu, jak poučuje stručný úvod sborníku, byl dvojí: organisace práce o velkých úkolech vědeckých, vyžadujících součinnosti většího počtu odborníků i ústavů, a úprava slovanských studií na středních a vysokých školách. Jednání sjezdu bylo rozděleno do tří sekcí, literárně historické, linguistické a pedagogicko-didaktické, a obíralo se rozmanitými závažnými problémy, které naskýtá dnešní studium slovanských jazyků. Svazek jejž máme před sebou, obsahuje 86 přednášek, které byly na sjezdu předneseny anebo které byly pro něj určeny, a vedle toho dva články o Jos. Dobrovském, od B. Jocova a F. Kidriče. Obšírný rejstřík osobní, slovní a věcný (str. 1063—1129) a francouzské obsahy přednášek (str. 855—1060) usnadňují přehled a studium sborníku. Vnější dějiny sjezdu, oficiální proslovy a projevy, soupis thesí k rozhovorům, průběh jednání, sjezdové resoluce a seznam účastníků sjezdu podá svazek další (I.). Postup ve vydávání sjezdových publikací byl z technických příčin obrácen, takže tento druhý svazek vychází dříve a první vyjde na podzim 1932. V přednáškách, které byly na sjezdu prosloveny, se probírají valnou většinou themata přesahující pole Naší řeči, ale přes to je v nich mnoho věcí, které mohou i naše čtenáře zajímat, a proto aspoň o některých z nich podáváme zprávu.

Celý sborník je rozdělen jako sjezdové jednání samo ve tři oddíly: literárně historický, linguistický a pedagogicko-didaktický. První z nich (1—433) je zahájen velmi zajímavým výkladem I. Barbulesca o českém lékaři Jakubu Čihákovi, který se r. 1825 usadil v rumunských Jassech a pomáhal tam vytvářet nový kulturní život. Jeho přičiněním byla v Jassech založena učená společnost, museum a akademie, z níž později vyrostla universita. Všechnu tuto Čihákovu práci pro rumunskou osvětu oceňuje spisovatel velmi vroucně; Čiháka nazývá »le grand et généreux Tchèque«. — K. Treimer v článku J. Zeyer a Rusko sleduje styky česko-ruské od nejstarších dob a v díle Julia Zeyera hledá, do jaké míry na něj působil ruský vliv. Zeyer, jak známo, pobýval nějaký čas v Rusku a několik jeho děl má ruské motivy (Ondřej Černyšev, Darija, Zpěv o pomstě za Igora a j.). Treimer se domnívá, že více než ruská literatura umělá působilo na Zeyera [283]ruské prostředí. — A. Florovskij zjišťuje v přehledném článku dnešní význam legendy o Čechovi, Lechovi a Rusovi (Mechovi) pro vědecké studium. Tato legenda nemůže být pro nás dnes historickým pramenem, ale její historie v jednotlivých literaturách slovanských je dokladem, jak se vyvíjelo a šířilo slovanské vědomí; byla a je symbolem, výrazem vědomí o jednotě slovanských národů. — F. Kolessa shledává lidové písně společné Lemkům karpatoruským, Slovákům, Čechům a Polákům a vykládá jejich rozšíření tím, že krajina Lemků při polsko-slovenských hranicích byla místem živých styků mezi Slováky, Poláky i Ukrajinci a v ní že se také zprostředkovávala výměna lidových textů i melodií. — Českou literární historií se obírá článek A. Pražáka Dnešní stav slovenské literární historie a její další úkoly. Vedle řešení speciálních otázek ze slovenské literární historie je potřebí ještě velké práce synthetické, která teprve bude moci ukázati místo a význam slovenské literatury. Pražák upozorňuje už předem, že tato synthese přinese bezpochyby poznání, že slovenská literatura je jen okrajová a jen součástí a doplňkem literatury české, že sama o sobě neobstojí a »musí být tradována i vtělována nadál jen v celonárodním, t. j. v českém či československém literárním dějství«. Také článek M. Szyjkowského Polská účast v českém národním obrození se obírá českou historií literární; o této otázce jedná nyní velké dílo téhož autora, jehož I. svazek vyšel nákladem Slovanského ústavu v Praze 1932. — Část literárně historická je uzavřena článkem B. Vydry o ohlasech a vlivu ruského slova o pluku Igorově v literatuře české i polské. — Jak je vidět už z těchto několika themat, byla věnována velká pozornost hlavně tomu, co slovanské národy spojuje; téhož rázu jsou i články pojednávající o stycích jiných větví slovanských, na př. Jelačićův o vztazích rusko-jihoslovanských, Pogodinův o bibliografii styků rusko-srbských, Šachmatovovův o slovanské myšlence u staroruských písmáků a j.

V části linguistické (435—737) se několik přednášek obírá jazykovým zeměpisem. Tato nová metoda linguistického badání, záležící v tom, že se zjišťuje zeměpisné rozšíření jednotlivých jazykových jevů a zakresluje na mapy isoglossami, t. j. čarami ohraničujícími území pozorovaného jevu (hlásky, tvaru, slova a pod.), je velmi plodné a osvětluje mnohé otázky jazykové mnohem dokonaleji než metody dřívější. V záp. Evropě bylo na tomto poli již vykonáno mnoho práce, také slovanské národy mají už několik děl z jazyko[284]vého zeměpisu (u nás byl učiněn aspoň začátek pracemi Frintovými a Vážného; o všem tom poučuje B. Havránek v LF. 51, 1924, 267 n. a F. Oberpfalcer v Jazykozpytu 1932, 24 n., 71 n.; před tím napsal u nás informativní výklad o jazykovém zeměpisu A. Frinta v Národop. věstníku českoslov. 14, 1921, 76 n.), ale stále ještě zbývá mnoho vykonat. Sjezd slovanských filologů se obíral hlavně těmi otázkami, které se týkají celého nebo většího území slovanského a vyžadují součinnosti mnoha pracovníků. Tak výklad A. Meilleta a L. Tesnièra ukazuje potřebu sestaviti a vydati jazykový atlas slovanský, P. Skok uvažuje o budoucím jazykovém atlasu jihoslovanském; J. Baudouin de Courtenay podává soupis jazykových jevů slovanských, které by bylo lze zkoumat metodou zeměpisnou, a P. Buzuk objasňuje způsob, jak možno z této metody těžiti i pro poznání dějin jazyka, a j. v. — Také praslovanským nářečím a vzniku jednotlivých jazyků slovanských je věnováno několik přednášek. J. Czekanowski hledá metodou kvantitativní stupeň příbuznosti jednotlivých jazyků slovanských a jejich vzájemný poměr. Při tom podává i obraz vzniku a šíření dialektických rozdílů a jejich chronologii. Svůj článek doprovází pracnými tabulkami a diagramy. Rovněž T. Lehr-Spławiński a N. Durnovo se zabývají postupem a dobou dialektického rozrůznění slovanského.

Z výkladů obírajících se jen jednotlivými jevy jazykovými nás zajímá pokus J. Kuryłowicze vyložiti vznik slovanského slovesného vidu dokonavého a nedokonavého z oposice sloves na -ną. a -ają. J. Húsek shledává vztahy a společné zájmy jazykozpytu a etnologie a radí k těsné součinnosti obou těchto disciplin. J. Chlumský opravuje Rousselotův názor o artikulaci měkkých hlásek; měkkost hlásky nezáleží v zeslabení artikulační energie, nýbrž naopak v jejím zesílení. A. Kleczkowski zjišťuje původ německých slov v staré češtině a v staré polštině a z hláskových proměn usuzuje, že hlavní cesta germanismů do polštiny vedla z nářečí bavorského přes Čechy, Moravu a Slezsko. V slovníku podlehl tomuto vlivu obor státního, školního, soudního a městského zřízení, křesťanství, stavitelství, řemesel, šatstva, kuchyně, hudebních nástrojů, tance, her a zábav, obchodu, vah a měr, peněz, hornictví, ale především terminologie rytířská a vojenská; také mnohé názvy hospodářské a ze světa přírodního byly přejaty z němčiny. — Slovanských výpůjček z turečtiny se týká přednáška T. Kowalského, ale zabývá se jen metodologickými chybami, kterých se dopouštělo jejich dosavadní [285]studium. St. Szober reviduje Bernekrovy názory o pořádku slov v slovanské větě, zvláště o místě určitého slovesa, a dokládá, že počáteční a koncové postavení slovesa ve větě není toliko výsledek zvyku, zděděného a tradicí udržovaného, nýbrž že je to jev fakultativní, mající pevné příčiny psychologické. Přesně rozlišuje psychologické a logické prvky řeči a příčinu různého postavení slovesa ve větě vidí v tom, že se v jazyce projevuje tendence, začínat větu psychologickým podmětem a psychologický přísudek klást na konec věty. — Větou a jejím pojetím se obírá také informativní článek A. M. Peškovského o vědeckých výtěžcích ruských školských učebnic v oboru obecných otázek syntaktických. Veřejné poměry ruské byly revolucí takřka obráceny na ruby a vyžádaly si radikální změnu školního systému a učebnic. Už na př. i ta okolnost, že bylo třeba skládat jazykové učebnice i pro lidi dospělé, byla jednou z příčin, které nutily k hledání nových metod a vůbec k novému chápání jazykových jevů. Protože se pak skládáním školských učebnic zabývali nejen učitelé sami, nýbrž i učenci, universitní profesoři, vedlo toto, v podstatě praktické úsilí k mnohým novým poznatkům teoretickým a často k pronikavým úpravám mluvnického systému. Peškovskij ukazuje na několika příkladech názorně, jak hluboko leckdy zasáhla změna pojetí, na př. v názorech o větě jednoduché a složené, o větné závislosti, o interpunkci atd. Není pochyby, že mnoho z těchto novot má cenu trvalou, a škoda je, že u nás jsou ruské učebnice jazykové tak málo známy. Snad by právě v nich bylo možno najít žádoucí osvěžení našich vyučovacích metod, zvláště pro jazyk mateřský. — Dvě přednášky se týkají praktické stránky jazykového badání, t. j. zachycování vypravovaných textů. Je to výklad I. Paňkevyče o významu fonografu pro linguistiku, líčící historii tohoto vynálezu, jeho přednosti i nedostatky, a B. Trnky o potřebě nové soustavy těsnopisné, založené na fonologickém principu a vyhovující všem požadavkům při zapisování slovanských textů. Trnka vytkl v své přednášce hlavní zásady takové soustavy, sám se dokonce zabývá již přes patnáct let jejím sestavováním a doufá, že v dohledné době bude moci svůj pokus předložiti veřejnosti.

V linguistické části sborníku je také několik přednášek o dnešních nářečích. Pohled do samého středu jazykového dění poskytuje přednáška A. Georgijevského o vzniku nového slovanského nářečí na Dálném východě. Na tomto roz[286]lehlém území žijí příslušníci rozličných národů slovanských (Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci, Čechové, Bulhaři, Srbové) a neslovanských a jejich vzájemné styky vedou k míšení kulturních zvyků i jazyka. Tak na př. evropští Rusové se tu přizpůsobili Číňanům i krojem, domorodí obyvatelé se naopak od Rusů naučili užívat jejich hospodářského nářadí, obdělávat zemi, stavět domy atd. V jazyce se projevuje toto míšení především tím, že zanikají hlavní rozdíly v hláskách, tvarech i v slovníce a že z jednoho jazyka pronikají tvary a slova do druhého. Výsledkem tohoto procesu bude vznik nového slovanského nářečí, jež bude na sobě mít stopy všech jazyků slovanských. Podobného rázu je také výklad A. Grigorjeva o původu ruských nářečí v krajině urálské; také jejich vznik je v těsné souvislosti s ruskou kolonisací toho území a má na sobě hojné stopy vlivu sousedních jazyků neruských. Rovněž z historie kolonisace vykládá M. Małecki vznik nářečí istrijských, v nichž shledává několik časových vrstev, shodujících se s postupným osazováním země. — A konečně je třeba zmíniti se o přednášce N. M. Karinského, zabývající se studiem nářečí s hlediska sociologického. Nová nářečí vznikají z podmínek sociálních, a to míšením. Autor zjistil, že na celém území ruského jazyka není vůbec nářečí nesmíšených a že se zpravidla mísí tři různá nářečí, z nichž jedno je městské. Při tom se pozoruje, že vznik nového nářečí nevede k rozrůznění, nýbrž naopak ke stírání rozdílů. V tom ve všem má značnou úlohu nářečí městské.

V části pedagogicko-didaktické (739—771) J. Legras podává promyšlený postup při výkladu jakéhokoli literárního textu a uvádí tři praktické příklady: výklad textu ruského, německého a francouzského. Z. Markovićová uvažuje o důležitosti studia slovanských literatur na školách všech slovanských národů a požaduje pro ně nejméně dvě hodiny týdenní ve dvou nejvyšších třídách. J. Mrázek vypočítává, kde všude je při výkladech v hodinách češtiny na učitelských ústavech možno šířit a pěstovat slovanskou myšlenku.

Už z tohoto stručného výběru, jenž arci ani zdaleka nevyčerpává celé bohatství sborníku, je vidět, jak všestranné byly vědecké zájmy, které se na prvním sjezdu slovanských filologů uplatnily, a hlavně, jak bylo sjezdové jednání podnětné. Vzájemná výměna názorů a zkušeností objasnila mnohé problémy a ukázala nové, ale vedla také k výsledkům [287]praktickým: k resolucím shrnujícím základní požadavky studia slovanských jazyků a k sestavení pracovních komisí. O tom o všem přinese zprávu první svazek sborníku a jím bude také dovršena velká práce sjezdového výboru.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 9, s. 281-287

Předchozí Josef Bečka: Klaris a šedesát věrných

Následující Jan V. Sedlák: Prohlášení

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1