Klaris a šedesát věrných

Josef Bečka

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Václav Krška: Klaris a šedesát věrných.

Tento román našeho mladého autora vyšel letos jako novinka Družstevní práce. Krška v něm líčí život šedesáti hochů na ostrově ve Středozemním moři. »Šedesát mladých životů se v něm pere se sluncem, mořem, sportem, tělem [278]a srdcem. Antický motiv spartanského života je zde zvládnut novým školním systémem: tváří v tvář přírodě, určeni zdraví, síle a kultuře, vyrůstají zde budoucí státníci, umělci a geniové v drezuře vůle a citu, v atmosféře inteligence a rozumu a v zapomnění nejdůležitější motivace života: mládí.« To praví o svém románě sám autor v Panoramě (X. ročník, číslo 2, str. 27). A pokračuje dále: »V celku snažil jsem se vysloviti z několika věcí: je to hamsunovský návrat k přírodě, dnes tolik rozvířený, filosofie srdce a rozumu a vposled motiv síly a slabosti. Otázka puberty, koedukace a sexu... zaujímá přední místo; úmyslně jsem ji podložil několika freudovskými komplexy, vkládaje pak celek, zejména v závěru, do současně-hellenského prostředí.«

Je to zvláštní román a zvláštním dojmem působí na čtenáře ani ne tak pro děj sám, ale svým zpracováním. Pevná stavba románová je rozbita v jednotlivé kapitoly a dějový proud je roztříštěn křečovitým, nervosním způsobem vyjadřování. Čteme-li tento román, nemůže nám ujíti, že všechny přednosti i vady moderních spisovatelů jsou v Krškově slohu ještě znásobeny. »Byl to měsíc opilosti a štvanice, do které třískalo moře a volaly milované hlasy pod úžehem slunce« (l. c.) — tehdy psal autor tento román, a mnoho z této opilosti přešlo i do jeho slohu.

Jak autor sám na sebe prozrazuje, tvořil své dílo pod dojmem silné umělecké emoce, která zabarvuje sloh celého románu. Již ve výběru slov je to dobře znát. Krška má zálibu v slovech silně expresivních a hromadí je k sobě: Na druhé straně pavilonu proroctví bědné hrůzy. Na druhé straně pavilonu smrt. Na druhé straně pavilonu leží na zemi vytřeštěný Sidney v konvulzivním záchvatu. Mabel je stržena ve mdlobách u kořenů pinie. Doktor Neumann zkameněl v šíleném postoji (115).

Velmi často užívá autor slov málo obvyklých, ba někdy si taková slova i tvoří. Všechna tato slova mají jednu věc společnou: zvukovou expresivnost. Většina jich obsahuje sykavky: Paolo seskřipl oči (84). Její oči se zastíraly v polichocení (99). Chlapci se zašvířili veselým smíchem (140). Zaškvíral se celou pokožkou, která zaskřipěla (328). Pobřežní rákos vyskřipuje bambusovými lupeny (163), pod obviněním štířivých slov (280). Doštířila se špinavá lucerna (314), sykavé žehnutí (176). Mlhavé šírání rána (94). Chřístnutí pěny (112). Křemelí chřestí v špluchavém odlivu (186). Expresivnosti plynných hlásek užívá Krška mnohem řidčeji. Nějaký [279]hlas tam pochruchuje (308) [spolu s expresivním ch]. Crk nového rána (315). Prolykl speklým hlasem (242).

Expresivnost hlásek je tu zvýšena tím, že je jí užito většinou u slov málo známých. Je to tedy zajímavý pokus dosáhnouti expresivnosti slohu i vnějšími prostředky, t. j. již samým zněním slov. Škoda jen, že autor volil tento prostředek příliš často a tím se mu dostalo do knihy mnoho slov neobvyklých. Také jasnost slohu tím někdy trpí.

Intensita výrazu je vůbec základní vlastností Krškova slohu. Aby jí dosáhl, užívá někdy i slov vulgárních: dlouho bloumal s odvráceným pohledem (195), chlupaté pařáty (175), bílé kalhoty plandají větrem (97) a p. Užívá ke zdůraznění výrazu též zdvojených komposit, jinak vzácných: černočerný, tichotichý. Také vid slovesný je mu prostředkem k dosažení intensity. Užívá neobvyklých slovesných tvarů, k obvyklým slovesům trvacím tvoří neobvyklá slovesa dokonavá: přiklesne na kolena (210), zazdálo se mu (172), zazmítal se úderem mdlobné vilnosti (102), zavzpouzel se naléhavým vzpurněním (307), zpýšil se (144), atd. V této své tendenci někdy zašel příliš daleko, na př.: jeho podbradek podkroužil celou kulovatinu růžové brady (124); to je už obrat zbytečně násilný.

Snaha po silné expresivnosti projevuje se u Kršky i v množství metafor, kterými protkává své vypravování. Mnohé z nich překvapují čtenáře svou výrazností a obsahovým bohatstvím. Krška však některé metafory opakuje; toho by se měl vyvarovat, protože každá zvláštní metafora dlouho utkví čtenářovi v mysli a její opakování, není-li k němu zvláštních důvodů, se instinktivně cítí jako slohový nedostatek.

Když jsem četl Krškův román, nemohl jsem se zbavit dojmu, že je tam metafor příliš mnoho. Oceňování metafor je stále věcí velmi subjektivní, ale přes to myslím, že v próze by se jimi nemělo tak hýřit, neboť pak se sloh stává mnohomluvným. Nechť čtenář sám posoudí těchto několik příkladů: Zlom víry se utřel ulomeným hrotem o věřící slova (233). Houslový svist větrného žíhání pod rytmem chodidel (178). Takto počíná i hru proměnlivého flirtu, rozmarného a vtipného, překonávajíc růženec nudy svlačcovitým úponkem vrtkavosti a skelného tajemství (82). Jediný pramen žlutého mléka prolíná skulinou záclony a ovíjí se duhovou pavučinou kolem stropu (130). Duhové vějíře motýlů se rozvírají šelestem rozdmychalého plamene (186).

Jiří Karásek ze Lvovic píše o Krškově slohu (v Panoramě, [280]X. roč., č. 2, str. 26): »Krška je kolorista, jenž umí zacházeti s barvou. Stránky jeho románu nejsou pestré, jsou barevné... Všechno v Krškovu románu žije, nic tam není zdlouhavého.« Živý, prudký spád slohu je jistě předností Krškovou, vypravování není zpomalováno zbytečně dlouhými pediodami. Naopak, souvětí je u něho roztříštěno v drobné věty, často zbavené přísudku a změněné v pouhá zvolání.

Všimněme si, jak Krška líčí na konci svého románu katastrofu, při které se ostrov propadává do mořských hlubin: Litina žárového závodiště je rozeklána a urvaná půlka se propadá! Černá, nejčernější trhlina! Rozevírající se! Rachotící! Třískající! Stromy palem se přelamují! Větve svistí vzduchem! Chlapecká těla, bílá a silná, zalitá potem a běsněním, zachytávají se cárů kořenů!... Skalinou odkrytý pavilon, padající dolů! Prolomené střechy drůbežárny! Stájí! Skleníku! Třískot! Trosky! Změť! Vytí! Zhroucení! Řev! Bouře! Jekot! Řičení! Prokletí! Vyvrácení! Smrt! Smrt! (364—5.)

Zde věty redukované na pouhá zvolání vystihují chaos a hrůzu katastrofy, překotnost jevů, jež následují za sebou ráz na ráz. Protože však je to slohový prostředek dost neobvyklý a velmi výrazný, měl si ho Krška více šetřit a neužívat ho tak často. Najdeme jej na př. na str. 133 a hned zas 139, 149, 154, 164, 174, 176, 178. Tím nabývá Krškův sloh místy zvláštní křečovitosti; děj neplyne živě, ale trhavě poskakuje, což mnohé čtenáře jistě unavuje.

Jinou zvláštností Krškova slohu je záliba v nadměrném opakování stejných slov a výrazů v sousedních větách: Harpe nevidí, Harpe neslyší, Harpe v dychtivosti špoulí kapří hubičku (189). V modré tmě vzrůstají kymácivé stíny stromů, v modré tmě hučí moře dlouhým voláním, v modré tmě se plíží Ralfův stín k bílému pavilonu (353). Na druhé straně pavilonu je ticho. Na druhé straně pavilonu proroctví bědné hrůzy. Na druhé straně pavilonu smrt. Na druhé straně pavilonu leží na zemi vytřeštěný Sidney v konvulzivním záchvatu (115).

Individuální zvláštnosti jistě nejsou na škodu slohu, naopak dávají mu osobní kouzlo, kterému se u mnohých spisovatelů obdivujeme; u Kršky jsem se však nemohl zbaviti dojmu, že tyto svoje zvláštnosti příliš zdůrazňuje. Krškův sloh je živý, místy velmi barevný, místy hutný a velmi často výrazný, ale chybí mu jedna věc: vyrovnanost. Je překořeněn [281]svými zvláštnostmi, tón Krškovy řeči je stále jakoby zadrhnut a jeho obraznost zahaluje mnohé části do mlhavosti, kterou ještě zvyšuje nejasnost trhavých výkřiků, jichž je román pln.

Ostatně to je věcí autorovou, ospravedlnit si umělecky před sebou samým všechny tyto případy, které se zdají čtenáři podivné. Před nikým se však neospravedlní z četných chyb proti správnosti jazykové, kterých se v svém románě dopustil. Uvedu jen několik příkladů (nejsou to ani zdaleka všechny): Buďte méně záhadným a více objektivním (87) [spr. záhadný a objektivní]. Nemáte opět připravený váš nezbytný naturel (87) [spr. nemáte připraven svůj nezbytný naturel]. Jako by jej (ostrova) již nebylo (142) [spr. ho]. Navzdory těm největším i nejnepatrnějším věcem a divům (199) [spr. přes největší...]. S churavícím dítětem (174) [spr. churavějícím]. Paolo a Sidney nejsou k nalezení (327) [spr. nelze jich nalézti]. Ovoce zůstalo nedotknutým (298) [spr. zůstalo nedotčeno]. Pot stéká pokožku (115) [spr. po pokožce] atd.

Chyby tohoto druhu a v takovém množství musí se nepříjemně dotknout každého, kdo miluje svou mateřštinu. A co říci tomu, že autor nezná (či nechce znát?) dobře ani český pravopis? V Krškově románu čteme: sáli (279) [spr. ssáli], vysává (329) [spr. vyssává], proč se podáváš (292) [spr. poddáváš], čím jsi se ztravoval (306) [spr. stravoval], zdělím (350) [spr. sdělím] atd. Chce-li už autor o své újmě reformovat psaní cizích slov, jako civilisace (192), anachronizmus (200), kritizovat (259), jaképak má důvody k tomu, aby psal chaozu (200), chaozem (115), dizonancí (112), progrezivní (123)? Což nezná jejich výslovnost? Z jakých důvodů píše dokonce: uztrnul (145), uztrnuly (120)? Jak je to možné, že takové chyby propustí vydavatelský podnik tak vážný, jako je Družstevní práce? Už je věru čas, aby naše veřejnost byla přísnější k těmto zjevům.

Tedy: méně touhy po duchaplnosti a více přirozenosti. Kmen Krškova slohu je dobrý, jen větve je třeba přistřihnout a prořezat.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 9, pp. 277-281

Previous Karel Erban: O dobrý sloh

Next jh. (= Jiří Haller): Sborník prací I. sjezdu slovanských filologů v Praze 1929