Z našich časopisů

kvh. (= Kvido Hodura)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii (XVIII, 3—4) dokončuje J. Janko VI. řadu svých Poznámek a příspěvků k čes. slovníku etymologickému. Slovenské slovo čvach = odrodilec (také Čvachoslovák, nadávka pro Čechoslováka) je z něm. schwach; ze schwach pochází také příjmení Švácha (z tvaru schwacher). Jméno rostliny cvalníček [247]je ze svalníček (svalnatá rostlina), a nikoliv původu německého jako cvalík (zavalitý člověk). V slově cvancor m. cancor (přívěsek, caucour) je cv m. c asi prostředkem expresivním. Slova ze základu cac- nebo čač- (čač, čac a čačka = hračka, cetka; čačák, cacák, Cacek = kdo si hraje jako malé děti; cackáti, čackati, čačkati = mazliti; cácat [sa] = houpati, kolébati [se], cácorka nebo cancorka [třasořitka nebo také děvče v bocích se houpající], krkonošské cackovat = utíkati [o dobytku]; cacorka, cacovina = cár, pápěrka, cacarda, cacarka = polévka se zelím v Podblanicku, cacarka = cumploch) jsou obecně slovanská a pocházejí ve významech mazliti a houpati z mluvy dětské. Základ cac = něco roztřepeného je podle Janka onomatopoický a nikoliv indoevropský, nýbrž evropsko-severoasijský. Onomatopoického původu je také základ cas a znamená házeti, trhati; z něho jsou slova cásati se = hašteřiti se, mor. cásat = tahati za vlasy. rozcásat šaty = roztrhati, cásati se = tančiti, casnovat sa (val. casmati se) = tahati se s čím, casnovať sa na koho = kasati se na koho, chlubiti se mu, casonit se = sápati se, zlobiti se na koho, cásavý = trhavý, casný, caska = všetečný (Podještědí) nebo nedočkavý, chtivý (Jičín), casák = všední kabát, mor. caska = sukně (na Litomyšlsku = vesta), casky = všední šaty ženské a j.

Základ canc- souvisí s cac- a má význam 1. žvýkati, tlachati (canc, cancání, caniti, candati, canda, candavý; candátovati [na Královéhradecku a Chodsku] = naprázdno se toulat, odtud candát = povaleč), 2. mazliti (něm. zinzeln, české, významem příbuzné, ač vzdálenější canca [peníz na krku zavěšený], canký = pěkný, dětské čanča = pěkná věc, čananý = pěkný a hluž. canka = krajka) a 3. třepiti se (cancary = úponky na př. okurek, cancár, cancour = hadr).

České příjmení Čvančara je buď z něm. Schwärzer (= pyšný, lichotník a j.), nebo zvýrazněné domácí Čančara (čančara = třasořitka). Příjmení Cvejn, Cejn, Cejna, Cejnar jsou z něm. Zainer (Cejna, které reprodukuje českými literami německou výslovnost, bylo vzato za akusativ a k němu utvořen nom. Cejn).

České svíb (výhonek u bramborů) je z kořene indoevr. (s)weib a souvisí s něm. schweifen = ohýbati, prudce pohybovati. Podobná slova svíd, svída = dub křemelák, jilm, dřín, svidina = periploca (bot.), svídovina = dřevo svídové, svídanka = ovoce svídové, Svidná (ves), Svidník (hora) a Svídnice (ves v Čechách), město Schewidnitz), svidý = tuhý, houževnatý jsou z ide. kořene (s)ueid s významem zúženým o pohybu plápolavém, hoření, blyštění.

Slovo svider (nebozez) souvisí podle Miklosiće a Brücknera s prasl. kořenem sverd. České i vykládá Janko analogií podle svíd na základě společné představy tuhosti a tvrdosti (dub — nebozez).

Další příklady substituce cv za jiné hlásky jsou v slovech: cvíčala [248](za kv-), cvínit = zníti (za zv), cvohniti = špatně vařiti (za kl v slově klohniti), cvora, cvorník (za sv), cvrček (stč. svrček).

Ze základu cr(k), který je původu zvukomalebného (crčení, kapání vody), jsou vytvořena česká slova crkati, crčeti, crčkem téci (o nádobě; v Podkrkonoší říkají »pot teče crkůčkem«, snad podle »potůčkem«) a souvisí s ním četná slova slovanská i baltská. Zvukomalebné cvrk (kapání tekutiny) je základem slov: cvrčky, švrčky (mor. = slzy), cvrkas (polévka, do které se něco přikapuje, přicvrkává). Jinak zobrazuje cvrk- ještě hlas ptačí i ptáka samého: cvrček (pták lesní), cvrčala (nebo crk), cvrkati, cvrčati, cvrkoliti. Praskání (knittern) napodobuje slabika svrk-: čes. srkati (stsl. svirěl’ = píšťalka, něm. schwirren), mor. citosl. švigry (zvuk vlaštovky) straka (ze svork-) a cvrček (stč. svrček). Základ sv(e)rk-, rozšířený o expresivní k skv(e)rk, je v čes. skvrčeti (prasseln).

Sloveso scvrknouti se a podst. jm. cvrček (člověk malé postavy) nesouvisí s cvrk- (cvrček, die Grille), nýbrž s něm. Zwerg (trpaslík).

Těmito výklady se končí VI. řada Jankových Poznámek, obzvláště obtížná i zajímavá tím, že autor objasňuje a vykládá hlavně slova zvukomalebná a slova původu cizího, která zejména po stránce hláskoslovné jeví značnou nepravidelnost.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 8, pp. 246-248

Previous F. S.: Z našich novin

Next Bohuslav Havránek, Jiří Haller: Oprava nesprávností