Z našich novin

F. S.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Důkladného dozoru po stránce jazykové by zasloužily románové přílohy uveřejňované našimi novinami. Je to většinou lehké překladové zboží, určené bavit a napínat čtenáře od čísla k číslu. Není řídký zjev, že čtenář odbírá nějaký odpoledník nebo večerník hlavně pro lákavý román. Redakce si toho jsou vědomy a provozují druhdy románem účinnou reklamu svým novinám. Ale měly by také pečlivěji dbáti toho, aby to byla díla aspoň poněkud hodnotná, a nade vše toho, aby byla psána slušnou češtinou. V té věci se v románových přílohách často hrozně hřeší. Budiž tu upozorněno na jeden odstrašující příklad.

Brněnské Lidové noviny, jinak dbalé jazykové čistoty i literární ceny svých příloh, uveřejňují v odpoledníku román Záhady Rudého moře od H. de Monfreida, dílo zajímavé obsahem a pozoru hodné. Ale jeho překlad je po jazykové stránce ostudný pro list tak seriosní.

Těžko je psáti o pravopisné stránce, neboť korektury bývají někdy prováděny tak nedbale, že nevíme, co přičísti sazečovi a co překladateli. Ale nejedna věc je dozajista zaviněna překladatelem. Tak se tam čte důsledně zdvihati (m. zdvíhati 14, 22, 25 a passim), nebo 7. pl. kužely (m. kuželi 50, 67, 69).[1] Také libovůle ve psaní velkých a malých písmen u cizích slov, vlastních jmen i apelativ, spadá asi na účet překladatelův. Apelativa šejk, hakim (lékař), nakuda (patron lodi lovící perly), serinj (zástupce na takové lodi) a četná jiná jsou psána brzy s malým, brzy s velkým písmenem. Dokonce i známý arak se tu objevuje v podobě Araki (205), a slovo sangar, významu adverbiálního (198), má také velké písmeno. I české apelativum správa se několikráte začíná zbytečně velkým písmenem, značí-li správu [241]úřední. Překladatel tu většinou neprávem napodobil francouzský usus. Naopak se u něho druhdy začínají malými písmeny vlastní jména; tak dankali (93), zaranig (častěji), indianů (198) a j. Je tu zkrátka chaos, patrný nejednou na téže stránce.

Táž libovůle se projevuje i ve psaní anebo zčeštěném přepisu cizích jmen, vlastních i obecných. Tu čteme zarugha (86), jinde zaruga, tu narghilé (27), jinde nargile (28). Turecký název pro ďábla se uvádí v trojí podobě: chetan (70), Šejtan (134), Cheiton (200). Na téže stránce (84) se vyskytuje v několika řádcích čtyřikrát jméno Burhan a je psáno střídavě s ou a u; jinde má podobu Burham. Na téže stránce (12) sluje táž věc jednou Moucha, dvakrát Muša. Táž osoba ses jmenuje 172 Mouti, 173 Monti, 208 a dále Muti; jiná na str. 184 Chevet, 207 Chilet, 208 Chene. To jsou jen ukázky. Jakého stupně dosahuje tato ledabylost, vysvitne ze dvou příkladů. Název onoho patrona lodi je psán nakuda nebo Nakuda (oboje passim), nadcuda (77), nacuda (passim), nadsuda (99), nacouda (108). Jedno italské město erythrejské je psáno Massauach (61, 71), Massaua (77, 78), v Massauahu (84), Massauha (94), v Massanahu (136 a dále), Massanal (140), v Massaouahu (163 a dále). Čtenář je věru na rozpacích, byl-li překladatel opravdu tak nehorázně nedbalý, či tropí-li si žerty.

V tvarosloví se dopouští překladatel četných chyb. Zde je několik ukázek z jeho skloňování a časování: 2. pl. perlí (56) vedle správného perel (57), 4. pl. perle (80 a j., někde správně perly), 4. pl. korále (64 m. korály), ‚ve směru jeho rámě‘ (65 m. ramene), 2. sg. perletě (65 a j. m. perleti), 1. pl. kancelisti (m. kancelisté 100, kde však má být 7. pád), sousedi (m. sousedé 104); přiražte (m. přirazte 36); 3. pl. závisejí (59), vidějí (! 74), klátějí (89), a naopak 3. pl. vyráží (61), nachází (113), vrací se (114); béřou (m. berou 68); inf. ujati (82), vyňati (136), přijati (197 — m. ujmouti, vyjmouti, přijmouti); vulgární jseš (83,197), řežou (53), skáčou (63) a pod., bez jakékoli příčiny; nesprávně tvořené přidusuji (35); zkrvavěla ve smyslu z(a)krvavila (161). Co se týče zájmen, nezná překladatel od zájmena 1. sg. jiného dativu než mně, v ak. užívá skoro vesměs jen tvaru mne, zato mě za gen. (‚táže se mě‘ 141); pro 3. os. o bytosti neživ. užívá ak. ho (97). Od zájmena týž tvoří 7. sg. tímže (m. týmž 74, 102). Píše to samé m. totéž (91) atd. Z tvoření adverbií je hoden po[242]zoru hypertrofický komparativ blížeji (89, 249); překladatel patrně v tvaru blíže komparativ už necítí.

Se skloněním cizích vlastních jmen si vůbec neví rady — je tu takový chaos jako v jejich pravopise. Velmi rád je ponechává neskloněna, řidčeji je ohýbá, ale nedůsledně nebo vůbec špatně. Často se na př. v tomto spise vyskytují jména francouzských osad somalských Džibuti a Tadžura (fr. Djibouti, Tadjoura). Překladatel je někdy ohýbá správně podle vzoru znamení a žena, ale často tvoří prapodivné tvary: z (do) Džibuty (21, 31, 32 a j.), v Džibutu (55 a j.), v Džibuty (1), do Tadžura (4), do Tadžuri (159), v Tadžura (85). Libovolně zachází i s rody: Džibuti je na str. 2 mask., na str. 3 neutrum, ostrov Perym (či spíše Perim) na str. 14 neutrum, jako by to bylo město (‚položené jako nesmírná žába‘). Výrazy jako ‚spojuje tureckou pevnost s Mokka‘ (21), ‚v Dahlak‘ (82), ‚u velkého Sajd Ali‘, ‚ostrovů Hanish‘ (61), ‚zbytek mužstva Zaranig (130), ‚typy Arabů Zaranig‘ (20, jinde i Zaranik nebo dokonce Zaranigs: 118, 86), ‚záliv Tadžura‘ (3); ‚s bárkou zaranig‘ (141) a jiné a jiné urážejí sluch toho, kdo má jen trochu jazykového citu, tím spíše, že lze téměř všechna ta cizí jména snadno v duchu češtiny ohýbati (překladatel tak vskutku někdy činí, ale jen jaksi namátkou) a že lze také velmi snadno tvořiti od nich adjektiva a těch užíti, kde je toho třeba (adjektivum od místního jména je v překladě velmi vzácné).

Ale aby to překladatel dokázal, musel by nejen dobře znát české ohýbání i praxi zachovávanou u cizích vlastních jmen, nýbrž musel by také znát věci, o kterých jeho autor hovoří, musel by mít po ruce vhodné lexikon a speciální mapu, aby měl o tom, co překládá, správnou představu a nemluvil nazdařbůh. Pak by se také správně vyjadřoval a nemátl by čtenáře. Čte-li kdo výrazy ‚pojedeš-li do Dahlaku‘ (85), ‚v Dahlaku‘ (155), soudí, že to je město; ale je to skupina ostrovů v Rudém moři, i není možno takto se vyjadřovati. Snad se jeden z nich jmenuje Dahlak (srov. nadpis kapitoly na str. 94); ale pak nutno říkati ‚na Dahlak‘ a ‚na Dahlaku‘. Čte-li kdo výraz ‚na břeh Yemenu‘ (84), má dojem, že jest Jemen (tak lze psáti) řeka; čte-li ‚do Yemenu‘ (160), zdá se mu, že to je město; ale Jemen sluje mořské pobřeží. Čte-li kdo slova ‚jejich dřívější rodina v Cap Gardafui‘ (78), zase soudí, že to je město, ale je to mys Guardafúi. Takové ledabylé vyjadřování jen dokazuje, že se překladatel nestará o to, co překládá.

[243]Dokladem toho jest i to, jak skloňuje jména národů zakončená na -ali. Říkáme-li místo Somali Somal nebo Somálec (pl. Somalové, Somálci, jako Bengálci), lze se toho držeti. Slovo Somal tak překladatel vskutku skloňuje (ačkoli dvakráte má i 1. sg. Somali 34, 184). Ale slovo Dankali skloňuje (vedle několika správných tvarů): 4. sg. Dankaliho (88) i Dankali (88), 6. sg. Dankalim (146), 7. sg. Dankali (231), pl. Dankaliové (75, 79), Dankaliů (53, 80), Dankaliům (80); 4. pl. Warsangalie (81), ale gen. pl. Warsangali (80). Dokonce se vyskytuje i nom. sg. Dankaly (13, 14). Je, probůh, něco tak těžkého skloňovati Dankal, Dankala? Ale v koncích s rozumem byl překladatel, když přišel v originále na tvar Danakil; i píše také Danakilové (99, 215), dokonce ‚u Danakilu‘ (205), jako by to bylo místo; nebo to slovo píše s malým písmenem (93 dankalim a o tři řádky níže danakyly). Kdyby byl nahlédl třeba jen do malého Laroussa, byl by zjistil, že je Danakil plurální forma k slovu Dankali, a nebyl by psal takové pošetilosti; v češtině musí být pl. Dankalové n. Dankálci. A leckdy měl arci také užít adjektiva dankalský (na př. 93 m. ‚dankalim, předkem‘ — dankalským předkem; 83 ‚je to Dankali velmi bledý Arab‘ — dankalský). Ale překladatel buď vůbec nemá vědomí odpovědnosti, nebo má velmi nízké mínění o svém čtenářstvu. Velmi příznačný jest pro jeho práci jeden 6. pád sg. Celá druhá kapitola románu, nadepsaná Šejk Said, jedná o tom, jak se autor pokusil pro francouzské úřady prozkoumati Šejk Said, tureckou osadu ležící mezi Mokkou a Adenem. Ale když se autor vrátil ze své výpravy se zprávami, džibutský guvernér, jenž se jich dožadoval, byl již v pensi, a jeho nástupce o ně nestál. A tu prý — píše překladatel (172) — nezajímaly už nikoho dokumenty o Šejku Saidovi. Z osady se stala osoba.[2]

Ještě horší než toto vše je syntaktická a frazeologická stránka překladu. Celkem ani nepřekvapuje, že překladatel spojuje slovesa pozbýti (60), šetřiti (63), dostihnouti (67, 74), tázati se (78), dosíci (84), použíti (86) s ak. místo s gen., že říká ‚vyčkat pro někoho‘ (199), má-li to jaké ceny‘ (71) a jiné takové zvláštnosti, že nedovede dobře užívati přechodníků (na př. usnadniv 96 m. usnadně), že užívá v doplňku určitých tvarů adj. (‚jsou hodně krutě zasloužené‘ 74), že neví, jaký má dáti pád při adjektivním doplňku (‚zadní vítr činí moře [244]krásné‘ 61; ‚moře se stalo žluté‘ 68), že nemá citu pro dějovou kvantitu čes. slovesa (příznačný doklad 234: ‚Dovolal jsem se útrpnosti pana...‘ — ale ve skutečnosti se jí autor nedovolal!) atd. Ale nejpovážlivější je, že nedovede druhdy ani větu složit. Několik ukázek: ‚... sloužilo (!) ... k odesílání zbraní do Tadžura (!), bývalému přístavu (!) habešskému a východisku...‘ (4). — ‚Naštěstí, že (!) jsme měli vítr za sebou‘ (22). — ‚Křeče periodické celého jeho těla mne (!) řekly dosti o druhu (!) pozorování, jemuž se oddával. Mořská nemoc u námořníka tak vyzkoušeného, který (?) předstíral, že (?) je dosti nepředvídaná‘ (81/82). Smysl této druhé věty má patrně být: Mořská nemoc u námořníka tak osvědčeného, za jakého se vydával, je dosti nečekaná. — ‚... při větru směřujícímu (!) k útesu, který není (!) leč na padesát metrů‘ (88). — ‚Dobytek, který je na ostrově [,] není všechen jejich, mají jej v dohledu (!) (t. j. dohlížejí naň), neboť přivádí se jim ročně z pevniny, dík (!) nízkému moři při rovnodennosti, které dovolují [kdo, co?] pochod (!) po několik hodin po korálových útesech‘ (93). — ‚Je to starý Arab, nadsuda zajisté, a jiné dva členy (!) posádky‘ (96). — ‚... dvacet milionů perel (!), které jsou uloženy v Dahlaku, nejsou bez možnosti (!) zapáliti žádosti...‘ (102). Rozuměj: dvacet milionů v perlách může zapáliti atd. — ‚... zavlažují tyto zahrady, nabírajíce vodu ze studně vědry z kůže [t. j. koženými vědry] nošené (! rozuměj: nošenými) velbloudem, který jde a odchází (?) stopou v čáře (?)‘ (105). — ‚Tento mys, kde kdysi Chodoc [t. j. patrně parník] ztroskotal (!) a jehož (!) cestující byli oloupeni...‘ (196). — ‚Porovnávám všechny důsledky této situace [,] a výhody, které může z ní těžiti [,] jsou shlédnutí (!) zblízka druh (!!) mého nákladu...‘ 197). — ‚... cestou, kterou se tváříme, že se jí chci ubírati‘ 210). — ‚... manévry policie, kterou vládl pan guvernér ku pomoci (?)‘ (242). — To snad postačí. Je přímo ohromující, jaké věty si troufá překladatel čtenářstvu předkládati k zažívání. A ohromující je, že dovede s klidem napsati věty, které vůbec nemají smyslu, výrazy, při kterých si ani sám překladatel nemůže nic rozumného představovat. Co to jsou ‚nespojité dlaždice‘ (26)? Co to je ‚pletitost trudovitých pupenců‘ (115)? Co to je ‚učiniti zásadně půlobrat a odcházeti‘ (29)? Jaký je to hlupák, ‚který nedovede užíti požadování, jež bůh mu poslal‘ (47/48)? Jak může mít výraz ‚Tudíž nechal jsem naplniti tento luk bez protestu‘ (48) smysl, že autor dovolil upéci chyceného velblouda? Nebo praví-li se o tam[245]burině (55): ‚... všude stejné monotonní hudební deklamace vydroluje na pěti strunách ze střev podivné noty‘, kdo tomu má rozumět? A takovými nesmysly se první polovice překladu jen hemží.

Již z ukázek zde citovaných jest viděti otrockou přímo závislost překladu na francouzském originálu. Nemůžeme tu vytýkat jednotlivosti; lze jen celkově říci, že není galicismu, aby se v nesčetných ukázkách v tomto překladě neobjevoval. Kterákoli stránka z jeho první polovice to může dosvědčit. Je to skutečné paskudění českého jazyka. Řeč překladu čiší cizotou,[3] oplývá nepřirozenostmi a nehoráznostmi nejhoršího druhu, a právě pro tu otrockou závislost je také leckdy zcela nesrozumitelná.

Ale překladateli nechybí jen solidní znalost mateřského jazyka. Nemáme po ruce francouzský originál díla Monfreidova ke kontrole, ale již při čtení překladu setkává se čtenář jen poněkud znalý franštiny s doklady, že není překládáno správně. Na str. 21 se vyskytuje podivná ‚pevnost Turc‘; patrně tu má býti ‚turecká tvrz‘ (fort turc).[4] Na str. 37 se vrhají na autora ‚ohromní psi bergerští‘; ale chien de berger je ‚ovčácký pes‘. Dvakráte čteme v přelkladě o vydávání not tamburinou: ‚vydroluje noty‘ (55), ‚drmolí... své smutné noty‘ (133); ale výraz la note označuje i ‚zvuk, tón‘. Na str. 82 čteme: Jestliže slunce bylo...‘, ale smysl si nutně žádá ireality ‚kdyby slunce bylo...‘; tedy je tu asi nesprávně přeloženo si s ind. imperf. Na str. 171 se mluví v překladě o ‚opakové mlze‘; pokládali jsme to za tiskovou chybu (snad m. opálové?), ale na str. 211 se opět uvádí ‚opaková noc‘; to dokazuje, že překladatel neví, co to je fr. opaque (lat. opacus), a ani ho patrně nenapadlo podívati se [246]na to do slovníku. To je zase jen několik ukázek z pozorování, jež ukazují, že překladatel nezná ani kloudně francouzsky. Kdo přeloží výraz chien de berger slovy bergerský pes, je asi takovým znalcem jazyka jako ten, kdo přeloží příslovečné Dichter Wald slovy básník Wald.

I není ovšem divu, že při takových znalostech jazyka mateřského i francouzského dopadl překlad tak uboze. S podivem arci je, že bylo v Lidových novinách připuštěno, aby taková práce vyšla tiskem. K tomu spravedlivě dodáváme, že je druhá polovice překladu, ač obsahuje také dosti hrubých poklesků, značně lepší než první; je na ní znát čísi korigující ruku, a stopy jazykových korektur se jeví i v tisku (srov. 255 ‚nejsem vzdálen více jak než jednu míli‘).

Rozepsali jsme se o tomto překladu obšírněji, poněvadž to je výstražný příklad a výrazná ilustrace k smutné kapitole: naší překladové literatuře. Překlady z klasických jazyků jsou podrobovány přísné kritice odborné i jazykové, a je to velmi prospěšné pro překladatele i pro věc. Takové kritiky se dostává jen mizivému zlomku překladů z jazyků moderních; proto v nich bují tolik plevele. Tím hůře, děje-li se tak v rozšířeném deníku.[5]

---

[1] Citují se stránky románu.

[2] Na str. 100 udělal překladatel z italské osady Erythreje Eretrii, což je město na Euboji!

[3] Jen mimochodem tu budiž upozorněno na nesprávné užívání slova druh (espèce), kde my užíváme neurčitého zájm. jakýsi nebo zvláštní stilisace, anebo kde pojem druhu vůbec nevyjadřujeme. Srov. ‚usínám v druhu závrati‘ (49 = v jakési závrati); ‚řekly dosti o druhu pozorování, jemuž se oddával‘ (82 = o tom, jakému to pozorování se oddává). Někdy se nám hodí i adj. zvláštní, na př. ‚druh duševního klidu‘ (127 = zvláštní duševní klid). Slova druh užívá překladatel velmi často, a je s podivem, že necítí cizotu toho výrazu. Srov. ‚ten tvoří (!) druh neprosakujícího košíku‘ (53); ‚vzniká jím druh nepřesného praskání‘ (65); ‚vyrobíme druh voru‘ (73); ‚otvorem uzavřeným... druhem pohyblivé rohože‘ (75); ‚nárazem větru druhu Samumu‘ (78); ‚spočívaje na druhu... divanu‘ (106); ‚jsou připoutáni druhem prodlouženého kroužku‘ (124) a m. j.

[4] Autor, mající, jak se zdá, zálibu ve velkých písmenech, napsal asi Fort Turc.

[5] Tento posudek byl psán před ukončením románu. Zatím již vyšel celý a ukázalo se, že bylo zlepšení překladu, na něž tu bylo poukázáno, bohužel jen přechodné: asi od str. 260 je jazykově stejně špatný jako první část. Ale bylo by zbytečné doklady ještě rozmnožovati. Podle titulního listu vydaného s ukončením románu přeložil Monfreidův spis J. Sheriff (J. M. Janatka), sportovní redaktor LN. S jeho překladovou češtinou se shoduje čeština jeho původních příspěvků, jež bývá druhdy chatrná, zejména v skladbě. Aby se nezdálo, že odsuzujeme paušálně, aspoň dva doklady: ‚Pokud (m. co) se týče... jezdce Bruno (m. Bruna) Sojky, jehož bugatka se při dnešní ostré dopolední zkoušce, kdy jezdec ji (m. ji jezdec) přinutil k plnému výkonu, se vylila ložiska, netřeba míti obav...‘ (Lid. nov. 3. IX., str. 5). — ‚Jak při tom bylo diváku vida (m. vidoucímu n. jenž viděl) ochotnickou práci v depotu čsl. jezdce Šťastného, který byl... a jehož statná vytrvalost (m. statnou vytrvalost)... sluší se oceniti‘ (11. IX.. příl. str. 7).

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 8, s. 240-246

Předchozí Kvido Hodura: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera

Následující kvh. (= Kvido Hodura): Z našich časopisů