Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera

Kvido Hodura

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

† Marie Gebauerová: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. Díl III. Z pozůstalosti beze změn otištěno. 1932. Nakladatelství J. Šnajdra v Kladně.[1]

III. díl Vzpomínek, který pietně vydaly sestry zesnulé Marie Gebaurové Lidmila Schieszlová a Helena Listová, vztahuje se hlavně na období před vydáním Historické mluvnice a Staročeského slovníku až do roku 1891, kdy byla u Tempského ve Vídni vydána Gebaurova Mluvnice pro střední školy a pro ústavy učitelské. Obraz boje rukopisného se tu již dále nerozvíjí, jen se vypisují nepříjemné následky boje pro rodinu Gebaurovu, zejména pro autorku Vzpomínek, učitelku Marii. Celkem však se vzpomíná dob, kdy boj [235]již utichl a dostavuje se ponenáhlu uznání a dostiučinění. Vzpomínky, bohužel, nejsou dokončeny, neboť smrt přerušila práci autorčinu právě uprostřed kapitoly o tragickém osudu Matěje Opatrného.

Spor rukopisný je sice již dávno a nadobro rozřešen, zejména přičiněním Gebaurovým, ale stále ještě čeká na svého dějepisce, který by jej osvětlil v celé jeho šířce i hloubce a který by vylíčil a ocenil správně a spravedlivě všecky hlavní osobnosti z obou táborů. V tomto díle Vzpomínek se najde hojně látky jak pro poznání hlavního hrdiny Jana Gebaura, tak i mnoho cenných podrobností o účasti osob vedlejších, Alberta, Opatrného, Marie Červinkové-Riegrové, Heyduka i j.

Gebauer, který v prvních dvou dílech vystupuje jako jeden z hlavních vůdců tuhého boje proti pravosti RKZ., jeví se nám v III. díle jako vítěz. Přesvědčení o nepravosti RKZ. proniká čím dál tím víc, z věřících se stávají nevěřící nebo aspoň vlažní pochybovači. Ale jako byl Gebauer v boji pevný sice, ale bez bojovné pózy (»nevyšel loupit a vraždit, nýbrž všude prosebným voláním nabízel pokoj« [str. 271, jak píše Albertovi, srovnávaje se se Stanleyem), tak ani jeho vítězné gesto není nijak dramatické. Gebauer vítěz nejásá. Ba naopak: trpkost z ran zasazených zůstává v něm až do konce jeho života. Když ho Adolf Heyduk v Akademii odprošoval za báseň o líté, krvelačné sani, pravil Gebauer, že všechno přikryl pláštěm zapomnění (str. 80), ale ve skutečnosti nikdy nezapomněl. Albín Bráf ho kdysi ujišťoval, že si ho Rieger váží a vysoko jej cení, a Gebauer si k tomu v zápisníku připomíná, jak ho ještě před rokem Rieger nazval ve valné hromadě Svatoboru surovcem za to, že důkladně vyvrátil Jirečkovy paleomoravismy (str. 74). Také my, pozdější žáci Gebaurovi, kteří ho známe z posledních desíti let jeho života, viděli jsme u něho více trpkosti z utrpěných ran než sebevědomí z vítězství tehdy přece již dokonalého. Tím větší zásluhou Gebaurovou bylo, že přes svou nebojovnou povahu vedl boj rukopisný tak pevně a neústupně a při tom s takovým důstojným klidem, který se příkře odrážel od sprostého často pokřiku mnohých jeho odpůrců.

Přes to přese vše by, myslím, dnešní objektivní kritika mnohem mírněji a shovívavěji posuzovala i některé Gebaurovy odpůrce. Uvažme jen, jak dlouho Gebauer sám přemýšlel, než dospěl k své nové vědecké pravdě o RKZ. Sledovat jeho důvody nebylo tak lehké přes jejich skvěle jasné [236]a průzračné podání. Přivrženci skoro šmahem zakládali své přesvědčení ne na důvodech a vůbec ne na vědění, nýbrž na autoritě Jirečkově, Tomkově a nedávno zemřelého Palackého. Čím byl proti nim Gebauer roku 1886? Jak bystře pochopil situaci Albert, když pobádal Gebaura, aby si pospíšil vydati Historickou mluvnici a Staročeský slovník, dokládaje, že se tím nejlépe umlčí Gebaurovi odpůrci! Píše Gebaurovi 21. června 1889 (str. 26): »... práce tak objemné a hluboké účinkují mnohem jinak než polemiky. Polemiky jsou pochoutkou pro Němce; pro lid je fundamentální dílo argumentem rozhodujícím. „Ten člověk, který sepsal ten slovník a tu gramatiku, ten té věci musí rozumět lépe než ti ostatní“...«. Tři silné svazky Gebaurovy Historické mluvnice a Staročeský slovník, to jsou i dnes nejsilnější Gebaurovy argumenty, a to nejen pro širší veřejnost, nýbrž i pro mnohé vzdělance, ba i pro odborníky.

Jak naivně se na vědecký spor dívala vzdělaná veřejnost současná, toho pěkný doklad uvádí M. Gebaurová na str. 13. Marie Červinková-Riegrová žádá prof. Kalouska, aby jí poradil, co by si měla přečíst, aby přesvědčila Alberta o pravosti RKZ.! K tomu ke všemu ještě uvažme, jak málo působil Gebauer svým příliš věcným slohem! Gebauer nikdy neoslňoval. Styděl se užívati prostředků jiných než přísně vědeckých, a ty bývají málo populární. Gebaurovu velikost neuznávali mnozí filologové ani v dobách pozdějších, poněvadž mu chybělo řečnické a divadelní gesto. Gebauer však, abychom o něm užili známého Masarykova výroku „nezdát se, ale být!“, velikým se nezdál, ale vskutku byl.

O tom, co Gebauer zkusil pro své přesvědčení o RKZ., pojednaly už Vzpomínky v prvních dvou dílech. Zde ještě najdeme výklad o obtížích, jaké se činily Marii Gebaurové při hledání místa učitelského v Praze. Jinak má tento svazek náladu mnohem jasnější. Gebauer nalezl Alberta, který mu nabídl štědrou podporu na vydání Historické mluvnice. To je událost známá z Předmluvy k I. dílu Histor. mluvnice, kde Gebauer vděčně vyznává, jak mu Albert pomohl. Starosti o rodinu byly ovšem rukopisnými boji hodně zvýšeny, ale poněvadž četná rodina byla po všech stránkách ideálně vzorná, byly celkem normální. I tu osvědčil se dobrým přítelem ředitel Šťastný, který Gebaurovi pomáhal v jeho úřední kariéře a který se nyní znovu uplatnil při obstarávání místa pro Marii Gebaurovou. Dobrým přítelem Gebaurovým byl [237]jistě i Masaryk, ale jeho přátelství mělo asi spíše jen význam ideální, protože následovat Masaryka znamenalo brát na sebe kus jeho jha. Prakticky, třebas nepřímo, osvědčilo se Masarykovo přátelství asi tím, že podle vší pravděpodobnosti měl velký vliv na to, že si Albert tolik oblíbil Gebaura. Také přátelé mlázovičtí, s nimiž se Gebauer stýkal na letním bytě v Mlázovicích, zemští inspektoři Tille a Pavlíček, univ. prof. Raýman, prof. Patočka, jakož i kruh mladších kolegů universitních (Goll, Jarník, Hostinský, Zubatý) a všechen mladý svět vědecký, který vzhlížel ke Gebaurovi s neomezenou úctou a obdivem, — ti všichni s dostatek nahrazovali Gebaurovi neuznání průměrné veřejnosti. Nebyl nešťasten, kdo měl tolik a takových přátel, kteří mu přinášeli nejen pochopení, ale i pomoc, bylo-li třeba. Ostatně i uznání se dostavovalo stále jistěji a všeobecněji. Zevním dokladem toho je především Gebaurovo povolání mezi první členy České akademie věd a umění v dubnu 1890, tedy čtyři léta po vypuknutí sporu.

Jak se Gebauer sám díval na spor o RKZ. v této době, je vidět z dopisu, jejž poslal 17. srpna 1887 své dceři Marii z Mlázovic do Podmokel: »Ještě o jedné nemilé věci musím Ti psaním se zmíniti — povím to hned: o rukopise Králodvorském atd. Po něm Ti ovšem pranic není, ale vím, že proto také ledacos snášeti musíš. Snášej to trpělivě, lépe řečeno: nedbej na to pranic! Buď přesvědčena, že pravda jest na straně mé a že za málo let bude to uznáno všeobecně; ...pravda brzy zvítězí, a jestliže nyní některý mudrc Tebe urazí pro mé vystoupení proti rukopisům, budeš se mu moci brzo za to vysmáti« (str. 39).

Tento dopis podává i jinak pěkné doklady o Gebaurově povaze. Ti, kteří znali Gebaura jen jako střízlivého, ba suchého učence, budou mile dojati při čtení místa, kde otec děkuje dceři za její krásný prospěch ve škole (str. 38) a omlouvá se jí (str. 39), že jí nemůže opatřit život bezstarostný. — Na jiném místě otiskuje Marie Gebaurová list Gebaurův Albertovi, který rovněž zajímavě osvětluje názor Gebaurův na spor. Gebauer vykládá, jak mírnil »efekt insultů« tím, že čítal Stanleyovo dílo »Durch den dunklen Weltteil«! Zpozoroval prý mnoho podobného v expedici Stanleyově s bojem o RKZ. »Obojí dali jsme se na to, abychom prospěli vědecké pravdě; družina Stanleyova nevyšla loupit a vraždit, nýbrž všude prosebným voláním nabízela „pokoj!“ a přece byla stále napadána — tout comme chez nous; také [238]svého Kvíčalu tam měla, totiž krále Čumbiri, který se Stanleyem přátelství a pobratimství uzavřel a hned potom přepadnouti a zezadu na něj stříleti dal.« Po více než tříletém hrozném utrpení se výprava dostala k svému cíli. ...„jeden z družiny se zbláznil a Stanley sám, jeden z největších heroů naší doby, tak učiněn plachý, že se skoro bál setkání s Evropany a skoro uvěřiti nemohl, že by nekonečnému utrpení přec již konec měl býti!“ (str. 27).

Třetí díl Vzpomínek přináší cenné doklady k poznání často přetřásaného poměru Gebaura k firmě Tempského. Tempský, jak známo, uvolil se vydati Historickou mluvnici s podmínkou, že Gebauer napíše učebnici pro střední školy. Nabídnutí Tempského přijal Gebauer na radu svého starého přítele ředitele Šťastného. Honorář za Histor. mluvnici nedostal žádný. Jen za učebnici dostal 8 zl. za tištěný arch za 1000 výtisků (str. 43). Na předběžné práce udělilo mu ministerstvo v r. 1888 a 1889 po 600 zl. (str. 24).

Tempský byl Němec a toho použila česká veřejnost k výtkám nevlastenectví. Marie Gebaurová právem vypočítává české učebnice, které vyšly u Tempského a jejichž autory nikdo z nevlastenectví nekáral. Byly to Močnikovy početnice, Jirečkova anthologie, Palackého Dějiny, spisy Šafaříkovy, Tomkovy Dějiny, práce Boh. Riegra a j. v. (str. 46).

Z vedlejších osob s rukopisným sporem přímo neb nepřímo souvisících dovídáme se nejvíce o Eduardu Albertovi a Matěji Opatrném. Styk mezi Albertem a Gebaurem zprostředkoval Jaroslav Goll, který studoval o několik tříd níže než Albert na gymnasiu královéhradeckém a náležel do debatního kroužku seskupeného kolem Alberta. Styky mezi Albertem a Gebaurem se stále prohlubovaly, až vzrostly v přátelství, jehož známým plodem byla mecenášská podpora Albertova při vydávání Historické mluvnice. Alberta nejdéle udržovala ve víře v RKZ. myšlenka, že není spisovatele, který by byl dovedl básně RKZ. napsati. Tato myšlenka, kterou také Rieger proti odpůrcům uváděl, udržuje se houževnatě podnes, ač už dávno vyšly průkazné studie Máchalovy a Hanušovy. Albert změnil svůj názor a píše o tom Gebaurovi: „... nyní musíme připustit, že době okolo roku 1817 jsme posud nerozuměli“ (str. 12). Albert působil také na Riegra ve prospěch Gebaurův, a třebas ho nepřemluvil úplně, přece jistě opravil a zlepšil znamenitě názor Riegrův na Gebaura, jak bylo viděti už v líčení Marie Gebaurové v II. díle Vzpomínek. Bráf vykládal Gebaurovi v Akademii, [239]že si ho Rieger velmi vážil už před rozmluvou s Albertem, a Gebauer si v zápisníku poznamenává, že o té rozmluvě nic neví (str. 47). Marie Gebaurová líčí však na str. 13 tuto rozmluvu podle deníku Marie Červinkové-Riegrové: »Koncem března 1889, když byl Rieger ve Vídni, Albert ho několikrát večer navštívil... Profesor Albert přinesl s sebou rukopis Královédvorský, ale vedle toho i tatínkovo „Poučení“ a — „strašně temperamentně dokazoval nepravost“.«

Závěr knihy je velmi smutný. Je to nedokončená kapitola o nadějném žáku Gebaurově, jehož slibnou činnost předčasně přerušila smrt, o Matěji Opatrném. Opatrný, jehož pochybnosti o pravosti rukopisů se po vystoupení Gebaurově proměnily v pevné přesvědčení o jejich padělanosti, vystoupil se svými důvody ihned na veřejnost už jako suplent gymnasia v Hradci Králové. Opatrný prožil po tomto smělém činu na malém městě to, co Gebauer prožíval v Praze. Jeho osud však byl mnohem smutnější, neboť neměl v dobách zlých útočiště v rodině jako Gebauer a také v hradecké veřejnosti i mezi kolegy v gymnasijním sboru byl úplně osamocen. Jedni jím opovrhovali, druzí se báli k němu hlásit, aby jich nestihl osud podobný. Jedinou útěchou byly mu listy, které psal Gebaurovi a které od Gebaura dostával (Gebaurův list se, bohužel, žádný nezachoval, alespoň není znám). Jak velice si přál, aby se mohl dostati do Prahy! Ale ta právě byla mu pro jeho vystoupení v rukopisném boji nadobro uzavřena. Slabé jeho zdraví nesneslo ústrků dlouho. Nemoc plicní, která brzy propukla, horšila se, jak píše M. Gebaurová, tím, že se ostýchal žádat úřady sobě nepřátelské za dovolenou, a učinila po pětiletém marném odporu dne 19. září 1891 konec jeho životu. (Marie Gebaurová píše 21. září, ale v Lfil. 1891 i v Ottově Naučném slovníku je datum 19. září.) Je velkou zásluhou Marie Gebaurové, že touto kapitolou obnovila vzpomínku na nešťastného učence, o němž, co víme, není nikde zprávy nad tuto podrobnější.

Vydavatelky tohoto dílu Vzpomínek L. Schiezslová a H. Listová vydaly celý rukopis M. Gebaurové, který nalezly v pozůstalosti. Jistě však jsou v pozůstalosti Gebaurově hojné listy, na př. Jagićovy, o nichž se M. Gebaurová zmiňuje již v 1. svazku Vzpomínek. Také Gebaurův zápisník není jistě vyčerpán citáty otištěnými v III. díle Vzpomínek. Bylo by věru škoda, kdyby tento materiál nebyl uveřejněn a nestal se tak přístupným širší veřejnosti. Podle všeho, co bylo [240]otištěno ve Vzpomínkách, je to jistě materiál nadmíru cenný a zajímavý.

Marie Gebaurová nadepsala své vzpomínky »rodinné«, ale význam jejich je větší než toliko rodinný! Podávají obraz důležité epochy dějinné snad poněkud jednostranně a leckde s osobním neb rodinným zaujetím, ale toto zaujetí nikdy nepřestupuje hranic vkusu a jest nejen pochopitelné, nýbrž i sympatické u spisovatelky, která vzpomíná na vynikajícího učence a vzácného člověka — jako dcera na svého otce.

---

[1] Zpráva o I. a II. díle (1. svazku) byla uveřejněna v Naší řeči 12, 1928, 89n.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 8, s. 234-240

Předchozí Dr. Vojtěch Martínek: O dobrý sloh

Následující F. S.: Z našich novin