O lesních typech v teorii i v praxi

Jiří Haller

[Reviews and reports]

(pdf)

-

G. H. Guth, O lesních typech v teorii i v praxi. Zvláštní otisk z časopisu Lesnická práce X, 1931.

Lesnictví je jeden z oborů, které si musí svou odbornou [119]mluvu vědeckou tvořit od základu. Až do vzniku československého státu byla vědecká literatura v Čechách i na Moravě psána většinou po německu a stopy toho stavu měla na sobě také běžná mluva našich lesníků. Dnes rozvíjí zvláště Čs. matice lesnická v Písku veliké úsilí, aby vytvořila přesné a při tom opravdu české názvosloví lesnické. Největší její dílo, německo-český Lesnický slovník, vychází po sešitech a už na jeho prvních částech je vidět, že redakční výbor věnuje sestavování a kontrole hesel největší péči. Podrobnou zprávu o tomto slovníku přinese Naše řeč později, až bude ukončen. Jeho redaktor, inž. dr. G. Guth, je autorem rozpravy, která je předmětem tohoto referátu. Třebas je to jen menší práce, může aspoň zhruba ukázat, jak se snahy lesnických theoretiků o vytříbený jazyk projevují v praxi.

Obsahem Guthovy práce je otázka klasifikace lesů. Guth vychází ze zkušenosti, že přirozený ráz lesa je výsledkem několika činitelů, především porostu, půdy a vegetace půdní, a z těchto znaků chce v podobě typů sestaviti celkovou klasifikaci lesů. Pohnutkou mu byla Cajanderova theorie lesních typů, založená na poměrech finských. Jak vážně Guth svůj problém pojal, je vidět z toho, že se sám vydal do Finska, aby shlédl finské lesy na vlastní oči a aby dokonale porozuměl všemu tomu, co mu při theoretickém studiu zůstalo nejasné. Stejná opravdovost se jeví i ve snaze vyjadřovat se odborně, věcně a stručně, bez formálních příkras. A tak celkový dojem z Guthovy rozpravy je rozvážná střízlivost, ale při tom plná zaujetí pro věc samu.

Arci ani Guth nebyl prost obtíží, které plynou z nehotovosti a nepropracovanosti odborné mluvy lesnické, a tak lze na mnoha místech stopovati úsilí o výraz pro představy česky dosud nepojmenované. Jedna z největších svízelí byla patrně nutnost, vyjadřovati českými termíny německá slova složená. Guth moudře nežádá na českém jazyce nemožnosti a přestává na spojení jména s přívlastkem, na př. lesní a porostní typy (= typy lesa a porostu), bohatství dřevní a rostlinné, stromový porost, poměry stanovištní (= poměry, ráz stanovišť lesních), způsoby výběrné, původní stav pralesový, hospodářství ožehové (Brandwirtschaft), mokřiny smrkové, sosnové, listnáčové, květena půdní, složení floristické, mýtný porost, pěstební směr, lesní tvorba a pod. Jen výjimkou se rozhoduje pro výraz složený, na př. s hlediska lesopěstebného (14). Mnohé odborné názvy se doporučují svou stručností a zřetelností, na př. mýtnost stromového porostu (7; [120]t. j. stav, kdy lze jej mýtit), smrky hluboko zavětvené (3), hmotnost stromu (4), zápoj stromového porostu (7, t. j. spojení), zápoj korun (11), kalamitní holoseče (11), smýcení porostu (11) a j. Cizích názvů se jako termínů odborných užívá s mírou (bonitování stanovišť, humus, vegetační poměry a pod.), jen tu a tam se čtenáři sama sebou nabízí rovnocenná náhrada česká, na př. u výrazu »stagnující voda« (9), čes. stojatá; »extrémně špatné třídy« (9, t. j. první a poslední třída, jedna špatná pro nedostatek vody, druhá pro její nadbytek, tedy krajně špatné třídy).

Sloh Guthův se vyznačuje velkou zálibou ve vazbách neslovesných, zvláště při statických popisech. Čteme tu na př.: Je to extrémní typ špatný a suchý, severský. Obyčejně na hřbetech a vrcholech pahorků (3). — Též četné mechy a lišejníky, ale už málo významné. Půda vždy písčitá, velmi silně. Typ velice častý a velice »typický« (3). — Lišejníky jsou bezvýznamné. Mechy ještě hojné. Na půdách hlinitějších a vlhčích, zvláště v údolích, a rovná se (typ OMT) asi našemu smrku III. bonity (5), atd. V odstavcích, psaných slohem plynulým, dynamičtějším, působí některé vazby neslovesné rušivě, neboť zarážejí přirozený tok výkladu, na př.: Teprve po shlédnutí většího počtu lesů a při současném poučení od domácích odborníků-specialistů vystoupí nám onen pojem zřetelněji před oči (1; = teprve když shlédneme... a jsme zároveň poučeni...). — Prakticky mohl by býti dále závadou, poněvadž komplikací, veliký počet všech typů (13; snaze o stručnost tu byla obětována zřetelnost výrazu; vložená neslovesná věta příčinná by měla být rozvedena ve větu s přísudkem slovesným). Bez příčiny se leckdy dává přednost doplňkové vazbě s příd. jménem na -telný před příslušným slovesem, na př.: jejich stanovení (typů) jest proveditelné (11, m. lze je stanoviti, určiti). Obecně arci nelze namítati nic, rozhoduje-li se autor ze snahy o věcnou stručnost pro časté vazby neslovesné. Ale nesmí tuto snahu přepínat, chce-li se vyhnouti nebezpečí únavné jednotvárnosti, vyplývající ze stereotypního opakování téhož stylistického prostředku. Guth místy vyvažuje tuto svou jednostrannost výrazovou střídáním odborně věcného nebo abstraktního tónu s tónem živým, lidovým, na př.: právě pro přirozený les severský se Baurova metoda tak strašně nehodí (5); vedlo by (to) k tomu, že bychom ne už pro stromy, ale pro býlí neviděli les (2), a pod.

Také vazba doplňkového instrumentálu bývá u Gutha [121]nad spisovnou míru, zvláště při přídavných jménech v doplňku, na př.: hlavním jest celkový ráz (3, m. hlavní); to není ničím nepřirozeným (9, m. nic nepřirozeného). Spojky aniž by se užívá místo aniž anebo místo souřadné věty záporné, na př.: může některá charakteristická rostlina i scházeti, aniž by se typ proto změnil (13, m. aniž se typ změní, a přece se typ nezmění); což není v pěstování lesa mnoho subjektivního, aniž by to bylo chybou? (14, m. a přece to není chyba).

Označování jednotlivých typů lesních Cladina-typ, Calluna-typ, Empetrum-Myrtillus typ a pod. je příliš závislé na způsobu německém; česky by se řeklo typ Cladina, typ Empetrum-Myrtillus a pod. Německému vlivu se mohl autor vyhnouti i jindy, na př. v užívání slova ohled (jejich vegetace se liší od prvnějších jen v takových ohledech, které jest považovati za přechodné 7, m. liší se od oněch jen těmi stránkami, znaky a pod.; prozkoumání středoevropských lesních typů v ohledu pedologickém 13, m. po stránce pedologické) a příslovce následovně (8, m. takto).

Je vidět, že odchylky od spisovné normy má Guth společné s dnešním rozviklaným usem jazykovým. Téhož rázu jsou i jeho řídké chyby tvaroslovné, na př.: ku Cajanderově popisu (4, m. ke -ovu popisu), svojí naukou (5, m. svou), nahražen (2, 6, m. nahrazen), mechy schází (3, m. scházejí). Rovněž v pravopise shledáváme některé vady mnohokrát už vytýkané: tamnější lesy (1, m. tamější; na str. 8 je toto slovo napsáno správně), neuvědomněle (2, m. neuvědoměle), řidčeji (7, m. řidčeji), ku studování typů (2), ku své pracnosti (13) a j., m. k studování, k své pracnosti.

Leccos tedy v Guthově vyjadřování potřebuje opravy. Ale jsou to vesměs věci, které se při dobré vůli dají zlepšiti velmi snadno. Bude třeba, aby naši lesničtí spisovatelé hleděli nejen k čistě odborné terminologii, ale aby si všímali také české frazeologie a skladby. Teprve v dokonalém spojování slov, vazeb a vět se plně uplatní dokonalost jejich odborného slovníku.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 4, pp. 118-121

Previous Karel Říha: Učebnice obchodní nauky a korespondence

Next Fr. S. Jrš. (= František S. Jaroš): Návštěvou u novin