Tréma

Pavel Trost

[Articles]

(pdf)

-

Starší slovníky až do Kotta toho slova tuším nemají. Kott uvádí: trema n., řec, »třesení, die Furcht, das Trema«. (Příklad: Ten má trema!) Totéž u Herzra-Pracha, Č.-něm. slov.: trema, řec., »Trema, Furcht; Rampenfieber«. Ale za prvé: v němčině žádné »Trema« nežilo a nežije (vyjímajíc němčinu pražskou, která je bohatá na české živly, zvláště argotické). Za druhé: Kottova jistota, že jde o slovo řecké, zakládá se na prostém omylu. Slovo tréma se podobá jisté kategorii neutrálních substantiv řeckých, hojně tvořených od sloves. Tím se Kott dal svésti, že vedle známého mu slovesa tremó »třesu se« předpokládal beze všeho i deverbativum trema »třesení«. Avšak ve skutečnosti toho řeckého substantiva, odvozeného od tremó a znamenajícího »třesení«, není. (Je v řečtině substantivum trema, to je však odvozeno od titraó »provrtávám« a má význam »otvor, díra«. Toto trema později přibralo význam »tečka«, a odtud je franc. tréma »rozlučník«, známé pravopisné znaménko.) Je-li tedy řecké substantivum trema »třesení«, jež by bylo bývalo přejato beze změny do češtiny, pouhým omylem, není proč hledati etymologii českého tréma v řečtině. Blíže než ř. tremó (nebo treó) je lat. tremere s týmž významem a příbuzná slova románská, jako franc. trembler, it. tremore, tremito »chvění, hrůza«, tremolo »třesavý, chvějící«, atd. V jednom z těchto slov má zajisté původ č. tréma. Je otázka, v kterém, a jak se to cizí slovo dostalo do češtiny a jak se jeho český tvar má vykládati.

Myslím, že č. tréma vzniklo v argotu divadelním z it. tremolo. Tremolo, jak známo, je především obecným hudebním termínem pro vadu pěveckého výkonu, s níž se setkáváme velmi často; vada ta záleží v přílišném chvění, vlnění tónu, při němž se výška tónu kolísá. Tremolování bývá hojně působeno vzrušením, nervosou, tedy tím, čemu se německy říká »Lampenfieber« a česky tréma. Mám tedy za to, že míti trému původně znamenalo »tremolovati ze strachu před vystoupením«, pak vůbec u zpěváka nebo u herce »míti strach před vystoupením, býti nervosní«. Ale jak to, že se říkalo [112]ve smyslu »tremolovati« míti tremolo, míti trému? Vězí v tom asi zlomyslný vtip: mluví se o tremolování zpěvákově, jako by zpěvák měl tremolo v svém partu, v svých notách předepsáno. Starší skladby vokální tremolo často předpisují; dříve bývalo tremolo kultivováno jako virtuosní kousek.

Jak vznikl z tremolo tvar tréma? Jednak je krácení slov odnětím slabiky (posledních slabik) oblíbeným prostředkem všech současných argotů. (V češtině se zmenšením počtu slabik chodívá ruku v ruce dloužení kmenové samohlásky: vyslovuje se myslím častěji tréma než trema.) Jinak je možná mysliti na zkratku trem, vyskytující se v notách. Jak však vyložiti koncové -a? Dnes, pokud vím, je tréma veskrz rodu ženského, říká se jenom míti trému. Je střední rod u Kotta snad jenom důsledkem domněnky o řeckém původě? Jestliže se skutečně říkalo míti tréma, je -a snad znakem akusativním. Či běží o it. (voce) tremola?

Domněnka, kterou jsem podal, je ve shodě se skutečností, že tréma je slovo velkoměstského argotu, vzniklé bezpochyby v Praze. Neproniklo v slovník »malého člověka«; malý člověk sotva zná duševní stav, o němž zde mluvíme. Ale zakotvilo v řeči studentské; u studentů takového slova bylo stejně třeba jako u divadla. Slovo tréma má snad i dnes v sobě cosi »bohémského«.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 4, pp. 111-112

Previous Arnošt Kraus: Generálmajor

Next Karel Říha: Učebnice obchodní nauky a korespondence