Skloňování místních jmen

Antonín Opravil

[Articles]

(pdf)

-

V X. ročníku »Vltavských proudů« byl na str. 5 otištěn stesk prof. Bedřicha Votýpky na to, že zpravodaj jistého listu ve zprávě o manévrech na Sedlčansku a Humpolecku místní jména neskloňoval. Stěžuje si tam v článku nadepsaném »Nová řeč« takto:

»A tak dnešní „Češi“ píší: v osadě Dublovice, na výšině Holý vrch, a hnedle najdeme psáno: do města Benešov, v hlavním městě Praha, jako to čteme už u cizích vlastních jmen. Arci u těch nejmodernějších. Jak to vysvětliti? Myslím jen naprostou tupostí a nevážností k našemu jazyku na straně jedné a zbabělou úzkostlivostí na straně druhé, jež píše »ve vesnici Skřivánek« jediné proto, že by snad některý cizinec, který se učí česky, nepoznal, jak se osada ta jmenuje, kdyby napsal správně: ve vesnici Skřivánku, u města Benešova. Ale v žádném národě se neponižují do tak odporné zbabělosti.«

I kdyby bylo toto rozhořčení snad poněkud příkré, spravedlivé najisto je, neboť jak nedat najevo nevoli, jde-li o nové kažení jazyka? Ať vznikl káraný nešvar kdekoliv, nutno jej co nejrázněji odmítnout, protože se příčí duchu naší řeči.

Co asi může někoho sváděti k tomu, aby užíval neskloňovaných tvarů místních jmen po předložkách přes to, že si již prostý jazykový cit žádá tvarů skloňovaných? O stručnost ani o usnadnění práce pisatelům a čtenářům přece jít nemůže. Námitka, že místní jména na mapách, z nichž bývají přejímána, jsou také vždy v 1. pádě, rovněž neobstojí. Ani ten, kdo by se snad vymlouval, že na našich českých mapách jsou také místní jména německá dosud nepřeložená a ta že není možno skloňovat, dobře nepochodí, protože přirozené úsilí v našem jazyce je skloňovat i jména cizí, tedy také takové nepřeložené místní názvy německé, které se tvarem svého 1. pádu přibližují k některému z našich skloňovacích vzorů.

Proto nelze považovati za správnou praxi nechávati místní jména, o nichž byla právě řeč, neskloňována. Naopak takové neskloňované tvary bylo by nutno přičísti jen na vrub nevědomosti nebo pohodlnosti pisatele.

Jistá obtíž — nepochybně jediná — by byla v tom, kdyby na př. na vojně jak pisatelé, tak vykonavatelé rozkazů měli [109]po ruce — mluvíme jen o území našeho státu — mapy toliko s německým názvoslovím a kdyby tedy nebyla dosud příslušná česká vojenská mapa vydána. Tu by arci bylo možné nedorozumění, ba i omyl, kdyby pisatel rozkazu atp. na př. napsal: ten a ten pluk se ubytuje v Domažlicích anebo ve Stříbře nebo v Hostiném atp., a vykonavatel nevěděl, že se Domažlicům německy říkalo Taus, Stříbru Mies a Hostinému Arnau, a naopak. Lze totiž stěží předpokládat, že každý náš voják zná obojí místní názvy, české i německé. Mohly by tu tedy vzniknout potíže plynoucí z oné dvojjmennosti. Než i tato nesnáz pomine, až budeme míti samé české vojenské mapy, t. j. mapy s místními názvy českými a s několika málo takovými názvy německými, které nebyly dosud přeloženy vůbec (pokud víme, vydá je náš vojenský zeměpisný ústav již brzy).

Mohlo by se sice také vyskytnout několik podobných místních jmen, t. j. takových, která by měla v některém pádě stejnou skloňovací koncovku, na př. v Roudném, kdež by 1. pád mohl být Roudné nebo Roudný. Ale ani kdybychom napsali po předložce 1. pád Roudné, nevyhnuli bychom se dvojznačnosti, protože by i tento 1. pád Roudné mohl být zároveň 6. pádem od Roudná, neboť v zemi České je nejen obec anebo osada Roudný a Roudné, ale i Roudná. Roudný jest jen jeden, kdežto Roudná se vyskytuje dvakrát a Roudné dokonce třikrát. U těchto místních jmen — jako u mnohých jiných — by se musilo tak jako tak pro přesnost připsat do závorky nějaké bližší určení, na př. u Turnova, u Hostouně nebo u Horšova Týna, u Soběslavě(i) nebo u Tábora, u Českých Budějovic, u Chabařovic nebo u Ústí nad Labem, u Opočna nebo u Nového Města nad Metují, anebo podle toho, co by se kde hodilo, na sever (na jih, na východ, na západ) od..., v politickém okrese turnovském, horšovotýnském, táborském atp., ale proč by se tak mělo dělat po předložkách za 1. pády, t. j. za tvary proti všem základním pravidlům jazyka neskloňovanými?

Je ovšem pravda, že se dnes z praktických důvodů ustálil anebo ustaluje v písemnostech vůbec obyčej, psáti v adresách 1. pád i osoby, firmy, úřadu i bydliště, sídla, zkrátka místa určení. Buďsi! Z toho však nikterak neplyne, že by někdo směl místní jména po předložkách všude jinde také neskloňovat neboli že by je směl psáti v 1. pádě a nikoli v tom, kterého ta nebo ona předložka nezbytně vyžaduje, snad z toho důvodu, že by si nedovedl utvořit z předložkových [110]pádů příslušné 1. pády některých místních jmen anebo že by je zkomolil a tím zavinil omyl. Cožpak nelze od každého Čecha požadovat už ani to, aby uměl skloňovat místní jména?

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 4, pp. 108-110

Previous Jan V. Sedlák: Glosa k románu M. Pujmanové

Next Arnošt Kraus: Generálmajor