Pardubský

[Drobnosti]

(pdf)

-

O tomto přídavném jméně vznikl spor mezi dvěma našimi deníky. Nár. listy vytkly Lidovým novinám, že ho užívají místo prý správnějšího tvaru pardubický, a Lidové noviny nedávno ukázaly na to, že i sám mistr českého jazyka Ignát Herrmann usvědčuje Nár. listy z nepravdy, neboť v článku v nich otištěném užívá tvaru pardubský. [64]Nebude snad nevítáno, vmísíme-li se do tohoto sporu. Přídavná jména tvořená od jmen na -ice mívají u nás tvar obojí; tvar kratší, tvořený ze základního kmene (pardub-ský), je původnější, tvar delší, složený z celého jména (pardubic-ký), je novější. Protože se kratší tvary i dnes ještě vyskytují velmi hojně v živém jazyce, nelze je pokládati za nesprávné. Naopak s hlediska mluvnického jsou to tvary správnější, a proto o nich nalézáme na př. v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české I, 1926, 88 toto poučení: »u jmen místních na -ice, -ín této přípony před -ský nebývá: pardubský (Pardubice), čelákovský (Čelákovice), budějovský (Budějovice), vsacký (Vsetín)«. Ale nelze popírati, že tyto tvary nejsou vždy dost zřetelné. Naše úřady proto dávají přednost tvarům delším, neboť zřetelněji ukazují na podobu jména základního. Proti tomu není možno nic namítat, jak napsal už v 8. roč. NŘ. Jos. Zubatý (str. 153): »Ale co je platná všecka radost ze zbytků způsobu starobylého, když dnešní doba chce slova co možná zřetelná a když tvary starobylé, jež stačívaly jindy, nestačují dnes, kdy se mají objevovati i v krajích vzdálenějších, kde není tvar místní znám?« To asi vedlo k oné výtce v Národních listech; lze ji pochopiti, ale neměla pravdu v tom, když tvar pardubský vytýkala za chybu.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 2, s. 63-64

Předchozí Místo

Následující Věřím na Boha