Potulky pražského reportera

František Oberpfalcer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Eduard Bass, Potulky pražského reportera. Vydalo nakladatelství J. Otta v Praze 1929. Stran 183, cena Kč 30.—.

Veliké obliby došla u čtenářstva po válce reportáž. Svědčí [11]o tom nejen čím dál tím větší zájem o noviny a o jejich zpravodajství, nýbrž i mnohé jiné zjevy na knihkupeckém trhu. Přibylo na př. memoárů, píší se životopisy skutečné i smyšlené nebo upravované, a většina beletristických knih o válce se potkala s úspěchem právě pro své střízlivé zprávy o úžasných zážitcích z front a z nemocnic. Lze proto pochopiti, že vycházejí v knižní podobě i soubory nebo výbory novinářských článků. Žurnalista, který má vnímavé smysly pro vše, co se děje kolem něho, a dovede své postřehy vyjadřovati mluvou pečlivě odstiňovanou, zachraňuje tak své práce psané pro prchavou potřebu dne před zapomenutím a čtenář rád sáhne po knize, jež mu v pestrém kaleidoskopu předvádí obrázky z přírody a ze společnosti. To platí plnou měrou o publikaci E. Bassa, osvědčeného a pohotového novináře. Z toho, co psal od r. 1920 do Lidových novin, vybral články zachycující velikou přeměnu, jež se děje po válce s Prahou. Tichá idyla, v níž byl život téměř provinciální, mění se v »břinčící, třeštící a kotrmelcující matenici«, lidé v ní »křepčí s mátohou zlata a moci v náručí«, auta sviští, veliké světelné reklamy rozřezávají večerní tmu, při jazzbandu se v barech tančí foxtrotty a shimmy, a »brčky« se ssají rozličné namíchané drinky. Vznikaly »společnosti pro export a import, u nichž mnohým společníkům jako apport stačil jen pasport«. I poměr k Bohu se změnil. Rozličné evangelické denominace, jež k nám přicházely z Amerikv, zřizovaly své modlitebny v nejživějších centrech obchodních. »Už není prostinké víry v nebeského tatíčka. Je tu potřeba, pro kterou se hledá úhrada. Nový Pán Bůh si zavedl pro dobro a zlo americké účetnictví.«

Ale reporterův pohled nevidí jen vrstvy na výsluní doby, kde se žije v lesku velkého světa, v pavučinách hedvábí. S hlubokým a vroucím porozuměním se zamýšlí nad osudem služky, jež jako patnáctiletý smíšek přišla z venkova do Prahy, upadla do spárů velkoměstského života, šla ze služby do služby a po dvaceti letech ve smutku odkvítání posílá do redakce inserát, hledajíc pána velké postavy pod značkou »Smutno«. Nebo píše o chudém přízemním bytě s vlhkými zdmi, kam nikdy nezabloudí paprsek slunce; smutná rodina tam sedá k nuzné večeři a churavý chlapec bývá u okna, těše se pohledem na akvarium v nevkusné podobě skleněného slona. Zraku novinářovu neujdou »graciesní střevíčky, z nichž tryskají rozkošné linie nožek... z boží milosti«, všimne si i »něžných jamek podkolenních«, ale s pozorností [12]snad ještě větší se zastaví u rukou zedníků sedících v polední přestávce v hospodě: »... ruce, hrubé, tvrdé, zdrásané ruce leží na stolech jako umdlení běženci; těžce natáhnou své zmozolněné prsty, aby pohladily sklenici, těžce se v pomalém pohybu zvednou, aby pošouply čapku s čela v týl.«

Dobrý reporter se aklimatisuje v každém prostředí. Nezapomenutelné chvíle 28. října 1918 dovede podati neobyčejně sugestivně, náladu sokolských sletů r. 1920 a 1926 zachycuje dobře volenými momentkami a skvělá je i jeho zpráva o tom, jak T. G. Masaryk skládal slib, když byl po druhé zvolen presidentem. Ale Bass líčí velmi zajímavě na př. také židovský pohřeb thory r. 1921 nebo popravu Josefa Kolínského 24. ledna 1923. Vede nás do výstav (Havlíčkovy a Památníku odboje), provázíme s ním poslance na studijní vyjížďce k štěchovické přehradě a prožíváme podrobně všechny momenty nekonečné jízdy na lokální dráze smíchovskohostivické. Jednou se ocítáme mezi komunistickými dělníky na periferii, po druhé jsme na koňských dostizích v Chuchli. Tento život poválečné Prahy konfrontuje Bass nejednou s životem bývalým. Vzpomíná poměrů ve vnitřním městě, když je čára akcízu oddělovala od předměstí; podrobně si všímá typu pepíka, jak se vyvinul v Podskalí a na Františku a potom na okrajích Prahy, v Libni, na Žižkově, v Nuslích a v Košířích; pamatuje se z dětství na kolotoč a na loutkáře v polích nad Kanálskou zahradou, kde je nyní náměstí krále Jiřího a celý komplex nových ulic.

Jazyk, jímž je psána tato reportáž, je stilisticky obratný. Život Prahy a zvláště složité a nepřetržité hemžení na Václavském náměstí kreslí autor krátkými větami, asyndeticky, takřka jedním dechem k sobě kladenými: »Lidé se hrnou z práce, shánějí večeři, přecházejí do kaváren, jedou do divadel, ujednávají obchody, opíjejí se u špatného kvarteta, zapadají do hotýlků, prou se o národnost, zuří touhou po ženě, táhnou k pomníku a zpívají Internacionálu, hádají se o kšefty, hltají z papíru večeři u párkáře, promýšlejí vraždu, shánějí lékaře, hulákají z opilosti, vztekají se na tramvaj, tichým šepotem hledají rytmus básně, uskakují před autem, smlouvají se s nevěstkou, sní o výhře, usilují o vládu, klesají únavou, našeptávají hřích milence, proklínají strážníka, vymýšlejí si podvod, modlí se o zdraví, touží a zoufají si, lžou a doufají, drtí veš mezi nehty nebo třeští rykem revoluce...« (129). Ale když burcoval svědomí veřejnosti, aby zabránila zkáze brdských lesů, ohrožených zřízením dělo[13]střelecké střelnice, apostrofoval autor jejich krásu v básnickém zanícení: »Blysknavý ledňáčku, jenž střelným letem se míháš nad Červeným potokem, konec bude zelenému tichu, jež miluješ; mocní jeleni, kteří jste se v supotu a dupotu štvali za vábnou štíhlostí laněk ve kvaňských lesích, konec bude nádhernému vašemu kralování; i vy, ostříži a luňáci, přestanete kroužit nad šumící záplavou podbrdských lesů. Zachtělo se lidem položiti tvrdou ruku na chlumy a údoly, hory a skály a úžlabiny, i vymře všechno, co tu v Brdech tvořilo svět pro sebe« (139; spíše bychom napsali: bylo světem o sobě). Zato ‚nalévá spisovatel trpkého vína do vybroušené sklenky našich ideálních představ‘ při protestu nad nedůstojným umístěním rektorátu university Karlovy (110 až 113). Tu je suše popisný a nevyhýbá se drastickým výrazům, jako »odporné hnojiště, v létě nesnesitelně zapáchající«, »kobky osvěžované puchem ze záchodu«, »slepé a zatuchlé úřadovny«, »dírky« a pod. V promoční síni je rozbitý hadr místo koberce, ubohost stolu je přikryta zelenou záclonou odněkud strženou, nade dveřmi smutně visí poloservaný zelený závěs atd. — Je tu zřetelně viděti úsilí, aby slovní výraz byl adekvátní s myšlenkovým obsahem.

Bass, oblíbený satirik a humorista, má rád vtipné hříčky slovní. Zprávu o zájezdu poslanců do Štěchovic omlouvá, neboť její suché líčení prý se nesrovnává s jeho vlhkým průběhem. Poslanci se za chladného rána na palubě parníku tête-à-têtelili (174). Tátové jezdili z vojenské nemocnice na neděli za mámami, aby prý byl osev v pořádku (164). Dráha z Újezdu na Nebozízek připomíná nebožtíka Lanu jednak svým jménem, jednak tím, že je také už nebožka (79). Čím jockey hůř vypadá, tím líp se mu vede. Má těžký úděl, býti lehký (76). Reporter je na důstojnickém čaji, kam přišel též president republiky. Zahájení je u konce, ‚šedozelená hora‘ se hrne k byfetu. »Čaj voní ze sterých koflíků, chlebíčky na mísách volají, nářezy a houštičky se usmívají, každý najednou cítí pravého manévrového fabiána, krok se bezděky zrychlí... bác! Z palmového háje zazní státní hymna. A paty k sobě, špičky od sebe ustrne hora uniforem. Jen oči zírají ve svítící sál, na bílé kolony stolů, na vyrovnané zákryty šálků, talířů, sklenek, mis, mis, sklenek, talířků, šálků... ‚v sadě stkví se jara květ...‘, šunčička je stočena v kornoutky s aspikem, plátky lososa jsou cudně růžové, kupičky kaviáru jsou černé jak trnky, sladké dorty jsou jako strakaté malovánky... ‚zemský ráj to na pohled...‘, ale nic [14]platno, ještě Nad Tatrou sa blýska..., ale tamhle ty mísy s lanýžovou paštikou... ‚veď sa ony ztratia!...‘, ach, konečně: ‚...Slováci ožijú!‘ a teď se tedy hora vevalí« (150). Autor nemá nikdy nouzi o vhodný výraz a nejednou si zahýří položením několika synonym vedle sebe pro jediný pojem, na př.: nůž rozměrů strašlivých, kudla sveřepá, zabiják ukrutný (79); forma, již měl porculánový sirník autorova otce, byla vychrtlý řeznický hafan a k tomu strašně zbitý, potlučený, pomlácený, zflastrovaný a zafáčovaný (50); kdo byl na to frajer, musel být ohozen, okvantěn, okvádrován a operčen přesně tak, jak to nepsaný zákon nařizoval (36).

Všechny smysly reporterovy mají být jako vývěva, která do sebe vssává éterické fluidum města. Reporter nejen zrakem, nýbrž i sluchem pozoruje svět kolem sebe. Bass má velmi bystrý postřeh pro všechny vnější projevy pražského člověka a jeho reportáž přináší hojně poučení také o pražské mluvě. Rozborem lidových písní naší metropole dochází k závěru, že všechny přišly do Prahy z venkova. Starousedlíci pražští tvoří jen ironické a satirické vtipy a posměšky, jako z Port-Artura jede fůra, sedí na ní Kanimura nebo pane malej, kam to valej, do cirkusu Barnum-Bailey? nebo a já sám Sarasán svoje koně vokšíruju; mám já jim tam štyry sloni a ten pátej, to sou voni atd. (33). V textu písně »v tom čimickým háji dva na tě čekají, nabijou tě tam« je prý pražský jen ten dativ tě (21). Vinohradská Haťapaťa-kapela vytvořila pardály. Původní znění popěvku bylo ‚točte se dál, párové‘; »nemožná dikce byla lidem přehozena a vznikli pardálové... Pardál zůstal pak zrovna tak v živém českém slovníku jako keťas, jejž si vymyslel nebožtík Jonáš« (33). V mluvě staršího pokolení bylo dlouho mnoho německých prvků. Všem pánům od ouřadu se říkalo pane óbr, později pane vrchní; ten dotyčný betrefa je od financ, zněla na př. informace o úředníku; veřejný posluha byl dýnstman, a to expres nebo přemysl; lahůdkáři říkali delikates, prýmkáři pozamentýr. Na potravní čáře, po pražsku akcízu, se při amtování statečně fajrovalo; kdo měl dýnst uliční, šťáral do for žihadlem (88—90). Do staropražského tónu vpadá Bass také, když líčí patriarchální poměry na lokálce smíchovskohostivické: to musejí zpátky, jó, jó, furt zpátky; vašnosto, líběj nastoupit; tak sme fertik (62). Jiné povahy je mluva nynějších dělníků na periferii Prahy: až se tahle ksindl-práce dodělá, nebude do čeho houknout; kdyby se takhle někde [15]šiknul nějaký melouch; to by se to klohnilo u plotny; ono je to herdek furt stejný; to je člověk, mortsecdudy, pořád jako tažný hovado; jak to bude k sakru s činží; hospodo, ještě jednu malou navrch; to je marš, pane, krucaj, fixaj, ten by se šlapal; na tuhle píseň jsem bejval frajer; ale recht je recht, to se musí nechat, že jim udělal radost; děti jsou haranti, vyžlata, fakani, parchanti (46—48).

V článku Módy pražské periferie (36—45) jsou obsaženy příspěvky k poznání slangu pepíků. Tímto názvem se označuje jak kvítko od vody (z Podskalí a z Františku), tak šťapák z Michle, parťák z Košíř nebo váha z Vysočan; jiné jeho obměny jsou pepé, pepas, pepec. Měli dycinky svou módu, dycinky takle! (Toto takhle nelze ani vyslovit, jak by je řekl normální občan; to se musí levá ruka zvednout a ohnout, aby předloktí přišlo téměř vodorovně před hrudník, pěst dlaní dolů obrácená se sevře, svaly se napnou a při tom slovíčku takhle se předloktím vodorovně zatřepe. V tom je arci nesčetně různých osobních i výrazových odstínů, ale kdo je lážový, neudělá to gesto jinak než náramně pomalu, takřka houpnutím celého těla — ale pak se už nesmí ani ceknout.) Mluvě o hábě pepíků a vohozu, jmenuje Bass tvrďásek, buřinku se zdviženou krempičkou, čepice holmesky, s nehtem, vůbec klobas a dále pertle ‚kalhoty‘, svítivě žluté rukavice napky a j. Tak byl pepík vyšťapen, že se po něm mohly holky utlouci. Náruživě kroutil vršováka. V mluvě velkoměstských okrajů vzniklo také slovo fór, fórový, fórek, fórista. Je původem z německé předpony vor, kterou příslušníci pražské spodiny často slýchali při styku s policií, soudy a vojnou, na př.: machen sie uns nichts vor! ‚nebalamuťte nás!‘; er gibt vor ‚vymlouvá se‘; was hast du vor? ‚co máš za lubem?‘ Byla spojena s představami o klamání a falší (nedělej mi fóry!), proto její význam: ‚vše falešné, nesolidní, povrchně udělané‘. Zajímavý je doklad tohoto slova v obměně vídeňské odrhovačky ‚Toni, du kommst mir so damisch vor...‘: Nando, ty si myš fórová... (7—15).

Ze sportovního slangu je tu několik názvů tipařských (70—72). Mám pro vás tip značí, že vím, který kůň vyhraje závod. Mimo prosté tipy jsou dobré věci, když na to tipař ‚může krk vsadit‘, a betony, když je jistota svrchovaná (beton — ohromný beton!). Tipařům sedají na lep turfoví fanoušci neboli kavky, křeni. Dopovat hajtru znamená uměle rozohnit závodního koně alkoholem nebo chemickými prostředky. Vzdálenost mezi nesprávně odstartovanými koňmi [16]rozlišuje starter trojí: sirka je 10 koňských délek, portoriko 20, viržinko 30. — »Regemencké rozkaz«, psaný dialektem hanáckým (142—146), je vtipný, ale pro poznání lidové mluvy hanácké nepřináší nic nového.

Jazyk »Potulek« je novinářský. Ale je známo, jakou péči věnují Lidové noviny jazykové správnosti. Jejich redakce uložila svým členům a spolupracovníkům čtení Naší řeči od počátku jejího vycházení, a když v proudu práce povolovali, vydala pro ně »Stovku běžných chyb«, o níž jsme referovali v roč. XII. (1928, str. 69 n.). Bass otiskl své články, jak praví v doslovu, beze změny, a proto snad v nich zůstaly některé kazy, jež se vluzují do pera nejen novinářům, nýbrž většině spisovatelů vůbec. Je proti duchu i redakční »Stovky«, píše-li se v tomto ohledu soběstačný (105) m. v této příčině, po této stránce; nečeské je působit cestou četby (10) m. četbou, dík sklu je viděti do vnitřností slona (49) m. protože je skleněný, prvotřídní koňak (74) m. znamenitý, nejlepší, vícestránkový tisk (179) m. několikastránkový, bezprostřední pražský vznik (14) m. přímý. Proč psáti o obchodnicích všeho druhu (97), když byly všelijaké (svlékaly člověka do naha)? Ve větě ‚kursy pro lososy, v nichž by se tito učili skákat přes přehradu‘ (176), je Čechovi zájmeno zcela zbytečné. Autor si také příliš oblíbil spojení nato ve smyslu časovém (17, 71, 85, 168, 176) místo a potom, potom. Na str. 79 mluví o nádrži vyplněné vodou tak průsvitnou, že »je-li tma, je v ní vidět tak dokonale (totiž ta tma v té vodě), že v ní není nic vidět«, a je si vědom »zřetelné nezřetelnosti této věty«. Toho by však nebylo, kdyby byl správně užil věty bezpodměté (je viděti tmu); téhož typu je i chyba bílé zuby jsou viděti, i když mlčí a poslouchá (149). Bass píše o okénku, z nějž šlehla horká vlna vzduchu (89), a o žihadle akcízáků, že je vnořili do něj (vozu, 93). S touto nesprávností se bohužel setkáváme často, ale není to forma literární. L. N. také otiskovaly pod čarou román o muži, který zhasl slunce, ač byly včas upozorněny, že je rozdíl mezi oheň zhasl a zhasil jsem oheň; také Bass píše: co bylo, umřelo a poslední vydechnutí zhaslo staré melodie (124). Proti tvarosloví slovesa chybují formy, jako lhou (129) m. lžou, odepřou (183) m. odeprou, oháňky chybí (56) m. chybějí; student, odříkající si v aleji z přeložených přednášek (141) m. odříkávající, zeď s odprýskající maltou (51) m. odprýskávající. V skloňování jmen jsou tvary na kalhotech, po botech (41) dialektické; místo se střevícemi (58) má býti se střevíci. Cizí a-kmenová mas[17]kulina mají v 1. pádě množ. čísla koncovku -é; Bassovy tvary idealisti (69), kriminalisti (71), telefonisti (99), komunisti (101), civilisti (137), linguisti (156) nejsou ještě spisovné. Místo v těchže intervalech (129) má býti v týchž. Na mnoha místech bychom s autorem nesouhlasili v interpunkci; rušivě se dotýká smyslu tisková chyba na str. 166: umírání tohoto dějinného kolosa (rak.-uherské monarchie), jenž střemhlav opustil devisu Matyáše Korvína, a místo aby rostl, zásnuby a války přenechal jiným, přešel ze znamení Venuše do znamení Marta (čárka mezi ‚rostl‘ a ‚zásnuby‘ být nemá). Jména spolků a časopisů bývají psána velkými písmeny u všech slov, z nichž se skládají, ač nynější usus je psáti velké písmeno jen u slova prvního.

Ale to jsou celkem drobnosti. Četba Bassovy knížky je opravdovým potěšením nejen pro své teplé, přímo nerudovské pražanství, nýbrž i pro svou mluvu, jak jsme se zde pokusili ukázat.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 1, pp. 10-17

Previous Karel Popelka: Vyvážený — vyvážiti — vyvažovati

Next Jiří Haller: Z našich časopisů