Vyvážený — vyvážiti — vyvažovati

Karel Popelka

[Články]

(pdf)

-

Četl jsem v Nár. osvob. ze dne 4. prosince v »Kulturní hlídce« pochvalné řádky o Lermontovově knížce Ašib-Kerib. Stálo tam: »Malá knížka, obsahuje překlad jemné, vzácně vyvážené a radostí naplněné, 100 let staré práce ruského klasika.« Upoutala mě slova »vzácně vyvážená práce«. Co zde znamená sloveso »vyvážiti«? I když je nahradím jeho synonymem »vyrovnati, vyrovnaný«, nemám pocit uspokojení. Něco tu vždycky vadí. A slova jsou přece k tomu, aby vybavovala představu jasnou a určitou. Vím: když jsem si jako chlapec robil draka, často jsem jej musil vyvažovati. Neboť, nebyly-li obě jeho strany, pravá jako levá, stejné váhy, nestál drak za mnoho. Bylo nutno přivěšovati na té nebo na oné straně nějaký střapeček (a vždycky mě to mrzelo). To byl potom drak dobře vyvážený. Ale neříkali jsme tak. Říkali jsme, že má rovnováhu. Ale jde-li o umělecké dílo? Sloveso vyvážiti — vyvažovati znamená vážiti tím způsobem, že na jedné straně přidávám nebo ubírám, nějaký nedostatek vyvažuji nadbytkem, nějakou věc věcí druhou (zdraví zlatem nevyvážíš). Obsah a forma uměleckého díla má být ovšem v rovnováze. Ale užiji zde slovesa vyvážiti? Mohlo by to také znamenati, že umělec nedostatek obsahu vyvážil dobrou formou nebo naopak. To by nebyla pochvala uměleckého díla. Je tu tedy nejasnost.

Slovo to je tu zřejmě přejaté. Řeknu hned: šaldovské, jak se s nimi setkáváme nyní na každém kroku. Šalda má přímo živelný vliv na slovník současníků. O tom by bylo možno napsati knihu a historiografie jazyka českého je ji Šaldovi dlužna. Byla by to práce, která by ukázala nejen na bohatství Šaldova slovníku, ale, což je důležitější, i na jeho zápas o zmnožení českých prostředků výrazových.

Jak zachází Šalda se slovesem vyvážiti — vyvažovati? Čteme na příklad tuto větu v Juveniliích, str. 39, ve stati o Schaurovi: »Jeho (Schaurova) schopnost realistní a subjektivní byla, opakuji, organická a základní, ale asi hned původně, zdá se, dosti úzká a tedy již v základě nutně vyrovnaná a vyvážená silnější sentimentalitou a subjektivitou...« To je přece jasné. Zde je opravdové vyrovnávání a vyvažování dvou složek Schaurovy osobnosti a čtenář ihned chápe, že, kdyby nebylo tolik sentimentality a subjektivity v Schaurově osobnosti, byla by jeho realistní a objektivní schopnost mnohem mohutnější. V Moderní literatuře české, str. 39, [10]píše Šalda o Světlé: »Její ženy bývají často kněžkami ideí, bojovnicemi a inspirátorkami mužů, ale tím propadají schematičnosti a programovosti, nevyvážené stavbou, plánem a ekonomií díla, pravidlem roztříštěného a nedosti prokresleného a prokomponovaného.« V Duši a díle, str. 60, čteme o Máchovi toto: »Mácha sám ze sebe, z pravdivé a neústupné přísnosti svého nitra, vyvážil zde týž komposiční princip, jehož dobrala se skoro současně romantická poetika francouzská...« Zde jde ovšem o vážení zcela jiné, o vážení, vyvažování jako z hluboké studně, — a jaký krásný obraz to slovo zde vytváří! V témž díle na str. 267 čteme o Haně Kvapilové: »Každá postava (H. Kvapilové) byla umocněna a vyvážena v typickou silhouettu — ne v nahodilou silhouettu chvíle...« Jsou tu dvě slova, umocňovati a vyvažovati, a je zřejmé, proč je dobře, že tu jsou slova dvě. Není to živá představa úsilí H. Kvapilové, přidávat na váze a hodnotě každé postavě tak, aby měla obrysy typické? V Loutkách 2. na str. 81 je toto místo: »nechtěla (milenka Bezzemkova syna) je (dítě, jež s ním měla) znáti... a nejméně nyní, kdy provdala se konečně za muže, jenž prý jí vyvažuje všecky minulé křivdy, způsobené jí neblahým osudem...« Obraz je tak jasný a prostý, že není třeba k němu žádného výkladu. Ve spise O nejmladší poesii české na str. 43 praví Šalda o hutnosti Horových veršů: »Kolika opisujících a vykládajících vět bylo by třeba, kdybys měl vyvážit do normálního logicistického jazyka roztoužené zkratkové bohatství těchto (Horových) vět?« Zkrátka, kdykoli se objeví slovo vyvážiti, vždycky vybaví představu dění docela určitého a jasného, jak to ani jinak není možno u spisovatele píšícího jazykem živým, u něhož každé slovo je jako list vypučelý přímo z živné mízy kořenů, pně a větví myšlenkového stromu.

Na to jsem chtěl ukázat po přečtení nejasného výrazu »vzácně vyvážená práce« a podat hned doklad, jak to slovo vypadá u spisovatele, jenž se stal vzorem celým generacím.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 1, s. 9-10

Předchozí František Šimek: Stál — stal — stanul

Následující František Oberpfalcer: Potulky pražského reportera