Svéráz

[Hovorna]

(pdf)

-

Byla vyslovena domněnka jedním z našich čtenářů, že slovo svéráz, které poslední dobou tak často slýcháme, jest zcela špatně utvořeno a že je utvořil někdy kolem r. 1905 Jan Emler v Kráse našeho domova. Proti tomuto »nářku« béřeme však p. Emlera v ochranu. Slovo to je starší než p. Emler sám a vyskytuje se již v Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (vydaném v Praze 1853), v němž pod heslem Charakter (str. 60), 1. eigentümliche Persönichkeit, Eigentümlichkeit se uvádějí za překlad slova svéráz, zvláštnost, povaha, ráz a pod heslem charakteristisch (tamt.) slova svérázný, zvláštní, význačný. Poněvadž starších dokladů nad tyto uvedené neznáme, lze pokládati za tvůrce slova svéráz buď Šafaříka samého, který měl redakci Názvosloví, nebo některého z členů komise za jeho vedení pracující. Do oběhu se dostalo pak zvláště s rozvojem prací národopisných, zejména pracemi F. Bartoše, který slov svérázný, svéráznost užíval často.

Utvořeno není zcela špatně, třebaže poněkud mechanicky. Vzorem jeho byla zajisté slova starší, jako svévole, svéhlavost, svémyslný, svémocný, i mladší, jako svémístný, svémluvný, svépomoc, svéprávný atd. Slova starší, vzniklá organicky, byla většinou jména přídavná a vyvinula se jako většina původních složenin z výrazů syntakticky složených: kdo byl své vůle (t. j. měl svou zvláštní vůli), byl svévolný, kdo byl své hlavy, slul svéhlavý, kdo své mysli — svémyslný atd. K těmto přídavným jménům se pak přitvořovala jména podstatná, jako svémysl, svémoc, svévole (za starší svá vóle a svávole, žijící posud v některých nářečích; na Hané na př. posud slýchati: udělal to svávolně). Podle těchto starších jmen přídavných i podstatných vznikala v nové době slova další, jako jsou svémluvný (= kdo nebo co je své mluvy, podle Jungm. svůj zvláštní způsob mluvení mající) a svémluvnost; svévládný (= kdo je své vlády, svou zvláštní vládu mající, autonomní) a svévláda; svésprávný a svéspráva a p. Při tomto tvoření novodobém pozměňovalo se však poněkud etymologické pojetí těchto složenin v tom smyslu, že se v slově svéhlavý necítil již jeho původní a skutečný základ etymologický, totiž genitiv »své hlavy«, nýbrž jen jeho význam »svou hlavu mající«, a podle tohoto pojetí se pak pokládalo za možné také z výrazu »své (zvláštní) místo mající« utvořiti složeninu svémístný [124](ač genitiv obdobný genitivu své hlavy by zněl svého místa, nikoli své místa), z výrazu »své (zvláštní) právo mající« složeninu svéprávný a pod. svérodý, svémravný atd.; zkrátka tvoření složenin se své- se rozšiřuje s podst. jmen. ženských (hlava, vůle, moc, vláda atd.) i na podst. jména mužská a střední (místo, právo, mrav, rod).

Jinou pak ještě odchylkou od původního tvoření, se kterou se však nelze již tak lehce spřáteliti, vytrácí se z povědomí, že prvek své- (= svá) znamenal vesměs v těchto složeninách tolik co (svůj) zvláštní, a začíná se ho užívati zvl. ve slovech podle němčiny utvořených na překlad německého selbst-; tak je tomu na př. v slovech svépomoc = Selbsthilfe (= sám si pomoci), svéoprava = Selbstverbesserung (= sám sebe opraviti) a p.

Slovo svéráz, svérázný je utvořeno týmž novodobým způsobem jako svéprávný, svérodý a znamená to, co je svého rázu, co má svůj zvláštní ráz. Jeho složení je sice poněkud odchylné od složenin původních tvaru svéhlavý, ale s podobným zjevem — že se nové složeniny tvoří jen mechanicky podle starých (a ne přímo ze základu výrazu složeného) — setkáváme se v historii tvoření slov velmi zhusta; významem se pak od složenin starých neliší. Slova svéráz, svérázný a p. se také již vžila a bylo by je asi těžko nahrazovati slovy jinými téhož významu. Není tedy proč se jim vyhýbati.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 4, s. 123-124

Předchozí Starší pán

Následující Táhnouti se na něco