Starozákonný

[Drobnosti]

(pdf)

-

(K. Š.) je v dnešním spis. jazyce nemístný archaismus nebo jiná strojenost. Mezi příd. jmény s příponami -ný a -ní vyvinula si novější čeština namnoze významové rozdíly, jichž starší jazyk, užívaje zpravidla jen jedné z obou přípon, neznal. Dnes příd. jméno zákonný vyjadřuje vlastnost toho, co je ve shodě se zákonem; proto mluvíme o opatřeních zákonných nebo nezákonných a p. (srov. NŘ. 7, 144). Přídavná jména označující původ nebo příslušnost mají v dnešní češtině zpravidla příponu -ní; na př. lesní, vodní, obecní, kostelní, knižní a p. Je tedy nejen proti spisovnému usu, nýbrž i proti tendencím dnešní češtiny psáti »starozákonný prorok, starozákonný apokryf« a p., třeba se tak kdysi říkávalo. Pro toho, kdo má vyvinutý cit jazykový, mohlo by příd. jméno starozákonný znamenati leda vlastnost něčeho, co se shoduje s nějakým starým zákonem, ne však to, co přísluší k Starému zákonu, co je z něho vyňato, o čem se v něm mluví a p. Proto podle dnešního usu spisovného je správné psáti jen »kniha starozákonní, starozákonní prorok, starozákonní příběh« a p. O strojenosti některých spisovatelů v užívání příd. jmen na -ný psala NŘ. již několikrát.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 7, s. 168

Předchozí Rozžehati

Následující Ta cizí slova!