Něco o metodě filologické

Václav Flajšhans

[Reviews and reports]

(pdf)

-

(Poznámky ke knize Klamnost důkazů podvržení rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Z Gebauerova Poučení o padělaných Rukopisích z r. 1888 dovodil dr. Fr. Mareš, profesor university Karlovy v. v. V Praze 1928. Zemědělské knihkupectví A. Neubert. 124 str., za 18 Kč).

Metoda vědecká (postup, jakým dobýváme pravdy) je v základě ve všech vědách stejná: všude záleží napřed na bezpečném zjištění nějakého fakta, na jeho přesném popisu — a konečně, což je hlavní, na jeho správném výkladu. Výklad začíná obyčejně kontrolou předloženého popisu i fakta, srovnává faktum s fakty příbuznými, vyhledává, nebylo-li již dříve známo, popsáno, vyloženo, a snaží se na konec toto faktum nové zařaditi do soustavy fakt již dříve známých. Na celé té zdlouhavé cestě musí ovšem býti, při sebe menší pochybnosti, zevrubná kontrola; nesmíme věřiti ani sobě a můžeme svůj úkol pokládati teprve tehdy za ukončený, podaří-li se nám všechny pochybnosti vyložiti.

Ale — ačkoli ten postup je v celku stejný — látka sama žádá v podrobnostech všude postupu odchylného. Nejznámější a nejjasnější je ta odchylka v metodě přírodovědecké a historické. Může-li přírodovědec na konec zjistiti faktum kdykoli znova experimen[134]tem, je tato zkouška v historii (třebas jazykové) nemožná; nemůžeme experimentovati, co by se bylo stalo, kdyby byl Caesar žil o deset let déle. Proto mnozí pokládají vědy historické (a také ovšem historickou mluvnici) za vědy málo jisté, dávají filologům za vzor logiku a metodu věd přírodních, pokládají dosavadní výtěžky za pochybné a berou si odtud oprávnění kritisovati některé výklady filologů svým způsobem.[1]

Nejnověji tímto způsobem proti některým výsledkům filologických rozborů obou Rukopisů vystoupil prof. Mareš dílkem »Vědecké methody realismu« atd., o němž loni zevrubně informoval čtenáře Naší řeči prof. Zubatý (1927, XI, 149—164). Na tuto zprávu odpověděl nyní autor novou obšírnou brožurkou »Klamnost důkazů podvržení rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.«[2] Profesor Mareš se tam obrací proti prof. Zubatému (a zhusta také proti mně) s některými výklady. Podotýká (na str. 8) výslovně, že se seznámil s dosavadní prací »dostatečně tak, že mohu ukázati, že ji znám lépe nežli mnozí…« A ukazuje tam zejména, jak třeba správně usuzovati a jak mylně soudili mnozí filologové odpůrci. Profesor Mareš prokázal tím velikou službu nám všem, neboť je tu mluvčím mnohých, kdo podobně soudí jako on; předpokládejme již napřed, že má ve všech svých theoretických úvahách pravdu — musil tedy dojíti nepochybně k výsledkům správným. Zkontrolujme jen několik jeho hlavních výtěžků, a při tom také uvidíme, čí metoda je přesnější; není možno kontrolovati arci celou jeho knížku, ale zvolíme věci jím za hlavní a základní pokládané.

Při tom bude nám prospěšná jedna vedlejší poznámka: M. cituje Helfertův výrok, že by některá věc »sollte anständiger Weise nicht mehr in Zweifel gezogen werden… weil die Behauptung des Gegenteils nichts Geringeres in sich schliesst, als eine ganze Reihe von Männern, deren lebenslanges Wirken immer neue Beweise ihres Verstandes und ihrer Kenntnisse geliefert hat, zu Dummköpfen … zu stempeln«; Helfert tím mínil ovšem Jungmanna, Palackého, Šafaříka, ale ani Dolanský, Gebauer, Goll, Zubatý nemusí v tomto případě býti vyloučeni.

[135]A. Berlínská modř

Prof. Mareš v obou svých spisech častokrát a velmi zřetelně opakuje, že vystoupil proto, že se přesvědčil o klamnosti dvou hlavních důkazů; odtud že pak vyšel ke kontrole ostatních důvodů. »Já však poznal, že dva z jejich hlavních důkazů, berlínská modř a Hanka fecit, byly čirou mystifikací…« (Kl. 101 atd. atd.). Profesor Zubatý připustil (NŘ. XI, 152), že tyto důkazy nejsou nepochybné — s jeho míněním souhlasím též já, měl jsem to mínění vždy; jsou to podrobnosti, proti nimž je vždy možná nějaká námitka, je tu potřebí zvláštního a dlouhého zkoumání, je proto lépe, voliti důkazy kratší a jasnější.

Ale všimněme si, jak M. došel k svému poznání. Napřed o berlínské modři.

O tom vypráví prof. Mareš takto (Meth. 39, 41; Kl. 32, 33, 14, 15 atd. atd.): »Barvy nalézané v Rukopisech pocházejí z části z 20. let min. stol. Neboť nám předložil p. bibliothekář zápis vytištěný v časopise z těch let, podle kterého barvy obnovoval Puchmajer« (41); »o berlínské modři na iniciálce N v RK. předložil nám dr. Řezníček zprávu vytištěnou v časopise z let dvacátých minulého století, který se chová v musejní knihovně, že Puchmajer občerstvoval barvy na iniciálkách tohoto Rukopisu« (str. 39). K tomu 1928 (str. 14—15): »Tak snad omaloval (Hanka) též iniciálku N berlínskou modří…« (M. cituje pak uvedené shora místo a dodává:) »Doplňuji: zápis ten je v časopise Krok z r. 1822 … od A. Jungmanna: Pan A. Puchmajer … zlomek dotčený … dle možnosti sice omaloval, avšak docela čísti nemohl.« Tento román předkládá M. jako hotová fakta, dokumenty, o nichž nelze disputovati (42, 44).

Profesor Mareš pokládal tedy za možné, že Puchmajer omaloval starý rukopis, a sám pokládá za možné, že Hanka omaloval staré iniciálky. »Anständigerweise« by neměl takové podezření ani vysloviti. Byl mystifikován, a to hrubě; jeho fakta jsou pouhá bajka, úmyslná.

Dopustil se tu první základní chyby: nekontroloval fakt.

I. Dr. Řezníček mu předložil zprávu (Meth. 39), »že Puchmajer občerstvoval barvy na iniciálkách tohoto Rukopisu (totiž RK., věta začíná »O berlínské modři v RK.…«). Žádné takové zprávy nikdy nebylo, Puchmajer nikdy žádné iniciálky RK. neobčerstvoval« — je to pouhá mystifikace.

II. Prof. Mareš v Kl. 14 nahrazuje tuto Řezníčkovu bajku svým výkladem, že to N snad omaloval Hanka. Toto jeho tvrzení se zakládá na dvojí neznalosti literatury.

[136]a) Sám několikrát, velmi zřetelně a silně, vytýká odpůrcům, že nevěří přísežné výpovědi Hankově, že RK. je starý a pravý atd. A dodává (Meth. 23): »Soudní akta tohoto processu jsou zachována v pevných rukách.« M. tedy neví, že jsem tato akta Hankova vydal r. 1897 v Osvětě, že se Hanka vůbec k přelíčení nedostavil, že nikdy a nikde neodpřisáhl, že rukopis je starý a pravý — ale že zato odpřisáhl (Osvěta 1897, 13) »přetáhl jsem inkoustem (po nálezu) tato vybledlá písmena« (míní ‚blesk‘ v Ben. a ‚če řekne‘ v Jahodách) — nic však o berlínské modři. Ačkoli tedy Hanka jasně a výslovně popřel, že by byl manipuloval jinde, mimo dvě uvedená místa, M. nevěří jeho přísaze;

b) Hanka mluvil pravdu; po nálezu již nepřemalovával. O tom podává jasné svědectví chemická zkouška V. Šafaříka. Prof. Mareš (Kl. 97) vybízí Českou akademii, aby vydala zápisky Šafaříkovy, týkající se srovnávacích zkoušek na rozličných rukopisech; není mu známo, že tato zpráva je vydána 1887 v Musejníku, LXI, 319—327. A tam (na str. 323) praví výslovně Šafařík: »Modř pokládám za starou, poněvadž nikdež nesahá přes zlato, zlato pak pokládám za staré, poněvadž… má onen zvláštní temný lesk, jejž toliko stáří na zlatě způsobuje.« Výrok ten se shoduje s Hankovou přísahou — a M. tedy nevěří ani chemické zkoušce, ani Hankově přísaze.

III. Závoj, halící tajemnou zprávu dr. Řezníčka z 20. let minulého století, zvedl M. teprve letos, ukazuje, že míní zprávu A. Jungmanna v Kroku (I, 3, 1822, str. 48): »Pan Ant. Puchmayer… zlomek dotčený sice omaloval, a však docela čísti nemoha, do Prahy odeslal. Bratr můj starší Josef a p. V. Hanka rukopis (t. Zelenohorský) pracně přečtli…« Na tom slově ‚omaloval‘, jež dr. Řezníček volně přeložil »občerstvoval barvy«, zakládá se tedy mínění o pozdějším původu berlínské modři.

Prof. Mareš si nevšiml, že se zpráva týká RZ., a nikoli RK., nikoli berlínské modři; byl mystifikován; nevšiml si, že ‚omaloval‘ zde neznamená ‚pomaloval‘, nýbrž ‚okreslil‘, ‚okopíroval‘. Lépe a zřetelněji o téže věci podává zprávu Jos. Jungmann sám 1832, v Musejníku 243/4: »Puchmayer první rukopis ten opsal neb raději omaloval a do nové češtiny ačkoli velmi chybně přeloživ Dobrovskému poslal… Pudila mne žádost viděti originál… mezi tím přinesl p. Hanka opis Puchmayerův ke mně« — a ještě zřetelnější jest zpráva Palackého a Šafaříka (Älteste Denkmäler 168), o Puchmajerovi: »Er machte sogleich ein Facsimile davon aus freier Hand…« Jsou to všecko věci vůbec známé; zevrubně na př. je vyložil Brandl v Životě J. Dobrovského atd. atd. Je tu chyba další — M. fakta chybně vykládá.

[137]Prof. Mareš, toho všeho neznaje, uvěřil takové nehoráznosti, že by se byl Puchmajer odvážil přemalovávati vzácné iniciálky — a pokládal dokonce tuto hrubou mystifikaci za dokument, faktum. Tak ovšem filologové souditi nemohou.

Ale — věří-li prof. Mareš skutečně zkoušce chemické a přísaze Hankově, musí věřiti — v berlínskou modř, dokazující nepravost. Neboť nad tou berlínskou modří je, podle Šafaříka, prastaré zlato: a Hanka po nálezu (to mu můžeme zcela jistě věřit) tu modř tam nevpašoval.

B. Hanka fecit

Na týchž místech, kde vykládá o berlínské modři, vykládá prof. Mareš také o známém kryptogramu »Hanka fecit«; v celku totéž, někdy s malými odchylkami stilistickými.

Dr. Řezníček »předložil nejprve ‚Rukopis‘…, předložil nám též fotogr. reprodukci…, kterou jako doklad svého objevu uveřejnil Dolanský… Na to předložil… ‚Sněmy‘, jakožto vlastní originál RZ., kdežto ‚Rukopis‘, ze kterého Dolanský vyčetl kryptogram…, jest lithografie… Na originále RZ. není ani potuchy po oněch čarách…, jak jsme všichni tři zkoušením lupou a srovnáváním s příslušným místem na lithografii viděli…« (Meth. 39).

I. Profesor Mareš neví, že Dolanský byl jeden z nejbystřejších našich filologů; že se zabýval po léta v Museu zkoumáním pergamenových zlomků nejstarších, Passionálu musejního, Husovy Orthografie atd. atd. Protože toho všeho neví, věří, že by byl Dolanský nerozeznal krásné litografie od známého hadrovitého rukopisu RZ. Tomu může věřit prof. Mareš, ale neuvěří tomu žádný filolog, který Dolanského znal a který sám s rukopisy pracoval.

II. Profesor Mareš věří zprávě Řezníčkově. Ten však o té věci nevěděl nic. Prý mu to řekl knihovník K. Jaký má důkaz prof. Mareš, že to K. řekl Řezníčkovi tak, jak to on píše — a jaký má důkaz, že Dolanský nikdy neviděl tento kryptogram na originále?

III. Dolanský výslovně potvrzuje, že srovnal litografii s originálem.[3] Prof. Mareš praví (Meth. 44): »Dolanský nepraví, s kterým originálem … srovnával svůj snímek«. Prof. Mareš tedy věří, že Dolanský, znamenitý odborník, nevěděl, co se míní slovem ‚originál‘ — a ovšem pokračuje, že byl zmýlen tou litografií. — —

[138]IV. Řekl jsem již nahoře, že souhlasím se Zubatým, že nelze s plnou jistotou v originále na tomto místě čísti ani tak ani onak. Je vždy třeba — a nezamlčel to ani Dolanský — jistého cviku, aby se kryptogram našel. Prof. Mareš si přeje, aby Akademie zkoumala ty koně, bohy a lechy, které v RZ. viděl a omaloval prof. Horák; ale zde si on sám práci nedal.

Od té doby byl RZ. nově fotografován profesorem Vojtěchem; o těch fotografiích profesor Mareš ví (Meth. 50). Tyto fotografie byly uveřejněny v Knihomolu; jasně na nich vyniká kryptogram ‚Hanka‘, třebaže se ostatek nedá snadno čísti. Čtli tak a viděli zřetelně oba knihovníci oddělení rukopisného, může tak čísti i prof. Mareš; může svá neúplná pozorování přezkoumat. Ale profesor Mareš toto faktum zase nekontroloval; žádá od Akademie nových zkoušek, ale nových fotografií si sám nevšímá.

Pro čtenáře méně věci znalého třeba tu ještě poznámky. RZ. rychle chátrá a hyne; je velmi snadno možné, že co viděl litograf r. 1840 nebo Dolanský 1899, dnes již v rukopise není; je také možno, že snad Dolanský četl více, nežli vskutku možno dokázati; ale ‚Hanka‘ — a na tom záleží — přečte se na nestranné fotografii dnešní zcela dobře. Prof. Mareš byl tedy (zvláště užitím lupy) opět mystifikován.

V. Ale (i to má již Dolanský) všimněme si trochu té litografie. Ani prof. Mareš nepopírá, že na ní kryptogram Dolanského čísti možno. Tuto litografii dali přece dělati obhájcové Palacký a Šafařík, byla patrně — jak při takovém vzácném rukopise není jinak možno — pořizována pod přímým dozorem Hankovým. Jak bylo možno, aby se tam byl r. 1840 takový kryptogram dostal? Litograf jistě byl nestranný, Palacký a Šafařík úmyslu škoditi přece neměli?

— — Věří-li prof. Mareš důkazům hmotným, musí dnes on věřiti nové fotografii, že RZ. je signován podpisem ‚Hanka‘ — a musí věřiti, že někdo již r. 1840 do věrného snímku (tak věrného, jak bylo tehdy možno) pod dozorem Hankovým vpašoval ‚Hanka fecit‘.

*

To je ukázka dvou stěžejních výkladů prof. Mareše. Fakt nekontroloval, literatury neznal, výklady podal nesprávné, věřil takovým báchorkám, že Puchmajer omalovával inciálky v RK. nebo že filologu Dolanskému podstrčili novou litografii místo rukopisu z X. století. A při tom věřil, že tyto báchorky jsou nezvratné dokumenty, zjištěná fakta; nevěřil však ani Hankovi, ani Šafa[139]říkovi, ačkoli oba vypovídali pod kontrolou veřejnosti a jejich výpovědi byly vskutku správné. — — —

Jaké logiky užívá profesor Mareš proti filologii, o tom poučí (Meth. 20) jeho hypothesa o proužcích RK.

*

»Pamětníci v Král. Dvoře mínili, že ty proužky (RK.) byly ustříhány z rukopisné knížky k zalepování měchů u varhan, v kterémž podání je logika pochopitelná každému, kdo není předpojat ideou podvrženosti.«

Profesor Mareš by své tvrzení i svou logiku těžko dokazoval; sotva by někdo z knížky tak malé stříhal proužky ještě menší na měchy u varhan. Ale místo toho románu máme přísežnou výpověď soudní, že podlepovali ty měchy pergamenovými velikými listy latinských kancionálů XV—XVI. stol. — a jeden ten list je k aktům přiložen; prof. Mareš jej může kdykoli ohledat (v. mou zprávu v Osvětě 1897, I, str. 18—19); nemá ovšem nejmenší podoby ani souvislosti s RK. Chyba této logiky je tedy prokázána soudně.

*

Nemohli jsme shledati v logice profesora Mareše ani v jeho vědecké metodě vzor pro sebe; snad však nalezneme takový vzor v jeho metodě filologické. I neodborníci nám pomohli kdysi: dr. Pečírka nalezl neznámý rukopis legendy svatokateřinské, možná, že profesor Mareš nalezl doklady v podobných textech neznámých anebo připadl na správnější výklad fakt již známých. Všimněme si tedy jeho největšího a nejsamostatnějšího výkladu.

Profesor Mareš brání (Klamnost 69) chybného tvaru vstáše (= vstal) tak, jak ho bránili již mnozí před ním a také někteří nyní s ním. Vytýká Gebaurovi, že si nevšiml v staročeských spisech ze 14. stol. ani jediného odchylného tvaru »stáše, který je tam pravidelný«. Cituje stáše z Alexandreidy, legendy kateřinské, Života Karlova a dokládá: »Tedy ani Alexandreis, kladená do 13. stol., není dosti stará…« a připojuje k tomu vývody málo lichotivé pro všechny filology.

Profesor Mareš psal to arci bona fide; ale mohl si přece pomysliti »anständiger Weise«, že asi Gebauer i Zubatý nebo Seykora i Flajšhans, Iliacos intra muros et extra, znali Alexandreidu i legendu kateřinskou a že v ní asi nepřehlédli dokladů tak hojných. Mohl si pomysliti, že tak snadné vítězství přece není, aby stačilo vzíti do ruky kvintánskou čítanku a z ní vybrati několik ‚stáše‘.

Je tu viděti, jak málo pečoval o svou informaci.

[140]A. M. mohl snadno věděti, že najde poučení ve veliké a slavné Gebaurově Historické mluvnici, díl III, část 2., 2. vydání 1909. Tam by byl, k svému překvapení, shledal, že ty jeho doklady z Alexandreidy a Kateřiny tam uvedeny jsou (na str. 292) — a byl by se dověděl, že správnější je tvar stojieše, jenž je tam také doložen (na str. 291). Byl by se snad podivil, jak tedy Gebauer mohl tu výtku učinit.

B. Kdyby byl pozorněji četl výtku Gebaurovu a obranu Flajšhansovu, byl by našel rozluštění. Nejde totiž o sloveso stoju — stáše (a všechny jeho doklady patří sem), nýbrž o sloveso stanu — stanieše. Máme totiž ještě podnes rozdíl v tvarech slovesa postojím — postáti a povstanu — povstati, dostojím — dostál a dostanu — dostal, obstojím — obstáti a zůstanu — zůstati atd. K slovesu stanu je tvar stanieše, jeho doklady nalezne prof. Mareš v téže Mluvnici na str. 253 — a z tvarů odchylných stáše jsou uvedeny u Gebaura ty dva, ‚nezóstáše‘ a ‚když vstáše‘, jež uvedl Flajšhans z evang. Olomouckého.

A byl by konečně nalezl v loňském Musejníku (1927, 132) v článku Flajšhansově tuto věc zkrátka vyloženu; byl by nalezl, že se ty tvary vyskytují teprve s úpadkem v XV. století. Roku 1896 šlo hlavně o formulaci námitky Gebaurovy, nikoli o její meritum. V pozdějších pracích (v Hist. Mluvn.) je již mínění Gebaurovo formulováno správně.

Co by asi řekl profesor Mareš o tom, kdo by mluvil do některé odborné otázky fysiologické, neznal ani docela známých příruček ani odborné literatury za posledních třicet let — a ani neporozuměl, oč vlastně ve sporné věci jde? — — —

*

Profesor Mareš (Meth. 15/6) uvádí, podle Frinty v Naší řeči, seznam slov, jimiž čeština byla z RKZ. obohacena — prý více než sto slov dříve neznámých. V tomto případě operuje profesor Mareš velikým počtem těchto slov a některá, domněle padělaná, hledí ospravedlniti.

Je to vzorný příklad, jak se měřiti, vážiti a počítati nemá. Z RKZ. vypočetl jich prof. Mareš sotva šedesát (nikoli 100) a mezi nimi některá chybně. Je tu viděti,

a) že profesor Mareš nezná základní práci »Podrobný seznam slov RKho«, vydanou 1897 Akademií, ač ji Frinta cituje a na ní svůj seznam založil. Jinak by byl věděl, že slova blána, plst, báje a žároviště nejsou vůbec v RKZ., nýbrž v Mater veriborum — a toho falsa snad ani prof. Mareš nebrání; ‚okřídlenec‘ je pak [141]slovo Frintovo, jímž vykládá ‚letadlo‘ — a prof. Mareš míní, že pochází z Rukopisů! Takto kontroloval prof. Mareš fakta a tak jich napočítal víc než sto;

b) že si prof. Mareš nevšiml, že Frinta v prvním seznamu (polovičce těch 60!) uvádí slova již před RKZ. doložená, mnohá velmi stará, o nichž míní, že jich RK. toliko užil, nikoli že je vytvořil. Když tedy M. potom (na str. 16) brání těchto slov, »která snad ode dávna žila v národním jazyku, třebas i nebyla nalezena v žádném staročeském spise« (mezi nimi na př. děva, žežulice), koná práci naprosto marnou a neví zase, že Gebaurův Slovník již dávno taková slova dobře doložil (blány, děva atd.). Že by prof. Mareš měl a mohl znáti příslušné speciální i obecné slovníky staročeské, to by se mělo rozuměti samo sebou.

Jeho výpočet tedy i jeho obrana těchto slov jsou naprosto bez ceny; musil by je nějaký filolog znova a lépe zpracovat a ocenit.

Ale i potom — a zde snad prof. Mareš porozumí lépe nežli jiný laik — by to byl jen pohled makroskopický; jen na první pohled postačí doklady některé a chyby v některých slovech se zdají lehké. Vezmou-li se však tato fakta pod mikroskop, jde-li se věci na kloub, vypadají potom — některá — tato doložená nebo nedoložená slova zcela jinak.

Uondaný se zdálo na př. Gebaurovi ještě pouhým neologismem; je tu odchylka od lexikálního materiálu staročeského, nikoli nemožná, třebas zatím nedoložená. Ale od té doby, co Zubatý v Naší řeči 1920 (IV, 168 nn.) rodinu slov ‚ondati‘ vzal pod mikroskop a důkladně rozebral (původně ovšem beze všeho úmyslu rukopisného), toto slovo samo stalo se novým ‚dáše‘ nebo ‚stáše‘, jenže ještě makavějším — a nové nálezy rozbor Zubatého čím dále tím hojněji potvrzují; letadlo (= pták) je doloženo v žalt. Klem., nebylo by tedy námitek. Ale rozebéřeme-li zevrubněji formu, vidíme, že vlastně — podle odvozovací přípony -dlo — neznamená a nemá znamenati ‚ptáka‘, nýbrž (jako dnes) přístroj létací a že je to slovo v původním textu českém nemožné. V ŽKl. je doloženo třikrát, vždy za lat. »volatile«; je to tedy otrocký latinismus, jako tamže na př. obnovatedlnicě za lat. slovo novacula místo českého (a slovanského) břitva. Starší a správnější překlad žaltáře má »ptactvo, ptáci« — správně; ‚letadlo‘ přešlo ze ŽKl. jen do některých opisů (a mamotrektů), později opraveno. Ale odkud by se byl takový hrubý latinismus vzal v národním textu původním? Atd. atd. —

(Zbytek příště.)

---

[1] Drasticky by se typ takových námitek mohl naznačiti asi tím způsobem: máme-li k můj, tvůj, svůj… 2. pád mého, tvého…, proč by nemohl býti k lůj, hnůj… 2. p. lého… (m. loje); je-li v č. za moja, tvoja… dnes má, tvá…, proč by nemohlo býti m. voják, dojačka… také vák, dáčka… atd.

[2] Zkratka Kl. = Klamnost důkazů 1928, Meth. = Vědecké methody 1927.

[3] O tom se mohl přesvědčiti prof. M., kdyby si byl pročetl úvahu Dolanského zevrubně. Ale že ji nečetl, svědčí jeho bajka o Puchmajerovi; u Dolanského by byl našel správný výklad a byl by si svůj omyl ušetřil.

Naše řeč, volume 12 (1928), issue 6, pp. 133-141

Previous E.: Nesví

Next Jehněd