Vývoj současného spisovného českého jazyka

H.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Václav Vondrák, Vývoj současného spisovného českého jazyka. Spisů filosofické fakulty Masarykovy university v Brně č. 17. Brno 1926. Str. 100. Za Kč 13.—.

Vondrákova kniha je literární pohrobek. Napsána byla už r. 1909 a měla býti součástí Jagićovy petrohradské »Enciklopedie slavjanskoj filologii«. Vznikla tedy o celých 15 let dříve než podobné knihy Flajšhansova (Náš jazyk mateřský) a Weingartova (Vývoj českého jazyka).

Za základ dnešního spisovného jazyka pokládá Vondrák jazyk bible Kralické. »Jazyk bible Kralické není však nový jazyk, není ani domácí dialekt Blahoslavův a ostatních původců bible Kralické, nýbrž je to prostě jazyk Husův v další fázi svého vývoje a zdokonalení« (str. 17). Hus zavedl do spisovného jazyka jednotnost tím, že povznesl pražský dialekt na jazyk spisovný. Do Husa nelze mluvit o jednotě jazyka ani po stránce hláskové ani slovníkové (str. 95). Husův jazyk přijal Chelčický, pak humanisté — hlavně Všehrd a Písecký (str. 14) [304]— a Bratří. Z Bratří nejvíce vynikl Blahoslav, a to jak svým překladem Nov. zákona a svou účastí při kancionále Šamotulském, tak svými theoretickými spisy Gramatikou a Muzikou (str. 25—28).

Jazyk bible Kralické podrobuje Vondrák důkladnému rozboru. Přehláska je v Bibli provedena, moravismů je málo. Ve skloňování je zachován duál, zvlášť oblíbena jest přípona -ové (hříchové, hnátové), u ja- kmenů jsou tvary na -em a -ech (ovcem, ovcech), zájmeno její se skloňuje podle pěší, nejsou tu aoristy a imperfekta, 2. os. kondicionálu je ještě by, teprve později bys, po slovesech záporných je zpravidla genitiv, také po slovesech s některými předponami (pozdravtež zprávců svých). Vlivem latiny nalézáme tu ak. s inf. (věda jej býti muže spravedlivého), instrum. s inf. (pravě se býti něčím). Nerad vidí tu Vondrák množství substantiv na -ní (u něhož není proměnění, ani pro obrácení se někam jinam zastínění) a vytýká některá slova přijatá z němčiny (fěrtoch, křtalt, kšaft, kvaltování, mordovati, plac, pres, puntovati se, rathauz, rota, ryňk, šacovati, šeňk, špehéř, troštovati) atd. (str. 16—25).

Vliv Kralické bible působil i na humanisty pozdější, hlavně na Veleslavína. Jeho význam záleží hlavně ve zdokonalení stránky stilistické a ve vytvoření terminologie vědecké (str. 129 a násl.).

Protireformace způsobila úpadek. Heřman Černín z Chudenic a Ignác ze Šternberka v pol. stol. XVII. jsou poslední Čeští aristokrati, kteří píší česky (str. 34). Nejdůležitější dílo protireformační, bible Svatováclavská, přidržuje se vzoru bible Kralické. Jazyk exulantů je také v podstatě jazyk bible Kralické. Co znamená přerušení spisovné tradice a opuštění jazykové jednoty, jest nejlépe patrno z ubohé češtiny ve stol. XVIII. (Frozín a j., str. 36).

Také obrození pracuje v svých počátcích na základech bible Kralické a na Veleslavínovi. Dobrovský staví pevné základy české mluvnice a přízvučné prosodie a s Jungmannem stanoví zásady, jichž se třeba držeti při tvoření nových slov. Jungmann snáší poklad slov do Slovníku a organisuje vytvoření vědecké terminologie (str. 40—54). Z Jungmanna vyrůstá takřka celé XIX. století.

Čelakovský (str. 55—57) je jazykově závislý na Jungmannovi a RKZ. Tento dvojí vliv nelze vždy dobře rozlišit, protože mnohé zvláštnosti, které jsou u Jungmanna, jsou také v RKZ. (čemu — proč; bodrý; zkad; byvší). Značný počet slo[305]ženin (zlatotkaný, lidožerný, všenárodní, prostomilý, veleslavený, blahocit), v nichž si libuje Čelakovský, jsou též u Jungmanna, který je přejal z Klopstocka, a taktéž v RKZ. Z RK. jsou slova jako pochládeček, vezdy, imper. střezi, tvary jako kamenna srdce (gen.) atd. Z rusismů uvádí V. mládce, gen. pl. místo ak. pl. u životných (vyženou nevěrných Turkův), spojku a ve významu adversativním. Zastaralá slova jsou: zámutek, spojka brž, předl. po s dat. (po žežhulčímu = jako žežulka).

Kollár (str. 59—62) jde s počátku přísně ve šlépějích Jungmannových, teprve později si oblibuje slovakismy (selza, mlučte, mohel, cuzí, peklisko atd.), polonismy (přímus), tvoří nemožné tvary jako »strávivšeti« (inf. perf.) atp.

Erben a Němcová (str. 62) obohacují spisovný jazyk pečlivým studiem mluvy lidové.

Palacký (str. 62—71) se v podání Vondrákově jeví zvlášť významně. Nikdo neměl jasnějšího ponětí o důležitosti jednoty spisovného jazyka pro jednotu národní nežli on. Rázně odbyl separatistické choutky Ziakovy a Trnkovy na Moravě i slovakismy Kollárovy. Jeho autorita byla tím působivější, že byl sám Moravan. Přímou zásluhu si získal svými Dějinami, jejichž jazyk podrobně oceňuje Vondrák podle práce Th. Vodičky v Č. Mat. M. XXV.

O generaci májovské a ruchovské jedná kap. VII. (str. 74—77), Kosmopolitismus májistů byl příčinou, že »odbývali macešsky stránku formální a jazykovou«. Sloh skoro u všech, i u vůdců (Hálka a Nerudy), jest neobratný, ztrnulý, jazyk leckdy nesprávný (příklady: když jsem byl pět let starý, moc místo moci, jemu to bylo dosti přirozeným, u něj atd., všecky z Hálka). To se týká nejvíce Hálka, ale i Nerudy, který později »věnoval větší pozornost stránce jazykové, jenom jeho básnická řeč je i později poněkud drsná« (str. 77).

Zdá se nám, že při vší správnosti zde pronesených výtek, týkajících se stránky jazykové, ubližuje spisovatel alespoň Nerudovi. Zdá-li se jeho básnický jazyk někdy drsným, není toho příčinou neumělost, nýbrž pracné úsilí o přiléhavý a osobitý výraz. Neruda je i po stránce jazykové, hlavně v próze, duch jistě tvůrčí, už proto, že pro svoje dílo, pro realistickou povídku a feuilleton ze života pražského, neměl českých vzorů a že čerpal často přímo z pramene, to jest z lidové mluvy pražské. Na účet lidové mluvy lze také přičísti mnohé z jeho chyb mluvnických, jako tomu je i u Němcové.

Mnohem spokojenější je Vondrák s ruchovci, kteří vy[306]nikají pečlivou formou i jazykem. Zvlášť uvádí Sv. Čecha, Krásnohorskou, pak Quise, Sládka a konečně Bohd. Jelínka, u něhož chválí lahodnou dikci a pěkné rýmy.

Vrcholem spisovné češtiny v posledních desítiletích (Vondrák dopsal svoje dílo 1909!) jest básnický jazyk Vrchlického, hovějící také přísnějším požadavkům metrickým, jež v rozsáhlých pracích stanovil J. Král. Kniha Vondrákova se končí rozborem básnického jazyka Vrchlického, založeným hlavně na dvou sbírkách z období staršího (Sfinx, Staré zvěsti) a dvou z období novějšího (Třetí kniha básní epických a Korálové ostrovy, str. 87—94).

Zvláštnosti mluvy Vrchlického podle tohoto rozboru jsou tyto: 1. jednoslabičná substantiva o- kmenů, řidčeji i- kmenů, jako: čar, děs, druž, kvil, kyn, pal, plam, smeť, střet, šer, švih, tes, vzkvět, zvrat, žeh atd. atd.; 2. oblíbenost slov ráz, tlum, nach. Soudím, že tato záliba v jednoslabičných slovech měla neposlední příčinu v metrice; 3. hojné užívání tvarů můž, nemůž, vše (stopy, dary), slov zkad, hlubý, hlubě, naděj, pohrda, dřina, tucha, slední, těcha, paprsek m. paprslek, nítiti m. roznítiti, sláti a j.; 4. časté psaní lidových tvarů a výrazů: vem, zvednouti m. zdvihnouti, tady m. zde, pár (neděl), taky, dneska, začli, letlo, vymýtěn, zbortěn. Úplně nesprávné je mnil m. mněl. Nová slova jsou pohrobiti, oheň žířiti. Neobvyklé je stádo ptáků.

5. Složených slov na rozdíl od mnohých spisovatelů starších užívá Vrchlický málo: čaruplný, slávozářný. 6. Mezi cizími slovy, v nichž si libuje Vrchlický, uvádí Vondrák: ruina, tón, vrak, kytle, bluza, stč. krzno. 7. Reminiscence z RK. jsou varyto, vezdy, ruče. Tu snad možno spíše mluviti jen o nepřímém vlivu RK. 8. Slova přejatá z jiných slovanských jazyků jsou třímati, výspa (pol.), stařík, stařice. 9. Jiné zvláštnosti: instrumentál způsobový (honem kvapným kol se žene), adveribium krátko m. krátce, opakování předložky (po jedné po prostoře), mor. tož, elipsa slovesa býti, míti (jež nám svatým; na bledé skráni plamen myšlenkový).

Kromě o spisovatelích, kteří ovšem mají na vývoj spisovného jazyka význam rozhodující, dočteme se u Vondráka také o gramaticích. Jejich význam po této stránce podrobuje Vondrák pečlivému a dosti obšírnému rozboru. Jejich vliv se projevuje hlavně v pravopise a základech tvaroslovných, jakož i při tvoření nových slov. O theoreticích doby starší už byla řeč (Hus, Blahoslav); z novodobých po Dobrovském a Jungmannovi vynikli Šafařík a v nejnovější době zejména Gebauer. Gebauer přispěl svou Historickou mluvnicí k prohloubení našich [307]vědomostí o jazyce, ale i přímo působil v některých sporných kusech mluvnice a pravopisu. Vondrák uvádí zejména trojí zasažení Gebaurovo; 1. koncové t m. ť u i- kmenů, 2, staré genitivy na -ě u místních jmen jako Boleslav a Chrudim, 3. přijmouti místo dial. přijati.

Poslední opravu Gebaurovu Vondrák schvaluje, první a druhou pokládá za nesprávnou a zbytečnou. Psaní ť bylo ve spis. češtině teprve od Čelakovského (1830) a theoreticky je hájil Šafařík (1845), Gebauer však učil, že měkké jer neměkčí koncového t, d, a to Vondrák neuznává, protože prý ř ve řku by musilo být vykládáno analogií. Tato námitka je sotva správná, neboť z vlivu jerů na t, d nelze usuzovati na vliv jerů na r, kde možná na střídání r a ř působily sousední souhlásky. Ale i analogie tvarů s ř při slovese říci (řekl, řek, řečen) je dobře možná. Oprávněnější je Vondrákův nesouhlas s gen. na -ě u jmen místních, protože usus spisovný v té věci není jednotný, ba spíše se kloní k užívání tvarů s -i.

Vedle povolaných gramatiků, kteří ostatně jen se vší opatrností zasahovali do vývoje jaz. spisovného, byli mnozí nepovolaní oprávcové. V 17. a 18. stol. byli to hlavně Rosa, Pohl, Šimek a j. (str. 37 a 38), kteří jsou jednak bezděčným svědectvím hlubokého úpadku jazyka, jednak tvořením špatných slov nových sami k tomuto úpadku přispívali. Ve stol. XIX. pak brusiči (o nich na str. 78—82) trpěli jednostranností svého vzdělání a romantickým názorem na jazyk. Jedni měli svého koníčka v češtině veleslavínské a plodili samé archaismy (n. př. Šach), druzí si oblíbili rodné nářečí a zaváděli do spisovného jazyka provincialismy (n. př. Prasek, ba i Bartoš). Obojí ovšem bylo spisovnému jazyku na škodu, protože tím trpěla srozumitelnost, která je hlavním účelem jazyka. Na štěstí si jazyk nedá poroučet, a co se mu k jeho potřebám nehodilo, prostě odmítl.

Jednota spisovného jazyka nebyla vždycky všeobecně uznávána a několikrát se nebezpečně uplatňoval separatismus. Dvakrát slovenský (Bernolák a Štúr, o nich na str. 72—73) a jednou také moravský (Ziak a Trnka, o nich na str. 65 a násl.). Bernolákův pokus s úspěchem zmařil Dobrovský, Ziaka a Trnku znamenitými úvahami o spisovném jazyce (r. 1832) rázně odbyl Palacký. Jen Štúrův pokus měl úspěch a Slováci dnes za naší pomoci pokračují v budování vlastního jazyka spisovného. Vondrák o tom praví: »Že tato odluka byla chybou, musí nyní uznati každý objektivní pozorovatel. Nyní (r. 1909) je třeba, po[308]kud je to vůbec ještě možné, hledati způsob a cesty k nápravě.« (Str. 73.)

Bohatý a rozmanitý nárys vývoje spisovné češtiny, jak se nám jeví v knize Vondrákově, je vzhledem k danému rozsahu knihy (kniha podle Jagićova plánu měla mít 2—3 archy a má 100 stránek) bohužel až příliš stručný a zhuštěný. Upřímně by si jistě každý čtenář přál, aby právě od Vondráka slyšel na př. výklad o cizích vlivech na české hláskosloví a český přízvuk. Také kapitola o českých májistech jistě dopadla v neprospěch Nerudův jen vinou této stručnosti. V rozboru Vrchlického bychom na př. rádi viděli seznam a rozbor cizích slov, v němž by slova cizí Vrchlickým do jazyka uvedená byla seřaděna podle jazyků, z nichž pocházejí. Místo toho se uvádí na př. kytle, které je sice něm. původu, ale odedávna v češtině zdomácnělé, anebo bluza, která jistě není přejata Vrchlickým z cizího jazyka, nýbrž z běžné mluvy současné. Snad ještě jiná přání bychom měli (není tu na př. Tyl), ale k tomu, aby všem přáním bylo vyhověno, by bylo zapotřebí nejen, aby Vondrák byl měl více místa, nýbrž aby byl monograficky napřed zpracován jazyk alespoň nejdůležitějších českých spisovatelů. Úplná přesnost v oceňování významu jednotlivých spisovatelů je také nemožná, dokud vedle historické mluvnice není dokončen vědecký slovník spisovné češtiny i nářečí.

Na konec bych uvedl drobné nedopatření. Na str. 69 a 91 praví Vondrák, že sloveso zvednouti místo zdvihnouti nenalezl ještě ani u Jungmanna ani u Palackého, a pokládá je za zvláštnost ještě u Čecha a Vrchlického. Zvednouti u Jungmanna jest (Slovník V, str. 799: A tak ten Nykanor se vší pýchou zvedna hlavu, Br. 2. Mach. 15, 6) a Jungmann sám ho užil v překladu Rukavičky (1814 v Nov. básních) a v Antibohemii (1813 v Prvotinách). Také Němcová má zvednouti několikrát v Babičce.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 10, pp. 303-308

Previous Pozříti

Next Z našich časopisů