Pozříti
[Drobnosti]
-
Toto sloveso má dva významy; vlastně jsou to dvě, původem i významem různá slovesa s tvary úplně nebo skoro úplně stejnými, které mohou míti význam »pohleděti« i »pohltiti, polknouti«. Zejména při tomto druhém významu je pak v našem spisovném jazyce i v poučeních o něm dosti nemilá tvarová nejistota. S významem »pohleděti« se objevují a jsou možné jen tvary po[300]dle 3. tř. (podobné tvarům sloves s dvouslab. neurč. způs., jako mníti, zníti), jenže se spis. j. vyhýbá tvarům na -ejí, povolovaným u sloves těchto: říká i píše se »oni mní, mnějí«, ale jen »oni pozří, zří«, tedy pozřím, pozříš (jako zřím, zříš), pozři, pozřel, pozřev (zři…) atd., ale ve významu polknouti« na př. Zenklův Rádce uznává vedle tvarů těchto i tvary podle tř. 1. (jako u slovesa zemříti, jen se změkčeným ř v 1. os. j. č.), tedy pozřu, pozřeš, mluvnice Gebaurovy (na př. Přír. ml. § 236, Gebauer-Ertl § 403; vyd. 9. ovšem již liší tvary zastaralé od tvarů dnes běžných) a Pravidla uvádějí i tvary požru, požřeš, požrou, přech. požra, požrouc, požřel, požříti atd. To je ovšem hojnost, která přestává býti skutečným bohatstvím a může býti jen nemilým pramenem zmatků; tak chápeme na př., že napodobením starých a v jazyce spisovném správných tvarů jako umru, umřeš, umrou (v lidové mluvě ob. umřu, umřou) z pera zvyklého spisovným tvarům vyplynou i tvary jako pozru, pozrou (v Nikolauově článku o obecních volbách v Nár. pol. 23. z. 1923 jsme čtli na př. o věčných opravách, »které pozrou státní i obecní peníze a přece vytouženého prospěchu nepřinášejí«). Proto snad nebude na škodu, podíváme-li se na toto sloveso i my.
Podle původu slovesa pozříti, příbuzného se slovesem žráti, měli bychom říkati i psáti požříti a časovati podle sloves 3. vzoru 1. třídy (tříti, dříti, mříti a j.) požru, požřeš, požrou, požři, požra, požrouc, požřel atd. To jsou tvary, které nalézáme v staré češtině (s hláskovými rozdíly staročeskými požřieti, požřěl, požřěv, požřěn) a také v slovenštině, jež ovšem má r za naše ř (spisovné tvary požrieť, požriem, požrieš, požrú, požri, požrel, požrený atd.). Ty tvary panují dlouho i v době, kdy náš pravopis již určitě rozlišoval z a ž, na př. ještě v bibli Kralické, a podle toho musíme asi zpravidla předpokládati výslovnost s ž i v památkách, které ještě píší z za z i ž (tak na př. pěkné jméno Pozrzyhuowno ve Frantových právech z r. 1518 máme asi čísti Požřihuovno); jest ovšem možno, že se staré znění i staré tvary místy měnily již dříve. Tak na př. dosti starou změnou se zdá tvar požřím m. požru (vzorem mu byl asi tvar přím, který původně patří k slovesu přieti, příti »zapírati, popírati«, ale brzy se přenáší i k slovesu pru, přieti, příti »podpírati, opírati«) a snad i změna žř v zř místy vznikala v době dosti staré.[1] Sloveso po[301]žřieti — požříti není jediným dokladem této hláskové změny: nalézáme ji i v příbuzném s ním slově zřídlo, stč. snad ještě žřiedlo. Zřídlo, praslov. žerdlo, znamenalo původně hrdlo, požerák, část těla, jíž se polyká, teprv přenesením významu (nejen v češtině, i v jiných jazycích slov.) nějaký otvor vůbec, pak zvláště otvor, kterým ze země vyvírá voda. Slováci říkají žriedlo, Poláci žrzódło, Dolní Lužičané žrědłó, Rusové [zvl. Bělorusové a Ukrajinci) žerelo; v češtině se starší žř v tomto slově již dříve změnilo v zř (asi proto, že nemělo tvarů s žr, jako byly u slovesa tvary požru, požrú, požra, požrúc, které chránily ž i v tvarech se žř), doklady se zř má zde Jumgmann s významem »otvor, ústí nádoby« již na př. z bible Benátské (1506) a Kralické.[2] K slovesu požřieti patří jako sloveso trvací svým původem požierati, požírati, jak viděti ze starého jeho významu »polykati, pohlcovati« (na př. o člověku, který si dělá marné chuti, říkalo se, že požírá sliny, t. polyká); v tomto slově ž zůstalo, ale tím pozbyl o souvislosti se slovesem pozříti; náš jazykový cit je spojuje se slovesem žráti a podle toho změnil se i jeho význam.
Měli bychom tedy podle původu, jak jsme řekli, říkati a psáti požru, požříti. Ale to jsou tvary zastaralé, kterých se náš spisovný jazyk přes některé pokusy z dob probuzenských již vzdal a které sotva by se podařilo vzkřísiti. Vzdal se jich i jazyk lidový, aspoň nevíme, že by se tak nebo podobně říkalo někde na území, kde vůbec hláska ř žije. I tvary se z v lidu málokde ještě žijí. V Čechách zvláště starší člověk ještě dovede říci, mluví-li o nechuti k nějakému pokrmu nebo k jídlu vůbec, že to (nebo nic) nemůže pozřít, že to sotva pozřel, také na př., že sotva sousto pozřel, musil zvracet; jiné tvary, na př. přít. č. nebo rozk. zp., sotva uslyšíme; z Moravy v našich pramenech o tomto slovese pozříti, pokud vidíme, není vůbec zmínky (nářeční tvary pozřít, [302]pozrec, které z Bartoše uvádí Gebauer v Hist. ml. 1, 517, patří podle Bartošovy Dialektologie 1, 254 i Dial. slovníku 323 k homonymnímu slovesu s významem »podívati se«).
Jak tedy bychom měli psáti? Nejradikálnější jest rada Brusu (3. vyd. 260): »Pozříti, pozři, pozřel jsou tvary ku přít. č. pozřím (opět. slov. pozírati = hleděti), a užívá se jich chybně m. požříti, požři, požřel; přít č. požru, -žřeš atd. (opět. slov. požírati). Ale tvary ty jsou nelibozvuké a zastaralé, proto lépe jest užívati za ně tvarů sloves: polknouti, pohltiti.« Naši čtenáři vědí, že my přiznáváme živému jazyku právo měniti slova, která si sám utvořil, má-li k tomu příčinu, vědí také, že neradi křísíme tvary, kterých se živý jazyk vzdal, zvláště nežijí-li již ani v tradici spisovné. Tvary požru, požříti atd. jsou v jazyce lidovém i spisovném slova mrtvá, ale živé jsou tvary pozříti, pozřel, snad i pozřený, pozřen, rozk. zp. pozři, a nevidíme, proč bychom se jim měli vyhýbati (a spisovný jazyk se jim ani nevyhýbá). Že to jsou tvary homonymmí se slovesem znamenajícím »pohleděti, podívati se«, mnoho snad neznamená: jednak má každý jazyk slova soujmenná (homonyma), stejná zněním, ale různá původem a významem (jako č. topiti = dělati teplo i potápěti, v. Gebauer-Ertl § 251), jednak sama vazba dostatečně rozlišuje obojí pozříti a není Čecha, který by nerozeznával významu vět »nastrojil pak byl Hospodin rybu velikou, aby pozřela Jonáše« (Jon. 2, 1, kde Kral. bible má ještě požřela), a na př. »Jonáš pozřel na město Ninive«.
S tvary přítomného času (ob. s budoucím významem) je hůře. Požru, požřeš, požrou již nikdo neříká ani nepíše, pozru, pozrou se nikdy vůbec neříkalo, v živém jazyce jsou mrtvy i tvary pozřu, pozřeš i pozřím, pozříš a jistě každý spisovatel teprv uvažuje, jak by měl napsati, nebo hledá i v brusech a mluvnicích, než napíše tak nebo onak. Zvláště 3. os. mn. č. zní neslýchaně, ať volíme tvar pozřou či pozři. Kdyby kdo uhodil na nás, abychom řekli upřímnou pravdu, jak bychom napsali my, odpověděli bychom asi, že bychom se tvarům působícím tolik nesnází a starostí nejspíše vyhnuli a místo pozřu nebo pozřím napsali podle potřeby polknu (kde by šlo o základní význam) nebo pohltím (při významu nějak přeneseném). Proč se nevyhýbati nesnázím, kde to je možno? Slovesa kusá, u nichž se jednotlivé tvary musí doplňovati z rozličných základů, jsou přece v každém jazyce, my říkáme na př. jsem — budu — býti, byl, beru — vezmu, Němec ich bin — er ist — ich war, Francouz je vais (jdu) — nous allons (jdeme), aller (jíti) — j’irai (půjdu); proč bychom [303]nemohli říkati vedle pozříti atd. také polknu, pohltím, zvláště když tvary polknouti, pohltiti atd. také jsou možné a když tvary ze slovesa pozříti vůbec jsou řídké a užíváme jich jen ve slohu povznesenějším? Vždyť sloveso pozříti musíme beztoho doplňovati tvary sloves souznačných, nastane-li potřeba tvaru trvacího, nemůžeme přece již říkati po staročesku na př. »nepožírej to«, musíme říci na př. »nepolykej to tak horké, nehltej to tak«.
Tím nepravíme, že bychom tvary pozřu, pozřeš atd. nebo pozřím, pozříš atd. měli za nesprávné; jsou nám jen nezvyklé a proto nepohodlné. Obojí tvary lze brániti: tvary pozřu, pozřeš, pozřou jsou bližší tvarům původním (požru, požřeš, požrou), tvary pozřím, pozříš, pozří mají však také oporu v řídkých dokladech z doby, kdy tvary původní byly již zanikly. Zdá se, že jazyk staré požřieti, požříti prostě nechával splývati se starým pozřieti, pozříti (pohleděti), což bylo proto možno, že to bylo sloveso celkem dosti řídké a brzy, aspoň v Čechách, zanikalo. Gebaurova Hist. ml. 3, 2, 199 má ze starší doby doklady obojího způsobu, s výslovností poněkud odchylnou, pozhřu i pozhřím.
[1] Tato hlásková změna má příčinu v nepohodlnosti skupiny žř, jež je v češtině řídká, jíž proto naše mluvidla nejsou zvyklá, a při níž jazyk od hlásky ž k hlásce ř musí vykonati rychlou změnu polohy i tvaru. Není zde změny ž v z v slovenštině, protože v ní je snadnější skupina žř (požrieť), ani v příbuzném slovese požírati, kde nejen není ř, ale mezi oběma souhláskami jest ještě samohláska. Také v slově hřiebě, hříbě a bezpochyby také v slovech hřěb, hřěbík, hřěbí (los, pův. asi dřevěný kolík k losování) by čeština měla míti žř (podle cslov. žrěbę, rus. žerebjá, sloven. žriebä a cslov. žrěb’, žrěbij, což ukazuje na praslov. žerb-), nalézáme však odchylnou skupinu hř, jejíž vznik není snadno vyložiti (srv. Gebauer, Hist. ml. 1, 518); totéž hř se objevuje m. očekávaného žř i v tvaru hřiedlo, hřídlo (= zřídlo, stč. snad také žřiedlo; hř je patrně starší obměna původního žř než zř). Má-li polština na rozdíl od češtiny očekávané žř (žrzódło, žrzebię v. žrebię), chápeme to tím, že polské ř (rz) není s naším ř hláska totožná.
[2] Slovo zřídlo jsme našli nyní i v Světle apatykářův, o němž jsme se zmínili na str. 233, o hrdle lahve 84 b (jediný zachovaný rukopis, pocházející asi z pozdějších desítiletí 16. st. a lišící důsledně z a ž, píše 84 b zřjdlem).
Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 10, s. 299-303
Předchozí Z. (= Josef Zubatý): Nemohu za to
Následující H.: Vývoj současného spisovného českého jazyka
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1