Macerat — macarát?

Václav Flajšhans

[Short articles]

(pdf)

-

»České dějiny« prof. V. Novotného, dlouho přerušené, počaly znova vycházeti; v prvním jejich sešitě (I, 3, str. 16—22) je soupis staročeských jmen osob, v listinách X., XI. a XII. století připomínaných. Je to soupis podobný (a ovšem do značné míry totožný), jaký sestavil kdysi Palacký v přílohách k 2. části I. dílu svých Dějin.

Palacký arci předkládá (na př. v I. díle, 6. vyd., str. 473 a 474) často jenom pouhou kopii zápisu listinného, nepřepisuje naším pravopisem a neurčuje moderního znění; Novotný však, zcela správně, pokouší se všude o určení těchto jmen, přepisuje citáty a hledá naše nynější jména osob, v těchto starých skupinách liter napolo pohřbená.

Tyto seznamy Novotného-Palackého stávají se, přirozeně, nalezištěm filologů, kteří často spolehnou na autoritu dějepisců. U Palackého ovšem vidí znění původní — a tu mohou sami kon[294]trolovati; u Novotného bývá však často přepis zcela mylný — a uvádí zas jiné v omyl. Jeden příklad zde uvádím.

Na str. 18 se u Novotného uvádí jako »mečonoš« r. 1194 snad »Macerat«. Toto ‚snad‘ se však netýče znění slova, nýbrž toliko listinného zaručení úřadu. Citát Novotného je mylný; jde o svědka, ‚Macerat‘ psaného, v listině ze dne 7. června 1195; je to listina již dávno známá, mnohokrát otištěná (její zápis ‚Macerat‘ uvádí ovšem také již Palacký I, 474), ale podle všeho teprve pozdě a chybně sepsaná. Poslední její vydavatel, prof. G. Friedrich, pokládá ji za padělek z počátku XIV. stol. — a nemáme, proč bychom jeho mínění odporovali. Proto píše Novotný, vzhledem k nejistotě dokladu, že snad byl 1194 (mylně m. 1195) mečonošem ‚Macerat‘; ta pochybnost se netýká jména.

Co znamená vlastně ‚Macerat‘?

Dnes ovšem každému připadne na mysl obecně známý ‚macarát‘ (= Proteus anguineus), jak jej píše n. př. Fr. Bayer v překladě Brehmova Života zvířat (III, 3. vydání, 500 nn.). Ale tento způsob psaní není ani původní, ani správný; zakladatel naší zoologické terminologie, Jan Svat. Presl, uvádí tohoto zajímavého mloka r. 1823 (v Kroku, díl I, č. 4, str. 104) jménem ‚macarad‘ v druhu ‚macaradovití‘ (slovník Jungmannův přepsal omylem anebo opravou ‚macarád‘, což později zase prof. A. Frič omylem nebo opravou změnil v nynější ‚macarát‘, kteréž potom od slovníku Kottova ovládlo).

Ale ovšem ani Preslovo ‚macarad‘ není správně tvořeno. Presl věděl patrně, že za slovinské -č- má čeština v jistých případech -c- (slov. noč = č. noc atd.), a proto za slov. močeràd (»močeràn«, »močeràv«, »močerół«, »močerôn« atd., což vše = mlok skvrnitý; krom toho od močeràd zná slovinština přídavné ‚močeràdast‘, označující černožlutou skvrnitost, tak jak onen mlok vypadá) vytvořil české ‚macarad‘; -a- za slovinské -o- snad nějakým přepsáním nebo nedoslechnutím. Ale v tomto slově slovinské -č-, ať již pochází z km. ‚moč-ál‘, ‚moč-ár‘ atp., či bylo přikloněno z vlaštiny, musilo by i v češtině zníti -č- a tedy jméno Preslovo by vlastně mělo zníti zcela tak jako v slovinštině ‚močerad‘ (od ‚močer‘ = ‚močál‘ odvozuje toto slovo Slovinec Miklošič v svém Etym. slovníku i v Srovn. mluvnici slovanské, díl II.).

Že vskutku tato forma ‚močerad‘ je správná, dokazují dvě místní jména česká ‚Močerady‘ v jižních a jihozáp. Čechách, jež takto ukazují k nářečí blízkému slovinštině. Jedny ‚Močerady‘, u Staňkova, na území kdysi chodském, mají doklady v listinách datovaných r. 1115 a 1180, psaných však teprve na [295]poč. XIII. stol. O těchto obou listinách ukázal poslední vydavatel, prof. Friedrich, že se zakládají na jediné, padělané předloze, dosti chybné; a chybně bylo opsáno i opisováno jméno řečené vsi ‚Mocvradi‘, ‚Mochuradi‘, ‚Mokuradi‘ atd. [m. ‚Močeradi‘], takže bývalo pak chybně čteno ‚Mokorady‘ (Erben) a jinak.

Nemíním ovšem navrhovati, aby naše přírodopisy opravily ‚macaráta‘ v ‚močerada‘; ‚močerad‘ byl a jest obyčejný skvrnitý mlok a ‚macarát‘ je onen vzácný mlok podzemních jeskyň Krasových. Jen tolik jest ovšem jasno, že se onen český pán z r. 1195 nemohl jmenovati ‚Macerat‘, poněvadž nynější forma ‚macarát‘ je chyba Preslova z r. 1823 — nehledíc ani k tomu, že mlok ‚macarát‘ sám byl objeven a popsán teprve koncem XVIII. stol. (V. Brehm na m. u.).

Jak tedy čísti ono ‚Macerat‘ r. 1195?

Kdo se probíral v českých dějinách XI. až XIII. století, každému je známo z listin i kronik dobře doložené a v Čechách i na Moravě známé osobní jméno Načerat (je psáno na př. u Kosmy ještě s původním -a-: Načarat (‚Nacarat‘); později přehláskou Načěrat, konečně Načerat; v jednom opise ze XIV. stol., kdy již jméno zaniklo, přikloněním ke km. -rad mylně Načerad. Je to jméno od slovesného kmene čen- (v slovese ‚načíti‘, ‚načnu‘), zrovna tak utvořené na území českém, jako na území polském podobná jména ‚Naczęsław‘, ‚Naczęmir‘ nebo příbuzné i významem staročeské ‚Načepluk‘ (od tohoto jména osob. odvozeno pak místní ‚Načeplukovice‘ později změněné v Čaploukonice, nyní Ploukonice). Druhá část jména, rat (= válka, bitva), se sice u nás v literárních památkách nevyskýtá (žije ještě stále v jihovýchodních nářečích slovanských, u Srbů, Rusů), ale nalézáme ji hojně ve jménech osobních (Ratimír, Ratibor, Ratislav, Ratiš, Ratíšek atd.) a ve jménech místních, od nich odvozených (Ratibořice, Ratmírov atd.). Znamenalo tedy, s pochvalou a jemnou výtkou, toho, kdo ‚začíná boj‘ — a výborně se hodí ke všem jeho nositelům z dějin známým.

A toto jméno ‚Načerat‘, obvyklé v severočeském rodě Hronovců, zaniklé však již v 2. pol. XIII. stol., jeví se také ve jménech místních — a v nich ovšem také zánikem základního jména osobního propadá zkáze. Moravské místní jméno ‚Načeratice‘ změněno časem v ‚Načerotice‘, ano i v ‚Našetice‘; zde úřední ‚Statistický lexikon obcí‘ vrátil r. 1924 této obci staré a původní její ‚Načeratice‘ zase. Naproti tomu český ‚Načerac‘ (je to starý, aspoň ze XII. stol. pocházející způsob tvoření přisvojovacích přídavných změkčením koncové souhlásky: z ‚Načěrat‘ [296]utvořeno ‚Načěrac‘ jako z ‚Olomút‘ — ‚Olomúc‘, ‚Olomouc‘ nebo z L’utomysl’ — ‚Litomyšl‘ atp.), jak ještě Ottův slovník naučný správně píše dodávaje ‚chybně Načeradec‘, úředním ‚Lexikonem‘ r. 1924 dostal nesprávný název ‚Načeradec‘. K 2. pádu ‚Načerace‘, jenž sluchu zněl stejně jako 2. pád Hradce (vysl. ‚hrace‘), vytvořen totiž (jako k slyšenému ‚hrace‘ 1. pád byl ‚Hradec‘) mylně spisovný 1. pád ‚Načeradec‘, jenž pomalu zatlačoval nesrozumitelné již ‚Načerac‘. Jest ovšem ještě otázka, zdali toto zatlačení původního a správného jména je již tak úplné, že není možno původní jméno restaurovati.

Trpělivého čtenáře jsme takto přivedli od Macerata k macarátovi a skrze Močerady do Načeradce. Snad nám uvěřil, že písař na počátku XIV. stol., jako udělal spoustu jiných chyb, tak také tohoto ‚Macerata‘ zkazil z pův. jména Načerat. Ano, právě v této době, v originálních listinách z let 1188 až 1197 (a ovšem ještě na poč. XIII. stol.) vystupuje správně v družině vévodské a královské tento statečný Hronovec ‚Nacherat‘ 1188 atd. Ale toto stopování náleží již historikům.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 10, pp. 293-296

Previous Josef Zubatý: Spolu, dohromady

Next Z. (= Josef Zubatý): Nemohu za to