Nadání, nadace

[Short articles]

(pdf)

-

Za něm. Stiftung, lat. donatio, fundatio, má čeština jako výraz domácí slovo nadání (od slovesa nadati někoho něčím, na př. klášter zbožím), doložené v tomto významu od počátku 15. stol. Tvar nadace (nadaci) je t. zv. tvar hybridní, t. j. slovo domácí (kmenem) s příponou cizojazyčnou, asi toho způsobu jako slova vědátor (spr. vědec, učenec) nebo žertovné synátor. Jak taková slova hybridní vznikala, vidíme dobře na starším o něco bratru slova nadace, na slově korunovace. Vedle českého tvaru korunování bylo souznačné slovo latinské coronatio, které bylo obměněno u nás někdy v 17. nebo 18. stol. nejspíše v slohu kancelářském nebo učeném v koronací, tak jako změněno appellatio v apelaci, contributio v kontribucí, fundatio ve fundací, oratio v orací a p. V praxi běžnější, méně učené, přizpůsobena pak koronací českému slovu koruna (z corona) a změněna v korunací — tvar, který nalézáme na př. zaznamenaný ještě v Thamově slovníku z r. 1799. Byla pak tedy vedle sebe dvě slova souznačná: domácí slovo korunování a zdomácnělé (t. j. cizí, ale hláskově přizpůsobené) slovo korunací. Je nasnadě, že se slova tvarem tak podobná [235]a významem totožná zkřížila a že z korunací = korunování vznikl tvar třetí, korunovací. I tento tvar zaznamenávají naše slovníky již z doby obrozenské, Dobrovský však jej stigmatisuje jako tvar vulgární. Podobným asi způsobem vznikl vedle slova nadání v době o něco mladší (asi v první pol. 19. stol.) v kancelářské češtině tvar nadací (jméno podstatné, odlišné od staršího přídavného jména nadací = nadáním opatřující, na př. listina nadací, utvořeného od slovesa nadati jako psací od psáti a p.). Protože se v témž významu jako slova nadání užívalo slova fundací a protože se i v mnohých případech jiných souznačné přípony -ní (česká) a -cí (z lat. -tio) střídaly (apelování = apelací, kopulování = kopulací, multiplikování = multiplikací atd.), zušlechtil některý vrchnostenský úředník, zvyklý pracovati se slovy jako apelací, kontribucí atd., slovo nadání v nadací, jako by šlo ne o odvozeninu českého slovesa dáti (dání), nýbrž latinského dare (datio). Snad při vzniku této hybridní odvozeniny působilo také (aspoň pokud šlo o nadání kostelní) i české slovo podací, příd. jméno utvořené tak jako psací, hrací a p., kterého se užívalo s platností substantivní buď v tvaru mužském s významem patron (podací kostela), anebo v tvaru středním podacie (zúžením podací) s významem patronát, právo patronátní, presentační. Toto podací středního rodu přizpůsobovalo se časem vlivem svého zakončení jiným podst. jménům s koncovkou -ací, jako fundací a p., která arci byla ženského rodu, a tak se časem vyskytuje i v témž významu (patronát) slovo podací v rodě žen., a když se tvary, s -ací (fundací) začaly měnit časem v tvary na -ace (fundace), změnilo se i toto podací žen. v podace téhož rodu. Ale vedle zpodstatnělého podací (= patronát) užívalo se v témž významu i podst. jména slovesného podání, které znamenalo původně asi totéž co nadání (kostelní jmění), ale vlivem slova podací nabývalo časem i významu ‚patronát, presentační právo‘ (Kott 7, 284) a p. Protože byly pak vedle sebe tvary podací (podace) a podání, mohl tento pár také přispívati k tomu, že se vedle tvaru nadání začalo užívati i tvarů nadací, nadace, zvláště když oba pojmy, fundace i patronát, byly z téhož oboru představ a vyskytovaly se v úřadování často pospolu. Třetí konečně příčinu ke vzniku tvarů nadací, nadace možno viděti v potřebě příslušného adjektiva. Od podstat. jmen s příponou -ní (podst. jmen slovesných) nelze tvořiti jména přídavná; ale podstatná jména s příponou -cí (-ací, jako kopulací, fundací a p.) tuto schopnost mají (kopulační, fundační a p.). Proto i když se v praxi užívalo takovýchto cizích slov s příponou domácí, na př. v tva[236]rech korunování, kopulování a p., tvořila se příslušná jména přídavná vždycky jen od jejich dublet s čechisovanou příponou -cí, -ce (korunovací, kopulací) a zněla korunovační, kopulační, apelační atd. Takového adjektiva bylo třeba i k podstatnému jménu nadání (donatio), zvláště v takových případech, kde starého adjektiva s příponou -ací a významem aktivním nebylo lze dobře užíti (na př. o domě, o místě, o příjmech, penězích a p.). Utvořeno tedy podle vzoru korunování — korunovační také k subst. nadání příd. jméno nadační, které zase podle kombinace korunovací — korunovační, kopulací — kopulační mohlo napomáhati k tomu, aby se vedle adjektiva nadační vyvinulo i subst. nadací, nadace.

V jazyce dnešním jsou ve významu fundace tvary dva: nadání a nadace; tvar nadací je přežitek, archaismus téhož způsobu jako apelací, kontribucí, relací a p. Tvar nadání je cele český a starší a náleží mu tedy přednost před jeho hybridním dvojencem nadace. Vymítat tvar nadace z usu spisovného proto ovšem nelze; bylo by to také marné, protože má pevnou oporu v adj. nadační, za něž dnes nemáme náhrady.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 8, pp. 234-236

Previous Josef Zubatý: Nemohu za to

Next K. J.: Zádrhel