Časopis Naše řeč
en cz

Jeden

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

2. Číslovka »jeden«

Jména, vyjadřující určitou míru nebo určité množství čehokoli, kladou se nejčastěji sama, bez číslovky jeden, má-li se rozuměti jediná jednotka oné míry, onoho množství: říkáme »přijdu za hodinu«, »za den můžeš všecko poříditi«, »vrátím se za měsíc«, posílávali jsme pro »litr« vína, »kilo« kávy, kupovávali »za korunu« šunky, neříkáme obyčejně »za jednu hodinu« atd. Jednotné číslo [107]samo stačí na vyjádření, oč jde, ba u pomnožného jména i jeho množný tvar (který ovšem má význam jednotný): naši předkové měli délkovou míru »hony« (= 125 kroků), a říkalo se také obyčejně prostě »hony«, ale »dvoje, troje hony« atd. Tento způsob není jen český ani jen slovanský: nalézáme jej i v jazycích příbuzných, pokud zůstávají věrny původnímu skladu jazykův indoevropských, t. j. pokud nevyvíjejí neurčitého členu a neztrácejí rozdílu mezi jednotným a množným číslem. Němčina říká skoro všude jen eine Stunde, ein Jahr, ein Pfund atd. (jen hundert, tausend se říká obyčejně po staru bez ein, jako u nás sto, tisíc), a u některých jmen míry a množství neliší ani tvarem čísla (ein, zwei Pfund, Schock atp.): v němčině splynula číslovka ein v jedno s neurčitým členem a zanikl rozdíl, který je na př. v češtině mezi výrazy »loket« a »jeden loket« (někdy ovšem číslovka ein na rozdíl od pouhého neurčitého členu mívá silnější přízvuk).

»Číslovka jeden přičiňuje se chybně ku podstatnému jménu, když na číslovce není důrazu… Náš jednotný počet sám sebou označuje jednotku; připojené tu bezdůrazné jeden není než neurčitý člen německý« učí Bartoš (v Nové Rukověti 29) a uvádí doklady. Jest pravda, že někdy zbytečně slýcháme zde jeden, kde zejména jadrnější venkovan by stačil bez tohoto slova, a jistě i zde na nás působí příklad německý, ale vše na něj přece sváděti nemusíme. Jde o to, co je »důraz«: tak na př. hned v Bartošově dokladě »za jeden den té práce nepoděláme« (místo »za den«), může podle souvislosti řeči býti na číslovce významový důraz velmi silný, třebas ve výslovnosti silného přízvuku, který bývá průvodčím »důrazu«, neslyšeti; na př. znamená-li jeden tolik, co »jen jeden, jediný« (pro jedno kvítí slunce nesvítí; kdo z vás… může přidati ku postavě své loket jeden? Mat. 6, 27), anebo chci-li odporovati někomu, kdo myslí, že mu stačí »den«. Pokud člověk bude pohodlný i v řeči, pokud nebude míti čeština skutečného neurčitého členu a pokud bude rozeznávati jednotné číslo od množného, bude se aspoň v celku jistě říkati, jak se říká dnes a jak se říkávalo před 1000 léty. Ale ovšem bude se říkati i »jeden den«, »jedna měřice«, »jeden metr«, jako se říká dnes, nejen kde na množství, o něž jde, je zvláštní důraz, nýbrž také, kde vědomí počtu v mluvící osobě vůbec je mocnější. Počítám-li, jsem-li zvyklý míti na mysli rozdíl mezi »jednou« jednotkou a jiným jejich počtem, měřím-li či vážím-li něco a bedlivěji přihlížím k míře nebo k váze, mám-li v úmysle vyjádřiti se docela přesně atd., vždy budu spíše nachýlen mluviti o »jedné« libře atd. bez vlivu jazyka cizího. Chemik vážící na citlivých vážkách shledá spíše váhu »jednoho« [108]gramu než pouhého gramu, kupec se spokojí kilem místo »jednoho« kila; obyčejný člověk mluví o koruně, účetní v účtech o »jedné« koruně atd. Bartoš píše, že »o hodině« za obyčejné »o jedné« slyšeti na západní Moravě (časem i jinde). Obyčejně však říkáme »o jedné (hodině)«, »v jednu (hodinu)« proto, že jsme si příliš určitě vědomi rozdílu mezi touto dobou a mezi dobami jinými, jež určujeme počtem hodin: proto také skoro nikdo neříká na př., že je stupeň pod nulou, každý řekne spíše »jeden« stupeň, aniž smíme v tom viděti neurčitý člen a germanismus. Neříkáme-li obyčejně »jedna libra« atd., je to pouhé zkracování výrazu z pohodlí a ze zvyku, možné a obvyklé proto, že každý zkrácenému výrazu rozumí: říkáme také na př. zlatý padesát, dvě koruny třicet, pět metrů šedesát, a nikoho nenapadne mluviti o nesprávnosti, řekne-li kdo úplněji zlatý padesát krejcarů (anebo řekne-li na př. účetní dokonce jeden zlatý padesát krejcarů).

Podobně posuzuji číslovku jeden, kde jde o jednotlivé předměty, ne o míry a výrazy množství. Vždyť z pouhého pohodlí nemluvíváme zpravidla o »jednom« předmětě, je-li řeč o jediném; ale mluvíme tak, počítáme-li. A ani to ne vždy: i zde se řídíme skutečnou potřebou zřetelnosti a okamžitou náladou. V kavárně obyčejně hlásíme číšníkovi »kávu«, »rohlík« nebo »doutník«, v hostinci »vepřovou«, »švestkové knedlíky«, platíme-li za jedinou osobu, protože to jsou věci, jež obyčejně člověk mívá jen jednou; ale hlásíme »jedno pivo«, protože zde množství již bývá nestejné, a platíme-li na př. za více osob anebo účet jinak je složitější, hlásíme třebas i »jednu kávu«, abychom se vyjádřili zřetelně. A vyjadřuje-li se úzkostlivější host hodně zřetelně, i kde toho není zrovna potřebí, oznamuje-li »jednu kávu« atd., není to po mém soudě ani germanismus (protože jeden zde všude není člen, nýbrž skutečná číslovka) ani chyba. Proč by bylo chyba vůbec, říkati »jedna káva«, »tři čaje« atp., proč by se smělo říkati jen »jednou káva«, »třikrát čaj«, jak míní matiční Brus, opravdu nevím: vždyť »káva«, »čaj«, »víno« atd. jsou v hostincích a v kavárnách docela určité jednotky, t. j. nádoby určité míry?

Bartoš píše také: »Lid mluví: Chrome na nohu, je slepý na oko«. Co já vím, říká se o někom, že je na př. chromý na ruku, protože může býti chromý i na nohu, jako člověk může míti bolavé oko, protože může míti i bolavý nos. Ale nikdy jsem neslyšel, že by kdo byl slepý (nebo neviděl) na oko, že by byl hluchý (nebo neslyšel, nedoslýchal) na ucho, ba ani, že by byl kulhavý (kulhal) na nohu: zde nejde o rozlišování nedostatku různých údů, nýbrž o rozlišování nedostatků na údech podvojných v tom, jsou-li na jednom údě či na obou. Proto se říká »slepý na jedno oko«, anebo [109]»na pravé (levé) oko« (nebo »na obě oči«) atd.: snad se někde říká jinak, ale to by nebyl důkaz, že by bylo chybou mluviti, jak se obyčejně mluví.[1]

Přísným brusičům je »neurčitý člen« každé jeden, které lze po dobrém nebo po zlém vypustiti, jen proto, že němčina pak obyčejně mívá ein; a proto pomalu jest u nás již zákonem, že každé jeden, které (po dobrém nebo po zlém) vypustiti lze, vypustiti se musí. Je to pravidlo velmi pohodlné, zbavuje člověka práce, kterou působí myšlení, třebas i myšlení, jehož si ani nejsme vědomi. Pravidla tak pohodlného, kde smíme (ne musíme!) říci číslovku jeden, dáti nedovede nikdo, ale kdo slyšel mluviti, jak se mluví v lidu (a jak se u nás také jindy psávalo), pravidla nepotřebuje, má-li uši k slyšení a neucpává-li jich povrchními pravidly. Byt popisujeme na př. tak, že vypočítáváme jeho místnosti (»čtyři pokoje, kuchyň, předsíň« atd.): nikdo neřekne »jedna kuchyň«, protože jich u obyčejného bytu více nebývá (spíše se řekne o malém bytě »pokoj a kuchyň«, protože takových bytů je velmi mnoho). Ale vypočítávám-li věci, jejichž početní poměr nebývá stálý, řeknu o »jedné« věci přirozeně spíše, že je jedna. Novinář (v. »Nár. L.« 2. ún. 1918) však čte v »Prager Tagbl.« o berlínském stávkovém výboru, v němž je »10 Arbeiter, eine Arbeiterin und sechs Abgeordnete«; slýchal, že »jedna dělnice« je jenom jedna, že by proto jedna zde byl jen »neurčitý člen« a germanismus, a napíše, že se výbor skládá »z 10 dělníků, dělnice a šesti poslanců«. Každý prostý Čech by zde řekl určitě, že tam je jedna dělnice, protože cítí, že by jich mohlo býti i více: a tak bychom měli mluviti všichni.

A tak mluvívali a psávali také naši předkové: není v té věci podstatného rozdílu mezi námi a jimi. Číslovku jeden vypouštěli, kde byla věta zřetelná bez ní, z pouhého pohodlí jako my, a kladli ji, jako ji klademe my, byli-li si určitěji vědomi číselných poměrů; a v listinách, v nichž nejspíše najdeme doklady, z nichž bychom se dovedli poučiti, jak si zde vedli, nalézáme touž nestejnost, jako v mluvě dnešní. Tak čteme na př. ve svědectvích z nějakého sporu o pozůstalost z r. 1511 (Arch. Č. 13, 439): »že jsem toho svědoma, že jsú byli tři hrnci peněz… Tehdy pán starý… řekl nevěstě, …že muož-li unésti těch peněz jeden hrnec, že jí chce dáti«… »čtyři pási, jeden střiebrný a tři pozlacení«… »že by tam při těch penězích byl pás stříbrný«… »vídal sem tři pásy pozlacené a jeden střiebrný a přiepasku střiebrnú a pošvu střie[110]brnú«. Anebo v poručnických účtech okolo r. 1520 (21, 512 n.): »zlatých uherských 36, mezi kterýmiž jest jeden falešný… item zlatý rýnský 1 facit 48 g. It. kus zlata od Rezle, váží 1 lot 3 čtvrtce… 15 lžic střiebrných a pečet střiebrná s řetiezkem a sekret (pečetní prsten) střiebrný… kúsek zlata, kteréž jest vážilo 1 lot a 3 čtvrtce… počítajíc zlatý (uherský) po 33 gr. bielých… 1966 liber železa, centnéř per 70 g… jakož jest dlužen zuostal nebožtíkovi Jerg za rathauzem kopu… po smrti jeho vydal jest Vaněk na některé potřeby při pohřebu svých peněz 1 kopu 17 g. 5 d. (denárů)…« A tak čítáme v zápisech dřívějších i pozdějších: docela, jak by se vyjadřoval Čech dnes (nevyjadřuje-li se po účetnicku přesně, nemluví-li všude o »jedné« koruně atd.). A tak se vyjadřují i jiní Slované: jen my abychom se báli pořád »neurčitého členu«, abychom odvažovali, chceme-li říci »jeden«, je-li na tom opravdu důraz, a abychom pro jistotu to nešťastné slovo škrtali, i když pak větě není rozuměti. Nepřátelům slova tohoto bych radil, aby si přečtli o něm na př. krásný článek »jedan« v záhřebském akademickém slovníce: ti Srbové a Charvaté jsou plni »neurčitého členu« (kde jej vzali, když jsou tak daleko od Němců?) a ani se jim nezdá, aby si jej zapovídali! Snad se jim dokonce zdá, mají-li číslovku, že jí mohou užívati, kde jí potřebují?

3. »To by jeden z kůže vyletěl!«

Slýcháme (a někdy i čítáme) jeden, kde by Němec v 1. pádě řekl man anebo i einer (v jiných pádech by položil příslušný pád slova einer), t. j. kde se neurčitě mluví o něčem, co by se mohlo vztahovati ke komukoli na světě. »To by jeden neřekl«, »jeden nikdy neví, co by se mohlo stát«, »za peníze jeden všecko dostane«, »ani jíst se jednomu nechce«. Tento způsob mluvení oprávcové jazyka mají za napodobení němčiny, a s právem. Slýcháme tak skoro jen ve větších městech, kde vliv němčiny nejmocněji působí: venkovan se vyjádří obyčejně jinak, kde jde o podmět, řekne člověk anebo podmět vůbec nevyjádří (»to by člověk neřekl«, »dnes by ani psa nevyhnal«), kde o jinou část věty, dá příslušný pád slova člověk (»ani jíst se člověku nechce«). Dnes ve větách, kde jde o takovýto neurčitý podmět, velice často čítáme sloveso v 2. osobě (»řekl bys, že…« atp.). I to někdy v češtině starší a lidové bývá, zvláště při rozkazovacím způsobě (kde ovšem slovesný tvar, stejný v 2. a 3. osob., původně asi býval 3. os.), ale tou měrou, v jaké si v tom libují někteří dnešní spisovatelé, je to napodobení ruštiny (některé svazky Ruské knihovny jsou toho [111]plny), a cizí kabát zůstává cizím, i když je bratrův. Ale o tom snad někdy jindy.

I takové jeden někdy najdeme v starší době. Tak na př. pan Jan Hasištejnský z Lobkovic (v cestopise psaném počátkem 16. st.) píše o místě, na kterém se narodil Kristus, m. j.: »když se jeden obrátí proti jesličkám tváří, na levé ruce jest miesto, kde Panna Maria s Pánem Kristem sedávala«; v povídce o Alexandrovi, tištěné r. 1513, čteme »tu by byl jeden viděl, kterak to široké pole všecko bieše (bylo) mrtvými přikryto« (hl. 57; rukopisy z 15. st. mají prostě »mrtvými bieše přikryto všecko pole«, v. Prusíkův »Krok« 9, 122); r. 1589 vypovídá v Kolíně kdosi o jakési výmluvné ženě, že »lála, …téměř až vlasy na jednom stávaly« (Flajšhans, Česká přísloví 2, 779). Ale jsou to jen doklady ojedinělé a z doby, kdy se již i ve skladbě občas ukáže stopa cizího vlivu.

Jsou ovšem jiné věty s neurčitým jeden, kde o cizím vlivu mluviti nelze, s doklady v starém jazyce i ve skutečné lidové mluvě české. Ale jeden neznamená zde kteréhokoli člověka na světě, nýbrž osobu jednotlivou, osobě vypravující blíže neznámou anebo osobu, jíž nechce blíže označovati; jeden je zde tolik co »jeden člověk«, jedna tolik co »jedna ženská«. Někdo vypravuje na př. o trhu r. 1918 a poví, že tam »jedna prodávala vejce po 52 krejcarech«, anebo slyšíme, že v pranici »jednomu rozbili hlavu«; v 25. hl. 3. části Věka (Jiráskovy Spisy 26, 505) odpovídá stará Vaňousková na Věkovu otázku, kdo ho vynesl z požáru, způsobem čistě lidovým: »Švácha řezník, ještě s jedním«. To jsou správné věty české, třeba se jim dnes vyhýbají právě tak, jako výrazu jeden člověk. A nalézáme podobné věty i ve spisech starých, o jejichž jazykové čistotě by bylo těžko pochybovati. Dalimil (hl. 76) vypravuje o Přemyslovi Otakaru I., jak se ve vyhnanství v Řezně se Smilem Světlíkem bídně živil nádenickou prací a »jeden mu mzdy nerodi (nechtěl) dáti«; anebo v Knížkách o hře šachové, jež snad napsal Tóma ze Štítného, čteme, jak »ciesaři jednomu řekl jeden v óči »Ó, ukrutníče!« a on to míle strpěl tiše« (Listy fil. 29, 480); v staročeských »Gesta Romanorum« se vypravuje o městě, trápeném jedovatými »hovady« a drakem velmi ukrutným, jak se měšťané stále o té bídě radili, »až tak dlúho, že naposledy přišel k nim jeden z dalekých vlastí a dal jim takú radu, aby lapiece lva na vysokém dřevě jej pověsili«; v jiném městě zase měli sochu s nápisem a »tehdy přišel jeden a nápis jest četl« (vyd. Novákovo, str. 93 a 109); a t. č. j. Vedle takovéhoto »jednoho« může se dokonce objeviti i »druhý«, t. j. [112]jiný blíže neoznačený člověk; tak čteme v Knížkách o hře šachové (Listy fil. 29, 476): »Jeden druhému chtěl něco tajného pověděti…«

Obojí toto jeden jest i v němčině a obojí je vlastně zpodstatnělým slovem původně přívlastkovým, zakládajícím se v češtině na výraze jeden člověk, jedna žena, v němčině na výraze ein Mensch, eine Frau. Jen že první, obecné něm. einer je opravdu neurčitý člen (ještě kolem r. 1700 se vedle zpodstatnělého einer psávalo i na př. »nu möchte ein Mensche sprechen«): původní ein Mensch zde vyjadřovalo, že obsah věty se může jeviti na kterémkoli člověku, je-li to vůbec člověk, a proto v němčině i v češtině zůstává rod mužský, i kde se obecným pojmem »člověka« míní určitá osoba ženská (»s vámi by se jeden zbláznil« řekne o sobě ke služce pražská panička, docela jako Wieland vkládá do úst otrokyně slova: »Sie machen einem ja ganz bange«). Čeština skutečného neurčitého členu vůbec nemá, a proto toto zpodstatnělé jeden nedovedeme vyložiti jinak, než napodobením německého zpodstatnělého neurčitého členu. Druhé naše zpodstatnělé jeden, o ženské jedna, naznačující jednotlivou osobu, také se objevuje v němčině jako einer, eine (zejména v starší němčině a ve dnešní lidové mluvě je často nalézáme: einer kam zu einem Philosopho, einer fragte einen atp. v Grimmově slovníku): ale jako tento způsob mluvení v němčině má základ v plném dvoučlenném výraze, nalézáme i v češtině podobný základ ve výrazech, o jejichž původnosti v češtině podle mého soudu pochybovati nelze.

V těchto dvou různých způsobech, jak se užívá téhož slova jeden, jest také poučný doklad rozdílu mezi skutečným neurčitým členem a čistě českým významem, podle kterého původní číslovku jeden bychom mohli časem zařaďovati snad mezi neurčitá zájmena, ale ne plésti s neurčitým členem, jak někteří filologové naši i cizí někdy dělávají. Jest to jediný případ, kde se opravdu v češtině neurčitý člen objevuje; neškodí tedy, uvědomí-li si zde čtenář dobře veliký rozdíl významový, jaký je na témže slově na př. ve větách »jeden by myslil, že je již po všem« a »jeden povídal, že je již po všem«.

[1] »Kulhal na nohu svou« 1. Mojž. 32, 31 by mohl býti jen věrný překlad, ne doklad skutečného českého způsobu mluvení.

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 4, pp. 106-112

Previous Václav Ertl: O tvarech českého přívlastku

Next Jak ženy milují