Z dopisů J. Zubatého

[Articles]

(pdf)

-

Prof. V. Tille nám laskavě poskytl jeden z dopisů † prof. J. Zubatého, obsahující zajímavé výklady etymologické. Dopis ten svou srdečnou formou i svým obsahem jistě zaujme naše čtenáře, a proto jej na památku nezapomenutelného zakladatele Naší řeči velmi rádi otiskujeme.

Milý pane kolego!

1. Luk (pův. lǫkъ, aneb starším způsobem psaní ląkъ) nesmíte házeti do jednoho koše se slovesem lučiti; obé jsou slova hláskově i původním významem sobě docela cizí. Luk, lǫkъ je něco ohnutého, Bogen, proto na př. také oblouk u sedla i ohnuté dřevo na voze pod plachtou; příbuzné je slovo loukoť. Lučiti (pův. lučiti s u) podle příbuzných slov jiných jazyků (Berneker, Slav. etymol. Wörterbuch 1, 742/3) znamenalo původně »mířiti, trefovati«.

Louka, pův. lǫka (Berneker 1, 739) patří k témuž kořeni co luk lǫkъ) a znamená původně tedy zase něco prohnutého. U Bernekra máte z jiných jazyků slovanských významy jako Krümmung (ukrajin., bulh.) atp. Bulh. lъka znamená pův. Krümmung, Win[156]dung, a potom Wiesenland, Weide in der Flussniederung, buschige Niederung. Odtud musíte hledati původní význam naší louky: ne veliká luční rovina se zařízením k občasnému zavodňování, s vyšlapanými pěšinkami pro špacíry atd., nýbrž vlhké údolí mezi (lesnatými) kopci, zarostlé travou proto, že na takovém vlhkém a stinném dně se stromům ani nedaří. V dobách, kdy takováto jména vznikala, nebylo luk v našem smysle; podařilo-li se sekyrou a ohněm ze zalesněné roviny získati kus volného místa v rovině, byli rádi, když z toho mohli udělati pole; na trávu chodili a na pastvu honili kdekoli, zejména kde byla tráva nejbujnější, do takových údolí.

2. Lemuzi je těžké slovo. Koncovka, která ani nevypadá po slovansku, ač zase není snadno se domýšleti, že by to bylo jméno neslovanské (není nemožno, že se ve jméně slovanských Lemuzů zachovalo jméno kdovíjakého pronároda, který tam dříve bydlíval). Při takovýchhle otázkách omšelý filolog vždycky cítí, že se točí v kruhu. Etymologie nezná, nezná významu, etymologie má objasniti význam a ten význam má zase potvrzovati a ospravedlňovati etymologii. K tomu je to jméno, o kterém ani nedovedeme říci, jak vlastně znělo; dobrý Kosmas psával ta barbarská jména někdy všelijak. Lemešь (Berneker 1, 700/1) ovšem asi patří k lomiti atd. a mohlo by býti i příbuzno s těmi Lemuzy; ale drobí se ta jistota člověku v rukou, jak na to na všecko sáhne, a neradil bych mnoho na tom stavěti. Domněnku, s Pánem Bohem, ale víc nic.

U toho Miklosichova lomъ »locus paludosus« nezapomínejte, že má M. jediný doklad a přidává moudře »ni fallimur«. Ta bažinatost tam ani nemusí býti správná a sotva, bylo-li tam bahno, je bažinatost podstatnou významovou částí. Lom je spíše něco jako rokle, propast, příkrá skalní stěna atd. (význam dnešní v češtině není původní, ale znám jej již z českého překladu Kutnohorských práv král. horničích v Jirečkově Codex jur. boh. I, 2, 3, 13, kde to znamená asi dnešní Tagbau; Gebauer má také doklad z urbářů). Karel IV. v autobiografii (Fontes 3, 383 b) vypravuje, jak s družinou bloudil v alpských lesích. »Tehdy my pěši s některými pěšími po lomiech a po výmoléch horských a po cestách dávno zkažených hledáchme cesty«, orig. per abrupta moncium et viarum dudum destructarum, v druhém překladě »přes příkré hory«.

3. Jména na pův. -janinъ, mn. č. -jane, jsou typické tvoření jmen obyvatelů od místních jmen obecných neb vlastních. Tak č. Břežané, Polané, Dolané atd. (odtud Břežany atd.) od břeh, pole, důl, anebo Pražěnín, Pražané, od Prahy. Proto Lučěnín, Lu[157]čané (bylo-li u krátké, což snad ani jistě nevíme, pochopíme je vedle lúka jako zkracování v starých častých odvozeninách od kmenů s dlouhou kmenovou samohláskou) patrně také je odvozenina od pojmenování místního, tedy spíše od louky než od luku atd.

S čímž Vám mnoho štěstí na cesty per abrupta etymologiarum

přeje Vám oddaný

Zubatý

Břežané - Břežany bývaly také, kde rostly břízy, jako Olšané - Olšany, Topolané - Topolany a pod.; tu byste měl to zkrácení, jako asi v Lučěnín, Lučané.

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 7, pp. 155-157

Previous Arnošt Kraus: Milostpaní

Next Eduard Bass: Propláceti, proplatiti směnku