Časopis Naše řeč
en cz

Propláceti, proplatiti směnku

Eduard Bass

[Articles]

(pdf)

-

(Viz NŘ. XIV, 1930, 23.)

V 1. č. minulého ročníku NŘ. jsem četl poznámku o novém rčení propláceti, proplatiti směnku. Když jsem to rčení po prvé slyšel, také mě z toho bolelo v uších a všude jsem se tomu termínu vzpíral. Ale užívá se ho tak hojně, že jsem mu zvykl, a pozoruje jeho oblibu začal jsem jej i zkoumat. A došel jsem k tomu, že není bez důvodu. V prvém pravém významu neznačí vyplacení (výkup) směnky, ani její prosté zaplacení. »Proplácení« se zrodilo v bankách a peněžních ústavech, kde se nikdy placení neděje prostým vyklopením peněz. Chcete-li v bance platit nebo, ještě spíše, dáváte-li bankou za sebe »proplatiti« směnku, je to složitý úřední pochod spojený s četnými odpisy, zkoumáním podpisů, zkoumáním kont, zapisováním do účetnických i pokladních knih atd. Váš prostý poukaz probíhá tedy dlouhou cestu, prochází rozmanitými odděleními, proběhne mnoha rukama. A celá tato vnitřní úřední cesta, při níž třeba dvacet minut i déle čekáte v hale, než vás u okénka, u kterého jste svou věc neodevzdal, zavolají, — celý tento složitý akt se jmenuje proplácení. Ale v naší době neděje se to jen v bankách. Přinese-li věřitel řediteli nějaké větší továrny, akciové společnosti, obchodní firmy směnku osobní, sáhne ředitel do kapsy a vyplatí ji. Přinese-li mu však směnku jeho firmy, musí tato směnka a poukaz k výplatě také proběhnouti několika účetnickými, kontrolními odděleními až k pokladně; v tom případě se tedy směnka také proplácí. Z toho vysvítá, že se neproplácí jen směnka, nýbrž i šek i obyčejný účet, [158]je-li manipulace s ním složitá; naopak se směnka i šek i účet jen zaplatí, jestliže stačí je podati k pokladně a ta hned ze své moci je, jak zní obchodní rčení, honoruje.

Zdá se mi tedy, že si tady řeč vytvořila termín pro jistou potřebu zcela užitečný; ovšem zlo je v tom, že jako při mnoha podobných věcech se z toho stává pošetilé papouškování, které užívá tohoto slova nevhodně (kde jde jen o placení) a dělá z něho hloupou módu.

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 7, pp. 157-158

Previous Z dopisů J. Zubatého

Next František Mrkvička: Poupata