Vařící voda

[Hovorna]

(pdf)

-

K výkladu na str. 23. a n. píše nám čtenář »N. Ř.«: »Lid neříká »voda se vaří«, nýbrž »voda vaří«, bez se, a to se zdá čpěti germanismem (kochen)«. Z listu nepoznáváme, odkud laskavý tento čtenář jest (psal »v poli«): v Čechách, co víme, říká se »voda se vaří«, ale na Moravě opravdu místy říkají »voda vaří«. Jest-li to germanismus čili nic, není snadno říci: tvar nezvratný by byl mohl vzniknouti i vlivem nezvratného slovesa vříti, když začínalo zanikati a říkalo se »voda vře« i »voda se vaří«. Správnější jest ovšem »voda se vaří«, anebo po staru »voda vře«. Náš čtenář přidává, že bychom měli usilovati, »aby se udrželo a oživilo sloveso vříti, jehož úplně správně užíváme ve složeninách vyvříti (voda vyvřela, t. j. vyvařila se) a navříti (hrneček navřel, t. j. vařením načichl)«. V tom se s ním úplně srovnáváme, ale víme dobře, že málokdy se podaří vzkřísiti slovo, jehož se živý jazyk již vzdal (v Čechách, co víme, neříká se tak ani vyvříti, ani navříti).

Rozdíl mezi přídavnými jmény vařící a vřelý dobře osvětluje tento doklad, zachycený z mluvy lidové (u Divišova). Hospodyně nesla polévku na stůl a ohlašovala: »Je vřelá, ale vařící není«.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 3, s. 96

Předchozí Struk, stručný

Následující Železobeton, správně: železový beton