Názvy mluvnických pádů

Vilém Mathesius

[Articles]

(pdf)

-

Na svůj dotaz a návrh, otištěný v minulém ročníku Naší řeči na str. 216 n., dostala redakce jedinou odpověď, a to od univ. prof. V. Mathesia. Svým návrhem nových názvů pro mluvnické pády nechtěla Naše řeč snad dokazovati nezbytnost takovéto reformy, nýbrž chtěla jím jen vyhovět přání četných svých čtenářů. Z výsledku, který její dotaz měl, je zřejmě vidět, že reforma těch názvů u nás zatím žádoucí není, a proto uzavíráme výklady o ní odpovědí prof. Mathesia.[1]

Vážená redakce!

V posledním čísle loňské Naší řeči dáváte čtenářům na uváženou návrh na nové pojmenování mluvnických pádů. Chápu se Vaší výzvy, abych řekl, že s návrhem naprosto nesouhlasím. Dosavadní názvy pádů mají tu velikou výhodu, že jejich etymologický význam je nevtíravý. U českých názvů označujících pouhé pořadí se to rozumí samo sebou, u latinských názvů přijatých z dávné tradice odborné je to dáno tím, že se dlouhým oběhem otřely na pouhé etikety, u nichž si ani ten, kdo dobře zná latinsky, při běžném užívání neuvědomuje jejich původní etymolo[133]gickou platnost. To je podstatná výhoda při veliké rozmanitosti pádových funkcí, které se nedají kromě snad vokativu nikde shrnouti pod jedinou funkční kategorii a jediný na funkci ukazující název. Této výhody při nových názvech, které se v Naší řeči navrhují, není. Jsou to názvy s etymologickým významem velmi zřetelným, jehož naléhavost je ještě zvyšována jejich novostí a tím, že v češtině jako v každém jazyku povahy převahou synthetické je samostatný význam slova něčím, co v souvislosti větné nesnadno mizí. Tím by se dostávaly navrhované názvy do mrzutých kolisí s měnivou funkcí pádů, které mají označovati. Pomysleme jen, že by se po jejich zavedení říkalo, že věc, které nějakou osobu zbavujeme, se vyjadřuje přisvojníkem a osoba, které něco odnímáme, darovníkem. Při genitivu a dativu nebo při pádu druhém a třetím nikoho něco takového nezarazí. Neznělo by o mnoho lépe, kdybychom říkali, že se předmětníkem vyjadřuje to neb ono příslovečné určení a nástrojníkem věc, s kterou něco srovnáváme. Nebyly by tedy navrhované názvy vhodné, ani kdyby jich bylo potřebí. Ale potřebí nových názvů vůbec není, protože zcela dobře vystačíme s názvy již obvyklými, ať chceme užívat pro populární srozumitelnost názvů českých, nebo pro spojitost s mezinárodní terminologií názvů latinských. Že by bylo nutné a výhodné počešťovat vžitou mezinárodní odbornou terminologii, nedá se nijak dokázat zkušenostmi z české jazykové praxe. Vždyť proti tomu svědčí boj, který prohrály silozpyt proti fysice, lučba proti chemii, živočichopis proti zoologii, dušesloví proti psychologii, krasověda proti estetice, mudrosloví proti filosofii, hlať proti krystalu, srostitý proti konkretnímu, odtažitý proti abstraktnímu atd. Nové názvy nejsou tedy pro praktické užívání vhodné a není jich ani potřebí.

Ve vší úctě

V. Mathesius

---

[1] P. řed. Frant. Autrata nás upozorňuje na Klácelův spis »Počátky vědecké mluvnictví českého« z r. 1843, v němž se navrhují pro mluvnické pády jména: 1. názevník, 2. původník, 3. bližník, 4. přechodník, 5. volatel, 6. místník; 7. pád tu zvláštního názvu nemá. Ani tyto názvy Klácelovy se v praxi neujaly. (Red.)

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 6, pp. 132-133

Previous Redakce Naší řeči: „Odečísti barometr“

Next František Šimek: Jak se dříve soudilo o jazyce