Tatry

vm. (= Václav Machek)

[Short articles]

(pdf)

-

(F. J.) Odpověděti na otázku, jaký je původ tohoto jména a jak si máme vysvětlit kolísání v čísle (je množ. č. Tatry i jedn. č. Tatra), není snadné. Původ názvu Tatry je dosud temný, ačkoli bylo podáno domněnek několik. Jméno Tater je jistě velice staré. U Čechů je dosvědčeno již v kronice Kosinově, a to ve zněních Tritri (Trytri) a Triti (druhé r vypadlo tu snad jenom z nedopatření písařova). V polských pramenech je dosvědčeno po prvé r. 1255 ve formě Tatry, která trvá v polštině beze izměny až do naší doby. Z těchto dvou podob, staročeské a polské, zkonstruoval polský jazykozpytce Rozwadowski výklad, že za původní tvar musíme předpokládati znění *Trtry. V první slabice bylo samohláskové (slabikotvorné) r, takové, jaké máme v slovích chrt, smrt, vrba, srdce a pod. Při takovémto slabikotvorném r (a ovšem i při l) se často objevuje průvodní samohláska, v češtině zpravidla e (staročes. črný — novočes. černý, smrk — dial. smerk), ale i samohlásky jiné (i, u), v polštině zpravidla a (czarny proti českému černý). Bývá obyčejně před r, někdy však po něm. V Kosmově Tritri máme tedy průvodní samohlásku i, a to po r, polský tvar Tatry pak vyložíme snadno z *Tartry (srov. czarny), kde původní a se vyvinulo před r. Vyskytnou-li se v jednom slově dvě stejné samohlásky (zde r—r), stává se někdy, že jedna z nich zanikne (to je t. zv. disimilační zánik). To se stalo v tomto případě v polštině. S tím, co tu pověděno, shodují se nejstarší formy tohoto jména v uherských pramenech 12.—14. století: Turtur, Turtul, Tortol (ukazují také, že v první slabice bylo slabikotvorné r, ale mají průvodní samohlásky jiné).

Jak znělo to jméno u slovanských obyvatelů na jižní straně Tater (na dnešním Slovensku) do 17. století, nemáme dosvědčeno přímo, ale můžeme [120]míti za to, že znělo Trtry. Od počátku 17. století je dosvědčeno užívání tvaru Tatry, kteroužto formu, jak praví Rozwadowski, Slováci převzali od Poláků. Od Slováků pak přešla k Maďarům a k Čechům.

Jméno tatra se však vyskytuje i jako jméno obecné. U Slováků značí tatra neúrodnou zem, špatné pole. Z Jurgova na Spiši je známo, že tatry označují ‚hory, štíty‘ jakožto obecné jméno. U maloruských Bojků se názvu tatra užívá o skalách na nejvyšších horách, kde roste jen skrovné rostlinstvo. Jinde u Malorusů značí balvany v řece, kamenité vyvýšeniny. U Poláků se uvádějí dvě místa ze starší literatury (z r. 1595 a 1610), na nichž Tatry značí prostě ‚hory‘ (na prvním místě Himalaje, na druhém Alpy).

Není pochyby, že to slovo není původu slovanského. Je těžko říci, bylo-li to původně jméno obecné (není ani zřejmé, jaký by byl přesný původní význam), či bylo-li to vlastní jméno horstva, jež se snad teprve v pozdějších dobách stalo obecným. A když neznáme přesně ani význam, není snadné mluviti o původu slova. Rozwadowski sám naznačil čtyři možnosti, jak vyložiti to slovo z indoevropských kořenů; ale nebudeme je tu ani uváděti, právě že to jsou jen holé domněnky bez základu. Je však důležité to, že i v Hercegovině se jedna vysočina jmenuje Tatra. Rozwadowski došel konečně podle toho k domněnce, že to obojí jméno je ilyrské, to jest, že Slované, když při svém stěhování přišli k Tatrám, přejali toto jméno od starších obyvatelů těch krajin, snad Ilyrů.

Protože původ jména Tater je temný, nelze dobře odpověděti ani na otázku, jak vyložiti to, že se vyskytuje pro jméno horstva i jednotné číslo Tatra. Nejznámější příklad je začátek slovenské hymny Nad Tatrou sa blýska. Od které doby se vyskytuje jednotné číslo, nemůžeme dosud říci. Nabízí se nám však jedna domněnka, jak bychom tu mohli pochopiti jednotné číslo. Jméno Tatra se ku podivu rýmuje se jmény Fatra a Matra. Tato obě jména jsou také temná, jsou asi také předslovanská. Ve znaku Slovenska (a už dříve ve znaku Uherska) jsou tři vrchy, kterými se prý naznačují horstva Tatra, Fatra a Matra. Je možné, že takovéto spojování tří rýmových jmen umožnilo, že i jméno Tater se mohlo objeviti v jednotném čísle. V slovenské hymně pak nadto ještě působila ta okolnost, že při znění nad Tatrami by měl verš o slabiku více než verše ostatní.

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 5, pp. 119-120

Previous »Slečna doktor«

Next jh. (= Jiří Haller): Zjevištnění